ECLI:CZ:US:1995:3.US.98.94
sp. zn. III. ÚS 98/94
Usnesení
Sp. zn. III. ÚS 98/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky L.Č., zastoupené advokátem JUDr. S.K., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svým podáním ze dne 29.6.1994, které Ústavní soud obdržel dne 4.7.1994, domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.6.1992, sp. zn. 11 Co 239/92, které jí bylo doručeno dne 24.5.1994. Tímto usnesením bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 4 C 658/91 jako odvolání podané osobou neoprávněnou. Navrhovatelka tvrdí, že tímto postupem jí bylo upřeno právo zaručené č1. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému občanovi právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud vycházel ze spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 4 C 658/91, který mu byl doručen dne 23.1.1995. Z tohoto spisu zjistil, že v r. 1991 podal k Okresnímu soudu bratr navrhovatelky J.T. proti BP., žalobu na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudek Okresního soudu v Rakovníku byl v této věci vyhlášen dne 27.2.1992, přičemž soud žalobě vyhověl.
2 - Sp. zn. III. ÚS 98/94
Dne 30.3.1992 byl Okresnímu soudu v Rakovníku doručen návrh v dané věci, který podala navrhovatelka L.Č. s tím, aby byla přibrána k řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce. Okresní soud se tímto návrhem nezabýval (rozsudek již byl vyhlášen), zaslal však navrhovatelce jedno vyhotovení rozsudku, který jí byl doručen dne 5.5.1992. Dne 13.5.1992 podala navrhovatelka proti tomuto rozsudku odvolání stejně jako žalovaný BP, ten však dne 20.5.1992 vzal své odvolání zpět. Krajský soud v Praze dne 30.6.1992 usnesením odvolání stěžovatelky zamítl a v části týkající se žalovaného, který vzal své odvolání zpět, řízení zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v době, kdy byl vyhlášen zmíněný rozsudek Okresního soudu v Rakovníku nebyla navrhovatelka účastníkem řízení a její odvolání proto posoudil jako odvolání podané osobou neoprávněnou.
Ve světle uvedených skutečností nutno poukázat na to, že podle §156 odst. 3 občanského soudního řádu je soud vázán rozsudkem, jakmile jej vyhlásí a od tohoto okamžiku již nelze na rozsudku věcně nic měnit. Opravit je možné pouze chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Navrhovatelka doručila svůj návrh na přistoupení jako vedlejší účastník na straně žalobce evidentně po vyhlášení rozsudku Okresním soudem v Rakovníku sp. zn. 4 C 658/91. Tento soud se tedy již nemohl zmíněným návrhem zabývat, byl vyhlášeným rozsudkem vázán i co do účastníků řízení a rozhodnutí o jejich právech. Ve smyslu platného znění občanského soudního řádu se takto navrhovatelka nestala účastníkem řízení, neboť svůj návrh podala opožděně. Na tom nic nemění ani skutečnost, že soud jí nad rámec svých povinností zaslal rozsudek. Podle §201 občanského soudního řádu může napadnout rozhodnutí soudu I. stupně jen účastník řízení. Protože navrhovatelka jím nebyla (soud nevydal v tomto směru příslušné rozhodnutí a s ohledem na uvedené ani vydat nemohl), rozhodl proto správně i odvolací soud podle §218 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, když odvolání zamítl. Co se týká samotného žalovaného, ten sice odvolání podal, avšak ještě dříve než se jím mohl soud zabývat, vzal jej zpět.
3 - Sp. zn. III. ÚS 98/94
Proto se odvolací soud nemohl zabývat ani otázkou přistoupení navrhovatelky k řízení, a proto také podle §207 odst. 2 občanského soudního řádu řízení zastavil. Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Rakovníku potom nabyl právní moci, jako kdyby k odvolání nedošlo (§222 občanského soudního řádu). Usnesení Krajského soudu v Praze, jímž se takto odvolání navrhovatelky zamítlo, nabylo tedy právní moci dne 21.7.1992. Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka dovolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19.1.1993 sp. zn. 3 Cdo 98/92 zastavil dovolací řízení, a to z formálních důvodů pro neodstranění vad návrhu ve stanovené lhůtě. Toto rozhodnutí Vrchního soudu však není předmětem ústavní stížnosti podané navrhovatelkou, ta brojí pouze proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 239/92 ze dne 30.6.1992, které nabylo právní moci dne 21.7.1992. Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozhodnutí po posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým procesním prostředkem samozřejmě může být i dovolání, však pouze v případech, kdy je zákon připouští. V případech, kdy tomu tak není, není také možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Usnesení Vrchního soudu v Praze o zastavení dovolacího řízení má pouze deklaratorní povahu a pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva. Navrhovatelka namítala, že jí jako účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Toto tvrzení však neodpovídá skutečnosti. Tato možnost jí nebyla odňata, ale vlastním pozdním podáním návrhu se o tuto možnost sama připravila. Ochrana základních práv a svobod prostřednictvím Ústavního soudu je na místě v případech pochybení orgánu veřejné moci, nikoliv však v případech, kdy občan svým zaviněným jednáním nevyužije zákonné prostředky k ochraně svých práv. V uvedeném případě lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala běžet od právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Praze, tedy od 21.7.1992. Ústavní stížnost tedy byla podána po uplynutí shora uvedené lhůty. Nutno připomenout, že ani Vrchní soud věc meritorně neposuzoval a zastavil řízení pro formální nedostatky ze strany navrhovatelky.
4 - Sp. zn. III. ÚS 98/94
Co se týká věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 579/92, ve které Krajský soud v Praze usnesením čj. 15 Co 59/94-48 přerušil řízení, se jedná o návrh ve věci samé (návrh na zahájení řízení ze spisu Okresního soudu Rakovník sp. zn. 4 C 658/91), této skutečnosti se sama ústavní stížnost nedotýká, a proto se jí ani Ústavní soud nezabýval.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než podle §43 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 1995
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR