ECLI:CZ:US:1995:4.US.1.95
sp. zn. IV. ÚS 1/95
Usnesení
IV. ÚS 1/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 6. února 1995 ve věci ústavní stížnosti 1) A.P., 2) V.S., obou zastoupených advokátem JUDr. M.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 1994, čj. 10 Co 506/94-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. 3. 1994, čj. 8 C 632/91-151, jímž návrh, opírající se o ustanovení §6 odst. 1 písm. g, v odvolání pak o ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byl zamítnut, přehlíží stěžovatelky tu základní skutečnost, že již v uvedeném odvolání, v němž poukazují na neplatnost kupní smlouvy podle §39
2 -
obč. zák. proto, že jimi přijatá kupní cena podstatně převýšila cenu dle cenových předpisů, jdou stranou režimu citovaného zákona o mimosoudních
rehabilitacích. Stejně je tomu i v jejich ústavní stížnosti, v níž konstatují, že jimi individualizovaný skutek sice nezakládá restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g citovaného zákona, ale restituční důvod uvedený v §6 odst. 2 tohoto zákona. Jak totiž vyplývá z preambule k citovanému zákonu a ze znění ustanovení §1 odst. 1 zákona, je jeho smyslem a účelem, a také základní podmínkou, zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Tato základní podmínka prolíná celým zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a je proto třeba ji vzít v úvahu i v souvislosti s ustanovením §6 odst. 2 zákona, upravujícím jako restituční důvod případ, kdy stát v rozhodném období převzal věc bez právního důvodu.
V projednávané věci vznikla totiž zaplacením vyšší ceny, než jakou připouštěly v té době platné cenové předpisy, majetková újma naopak VM R., a již z tohoto důvodu se vytýkané procesní nedostatky na straně obecných soudů jeví z pohledu požadované ochrany základních práv (čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny) jako evidentně irelevantní.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. února 1995
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj