ECLI:CZ:US:1995:4.US.144.94
sp. zn. IV. ÚS 144/94
Usnesení
IV. ÚS 144/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti ing. M.J., zastoupeného advokátem JUDr. J.N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Tz 33/92, ze dne 19. 2. 1993, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne 22. 9. 1994 ústavní stížnost stěžovatele, kterou, jak je patrno z jejího doplnění podaného prostřednictvím advokáta, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 1993, sp. zn. 3 Tz 33/92, jakož i dalších rozhodnutí soudů uvedenému rozhodnutí předcházejících, a to rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 5. 1985, sp. zn. 5 T 133/84 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 1985, sp. zn. 2 To 341/95, - všechna rozhodnutí byla vydána v trestním řízení proti stěžovateli vedeném.
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
- 2 -
Ústavní stížností napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn 3 Tz 33/92, jímž uvedený soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, podané bývalým GP ČR ve prospěch stěžovatele, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 1985, sp. zn. 2 To 341/85, tak, že citovaným usnesením Krajského soudu v Plzni, byl porušen zákon v ustanovení §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu a v řízení , které mu předcházelo v ust. §35 odst. 1 trestního zákona ve prospěch stěžovatele, byl vydán na veřejném zasedání konaném dne 19. 2. 1993, jak bylo Ústavním soudem zjištěno z přiložené fotokopie napadeného rozsudku. Tento rozsudek, proti kterému opravný prostředek není přípustný, nabyl právní moci dnem 19. 2. 1993 (§139 trestního řádu). Stěžovateli byl, jak bylo dále zjištěno z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 5 T 133/84, prostřednictvím pracovnice KSZ, u kterého se v současné době uvedený spis nachází, doručen dne 9. 4. 1993. 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti, uvedená ve shora citovaném ustanovení, pak v daném případě, s ohledem na přechodné ustanovení §146 odst. 2 zákona o Ústavním soudu č 182/1993 Sb., počala běžet dnem, kdy nabyl účinnosti zákon o Ústavním soudu, tj. dnem 1. 7. 1993. Jestliže tedy ústavní stížnost byla stěžovatelem Ústavnímu soudu podána teprve dne 22. 9. 1994, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem pro její podání, a proto musela být Ústavním soudem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnuta.
Pokud se pak stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti dovolává ust. §75 zákona č. 182/1993 Sb., k tomu je třeba uvést, že aplikace odst. 2 písm. a) uvedeného ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, když je ústavní stížnost nepřípustná prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva
poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona) a pokud sám stěžovatel uvádí, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, když nehledal ochranu také u generální prokuratury, která by, podle jeho názoru, mohla v jeho prospěch tehdy zakročit, k tomu je třeba dále uvést, že za procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje, je třeba ve smyslu uvedeného ustanovení považovat pouze takové prostředky, které zákon poskytuje samotnému stěžovateli - nelze tedy za takový prostředek považovat stížnost pro porušení zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení se nelze odvolat.
V Brně dne 19. ledna 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj