ECLI:CZ:US:1995:4.US.154.94
sp. zn. IV. ÚS 154/94
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.M. a N.M., oba zastoupeni advokátem JUDr. J.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 1994, č.j. 23 Co 196/94-60, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a za účasti vedlejšího účastníka Ing. A.C., zastoupeného JUDr. J.H., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé rozsudek Obvodního soudu v Praze 6. Tímto rozsudkem ze dne 28. 1. 1994, sp. zn. 11C 395/91, byla stěžovatelům stanovena povinnost uzavřít s vedlejším účastníkem Ing. A.C. dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to domu čp. 53 se stavební parcelou č. x a pozemkem parc.č. xx - zahradou k.ú. B. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že stěžovatelé předmětné nemovitosti nabyli podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
v rozporu s právními předpisy, neboť kupní cena těchto nemovitostí byla na základě znaleckého posudku značně podhodnocena.
Uvedený rozsudek, proti němuž podali stěžovatelé odvolání, byl Městským soudem v Praze potvrzen. Stěžovatelé ve svém odvolání namítali, že v jejich případě k žádnému zvýhodnění nedošlo, neboť nemovitost koupili ve značně chátrajícím stavu. Dále nesouhlasili se znaleckým posudkem vypracovaným soudním znalcem Ing. J.K., který stanovil cenu nemovitosti ke dni 5. 3. 1984. Podle jejich tvrzení znalecký posudek neodpovídá příslušným cenovým předpisům. Námitky odvolací soud neshledal důvodnými, neboť pro posouzení v řízení uplatněného práva je podstatné to, že v daném případě byly na základě výsledků dokazováni o způsobu převodu věci na stěžovatele splněny podmínky uvedené v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj., že povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že potvrzením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 došlo k neoprávněnému zásahu do jejich vlastnického práva zaručeného Ústavou, a to proto, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci restitučního předpisu. Podle jejich názoru měly soudy v daném případě především zkoumat, zda požadavek navrácení věci se týká věci původní. V této souvislosti odkazují na to, že soudy se omezily pouze na provádění znaleckého posudku na ocenění nemovitosti, aniž by se zabývaly tou skutečností, že provedenou rozsáhlou přestavbu původní nemovitosti došlo ke vzniku věci nové. Pokud by se tím soudy zabývaly, konstatovaly by, že podle §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., se takovéto stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter, nevydávají. Na podporu svého tvrzení předložili znalecký posudek ze dne 22. 9. 1994, kterým je konstatováno, že objekt byl podstatně zhodnocen i u hlavních nosných konstrukcí a že v důsledku rekonstrukce došlo ke změně původního stavebně technického charakteru objektu. V závěru ústavní stížnosti proto navrhují, aby Ústavní soud rozsudky obou soudů zrušil.
Ústavní stížnost pak byla podáním ze 14. 11. 1994 doplněna návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Účastník řízení Městský soud v Praze, ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti především odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dále uvedl, že námitka uplatněná stěžovateli nebyla vznesena v celém řízení, ačkoliv jim musela být nepochybně od počátku známa. Toto nové tvrzení svým obsahem však není opodstatněné, neboť podle výsledků nalézacího řízení rekonstrukce rodinného domu nebyla takového rozsahu, že došlo ke vzniku věci nové, nebo že by rodinný dům ztratil svůj stavebně technický charakter. Navíc povinností soudu nebylo zkoumat opodstatněnost návrhu z hledisek, která nebyla předmětem řízení a která netvrdil žádný z účastníků, ani k nim neoznačil nějaké důkazy. Závěrem svého vyjádření uvádí, že oba soudy postupovaly při svém rozhodování v souladu s příslušnými právními předpisy, neboť právě za podmínek stanovených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., stěžovatelé získali svá vlastnická práva. Z uvedených důvodů navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vedlejší účastník, Ing. A.C., ve svém písemném vyjádření považuje názor stěžovatelů za zcela nesprávný, neboť je v rozporu s §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Posouzení námitky uplatněné v ústavní stížnosti není totiž základní podmínkou pro uplatnění restitučního zákona, ale podmínkou pro určení nároku na kompenzace oprávněné, resp. povinné osoby, podle příslušných ustanovení tohoto zákona. Dále uvádí, že stavebně technický charakter domu se v průběhu let nezměnil, a proto odkaz stěžovatelů na §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. není relevantní. Vedlejší účastník namítá, že obecné soudy nebyly ze zákona povinny zkoumat, zda předmětný dům je původní věcí, nebo věcí novou, popř. zda zásadní přestavbou změnil svůj stavebně technický charakter, když stěžovatelé ani ve svém vyjádření k výzvě vedlejšího účastníka na vydání věci a ani později v soudním řízení tuto zásadní přestavbu nedoložili a ani nezpochybnili zachování původního stavebně technického charakteru stavby. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby Ústavní soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti v celém rozsahu zamítl.
Ústavní soud v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí požádal dále Obvodní soud pro Prahu 6 o předmětný spis, vedený pod sp. zn. 11 C 395/91.
Jak Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí (např. IV. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94, III.ÚS 23/93 atd.) není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Jak zjistil Ústavní soud, soudy obou stupňů se především zabývaly tím, zda stěžovatelé jsou povinnými osobami podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto směru provedl soud I. stupně rozsáhlé důkazní řízení, zejména výslechem svědků, znaleckým posudkem a dalšími listinnými důkazy, které dokládají způsob získání a převod předmětné nemovitosti. Na základě toho lze spolehlivě dovodit, a s tím se ztotožnil i soud odvolací, že stěžovatelé jsou povinnými osobami, které nemovitost nabyly od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností v §6 odst. 1 písm.c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť nabyly nemovitost na základě protiprávního zvýhodnění a zároveň při převodu věci došlo k porušení tehdy platných předpisů. Oba soudy při svém rozhodování o povinnosti stěžovatelů uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu o vydání věci vycházely z dostatečných a úplných skutkových zjištění, neboť pro vypořádání restitučního nároku má rozhodující význam, zda stěžovatelé splňují požadavky pro povinné osoby.
Podle §120 odst. 1 o.s.ř. je povinností účastníků řízení označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy namítali pouze pochybení při právním posouzení věci, neboť podle jejich tvrzení k žádnému zvýhodnění nedošlo a dále, že znalecký posudek vypracovaný na žádost soudu Ing. J.K. neodpovídá příslušným cenovým předpisům. Jak bylo zjištěno z obsahu soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, v průběhu celého řízení k žádnému dalšímu tvrzení,které by směřovalo k odmítnutí povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti, nedošlo. Z toho také soudy vycházely při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř.
Na základě provedených důkazů lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními o.s.ř., která upravují průběh dokazování i hodnocení důkazů a že respektovaly zásady spravedlivého procesu vyjádřené v článcích 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod. Přesto, že ústavní stížnost na více místech uznává, že Ústavní soud není odvolacím soudem a není oprávněn hodnotit provedené dokazování, není ve svém obsahu ničím jiným, nežli polemikou s názory, které nezávislé soudy vyslovily. Samotný neúspěch v soudním sporu, ve kterém se jednalo o to, zda stěžovatelé jsou či nejsou povinnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.,nelze kvalifikovat jako porušení článku 11 "Listiny". Jakýkoliv jiný extenzivní výklad by mohl vést k tomu, že neúspěch v restituční záležitosti, ať již osoby povinné či oprávněné, by mohl být s odvoláním na tento článek "Listiny" napadán ústavní stížností a dával by tak Ústavnímu soudu postavení, které mu nepřísluší.
Na základě výše uvedených skutečností považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 1995
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu