ECLI:CZ:US:1995:4.US.160.95
sp. zn. IV. ÚS 160/95
Usnesení
IV. ÚS 160/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. července 1995 ve věci návrhu ing. A.T., zastoupené advokátkou JUDr. R.S., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve svém návrhu, označeném jako ústavní stížnost, navrhovatelka uvádí, že dědictví po zemřelém otci F.R. odmítla v tísni, neboť v souvislosti se svým vystěhováním byla nucena vyřešit i majetkové vztahy vůči státu a majetková práva vůbec. Protože navrhovatelka neměla na území České republiky trvalý pobyt, mohla teprve po nálezu Ústavního soudu ČR, jenž rozhodl o zrušení části věty ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, počínaje dnem 1. 11. 1994 uplatnit svůj nárok ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona jsou však povinnými k vydání věci pouze fyzické osoby, jež nabyly věc od státu. Zákon tedy nepočítá s možností, že ze stejného titulu, který je uveden v ustanovení
2 - IV. ÚS 160/95
§6 odst. 1 písm. h), mohlo dojít k přechodu věci přímo na konkrétní fyzickou osobu. Listina základních práv a svobod, která se stala součástí ústavního pořádku České republiky, zaručuje v článku 11 právo vlastnit majetek s tím, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. neposkytuje však právní ochranu lidem, jejichž věci přešly nikoli na stát, nýbrž na fyzickou osobu. Vzhledem k obsahu této ústavní stížnosti zdá se, podle jejího názoru, zcela bezúčelné vést jakákoli soudní či jiná jednání k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně zájmů navrhovatelky poskytuje. Z tohoto důvodu navrhovatelka žádá, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a přijetí ústavní stížnosti neodmítl. Lze se, jak dále tvrdí, oprávněně domnívat, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a že dosud neuplynula tímto ustanovením předepsaná roční lhůta, neboť ústavní stížnost tohoto obsahu bylo možno podat nejdříve dne 1. 11. 1994.
Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ČR vydal nález, jehož obsahem by bylo zrušení ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s doporučením příslušnému legislativnímu orgánu o doplnění ve smyslu této stížnosti, tj. zařadit mezi povinné osoby i fyzické osoby, na které na základě taxativně stanovených důvodů věci přešly přímo.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou fyzická nebo právnická osoba oprávněni podat ústavní stížnost podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Z citovaného ustanovení tedy plyne, že oprávnění podat ústavní stížnost je vázáno na zásah orgánu veřejné moci do určitých konkrétních, individualizovaných práv, a to v souvislosti s určitým řízením, opatřením nebo jiným postupem.
- 3 - IV. ÚS 160/95
Tato základní podmínka podání ústavní stížnosti však není v projednávané věci splněna, neboť to, čeho se navrhovatelka domáhá, je ve skutečnosti zrušení ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Z těchto důvodů nemůže proto jít ani o případ uvedený v ustanovení §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upravující legitimaci fyzické osoby k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, neboť tato legitimace je vázána právě na zmíněnou souvislost s ústavní stížností. Navrhovatelka se také zcela mylně domnívá, že nedostatek takové souvislosti může být odstraněn aplikací ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, jež se vztahuje právě na případy, kdy došlo k zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a umožňuje Ústavnímu soudu neodmítnout přijetí ústavní stížnosti, jakkoli stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za předpokladu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Jinými slovy, podání, navrhovatelka označuje jako ústavní stížnost, je ve skutečnosti návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k takovému návrhu postrádá však navrhovatelka potřebnou legitimaci.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh, podaný osobou zjevně neoprávněnou, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. července 1995
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj