ECLI:CZ:US:1995:4.US.189.95
sp. zn. IV. ÚS 189/95
Usnesení
IV. ÚS 189/95
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.M., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1995, č. j. ll To 18/95 - 1915, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 1995, sp. zn. 1 T 95/93, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne l7. 7. 1995 doručen návrh označený jako ústavní stížnost, který byl na základě výzvy k odstranění vad návrhu doplněn podáním doručeným dne l. 9. 1995. Ústavní stížnost napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne l9. l. 1995, sp. zn. 1 T 95/93, kterým byl stěžovatel jako obžalovaný uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání lO let, dále podle §57 tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění z území republiky a podle §73 odst. l písm. c) tr. zákona zabrání věcí 99,683 kg kokainu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1995, č. j. 11 To 18/95-1915, který je rovněž napadán, bylo odvolání obžalovaného zamítnuto jako nedůvodné a z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného byl rozsudek krajského soudu zrušen, a to ve výroku o trestu odnětí svobody, a obžalovaný byl odsouzen k trestu odnětí svobody na l3 let. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva uvedená v čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto porušení spatřuje ve dvou základních skutečnostech vztahujících se k nedostatku důkazů, které by prokázaly jednak existenci úmyslného zavinění a jednak existenci spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Stěžovatel v této souvislosti především poukazuje na nesprávnost hodnocení důkazů, které prokázaly jeho zavinění, neboť při jejich objektivním posouzení připouštějí i výklad v jeho prospěch. Stejně tak i posouzení existence organizované skupiny záviselo na důkazním materiálu poskytnutém cizozemskými orgány z trestního stíhání jiných osob, který však byl oběma soudy jako důkazní návrh odmítnut. Stěžovatel poukazuje na to, že oba soudy se zabývaly výhradně jen důkazy opatřenými cizozemskými orgány v předsoudním stádiu řízení, což se stalo také podkladem pro závěr o použití vyšší trestní sazby. Dále stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, aniž provedl jakýkoli důkaz, na základě odlišného hodnocení stávajících důkazů učinil opačný závěr, tj., že takového jednání se obžalovaný dopustil. Je totiž toho názoru, že odvolací soud nebyl oprávněn pouze na základě odlišného hodnocení důkazů měnit skutková zjištění soudu prvního stupně, který učinil závěr, že nelze nepochybně prokázat, že se obžalovaný podílel na vývozu drog, a sám poté ve věci rozhodnout rozsudkem. V tomto postupu stěžovatel spatřuje porušení ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu a následně i porušení práva na spravedlivý proces. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, který v podstatě odkázal na své rozhodnutí s tím, že vše, co může k věci uvést, je rozvedeno v jeho rozhodnutí.
Vedlejší účastník, VSZ, ve svém vyjádření uvedl, že shledal zcela důvodným odvolání podané KSZ v H. V podrobnostech odkázal na jeho obsah, dále na svůj závěrečný návrh a na odůvodnění napadeného rozsudku. VSZ rovněž poukázalo na to, že obsahem stížnosti jsou tvrzení stěžovatele, která postupně opakovaně uváděl na svoji obhajobu v průběhu celého trestního řízení. S těmito tvrzeními se podle jeho názoru Vrchní soud v Praze dostatečně vypořádal.
Ústavní soud, po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost důvodná není.
A.M. byl uznán vinným již rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 1993, sp. zn. 1 T 95/93, který byl na základě odvolání krajského státního zástupce a obžalovaného zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1994, sp. zn. 5 To 31/94, v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že přestože krajský soud učinil správná skutková zjištění, nevyvodil z nich patřičné právní závěry ve vztahu k vlastní šíři celého skutku obžalovaného, a proto uvedl, že bude nutno v daném případě provést doplnění všech dostupných důkazů, popř. některé důkazy opakovat, zejména výslechem svědků a znaleckým posudkem. Odvolací soud rovněž uvedl, s ohledem na provedená zjištění, že bylo nutno jednání obžalovaného posoudit pouze jako pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a že byly splněny zákonné podmínky pouze pro uložení trestu zabrání věci, nikoli tedy propadnutí věci.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, krajský soud v doplněném důkazním řízení a při hodnocení skutkových zjištění respektoval pokyn Vrchního soudu v Praze. Stejně tak byl vázán jeho právním názorem, pokud jde o právní kvalifikaci jednání obžalovaného. Krajský soud však nemohl učinit nepochybný závěr o tom, že při předchozích dodávkách rýže a cukru byla ukryta droga v paletách amerického typu jako tomu bylo při celé dodávce fazolí. Za prokázané však považoval to, že obžalovaný hodlal drogu územím naší republiky pouze provézt, aniž k tomu měl oprávnění. Přitom byl ve spojení s nejméně třemi zjištěnými osobami, jejichž činnost byla vzájemně koordinována, takže ji lze považovat za organizovanou skupinu. Krajský soud rovněž považoval za prokázané předchozí odsouzení obžalovaného za drogový delikt v KR, ale vzhledem k nedostupnosti údajů nehodnotil toto odsouzení jako přitěžující okolnost.
Krajský státní zástupce v odvolání v neprospěch obžalovaného nesouhlasil s výší uloženého trestu odnětí svobody. Uvedl, že nebyla opětovně akceptována argumentace o recidivě obžalovaného a hlavně upozornil na vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného, navíc ve spojení s dalšími členy mezinárodní organizace. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud uložil obžalovanému trest odnětí svobody při horní hranici trestní sazby.
Obžalovaný v odvolání zejména uvedl, že rozhodnutí o vině považuje za odporující zákonu pro nesprávnost hodnocení důkazů, které se vztahují k subjektivní stránce trestného činu, dále že soud nevyhověl jeho návrhu zjistit výsledek soudního řízení v N. a vyjádřil své výhrady proti správnosti zjištění o jeho členství v organizované skupině působící ve více státech.
Ústavní soud z přiloženého rozsudku Vrchního soudu ze dne 29. 5. 1995, č. j. 11 To 18/95-1915, zjistil, že se odvolací soud náležitě, ve všech souvislostech, zabýval vznesenými námitkami obžalovaného a zákonným způsobem se s nimi vypořádal, přičemž se převážně zaměřil na důkazy prokazující subjektivní stránku trestného činu a napojení obžalovaného na organizovanou skupinu působící ve více zemích. Odvolací soud neopomenul ani přezkoumání předchozího odsouzení obžalovaného pro drogový delikt v K., když dospěl k názoru, že je bezpečně toto odsouzení prokázáno a kvalifikoval tuto skutečnost jako přitěžující okolnost. Vrchní soud se zabýval i dalšími důvody, které byly uváděny v odvolání a zkoumal, do jaké míry mají oporu v důkazech. Jejich oprávněnost však nezjistil. Vrchní soud rovněž odůvodnil zamítnutí opětovného návrhu obžalovaného, aby byl vyžádán rozsudek Zemského soudu ve F., ve věci G. B. a spol., a to tím, že krajský soud měl dostatek bezprostředně dostupných důkazů, na základě kterých mohl učinit spolehlivý závěr. Odvolací soud dále konstatoval, že v předcházejícím řízení bylo provedeno odpovídající dokazování podle trestního řádu a na jeho základě byl zjištěn skutkový stav tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je pro rozhodnutí soudu nezbytný. Při ukládání nového trestu byly zohledněny všechny zjištěné skutečnosti a přihlédnuto k vysokému stupni nebezpečnosti šíření drog.
Nelze přehlédnout, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu uvedených argumentů, jako v jeho odvolání proti rozhodnutí krajského soudu. Jde o námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Stejně tak nespadá do jeho kompetence, aby přezkoumával správnost hodnocení důkazů provedených v řádném trestním řízení u obecných soudů. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak řečeno, jeho úkolem je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. V tomto směru však Ústavní soud konstatuje, že žádný ústavní procesní princip v předcházejícím soudním řízení, které proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, porušen nebyl. Stejné stanovisko zastává Ústavní soud, pokud jde o právní závěry, které učinily obecné soudy. Nelze totiž dovodit, že by těmito právními závěry byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. lO Ústavy České republiky.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že soudy odmítly jeho návrh na zjištění současného stavu řízení proti údajným společníkům v N, konstatuje Ústavní soud, že rozsudkem Vrchního soudu byl tento návrh odmítnut s náležitým odůvodněním. Takový postup, s přihlédnutím k rozsahu bezprostředně dosažitelných a provedených důkazů, není v rozporu se základními zásadami trestního řízení a nelze jej považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se dále zabýval tvrzením stěžovatele, že Vrchní soud rozhodl v rozporu s §259 odst. 3 tr. řádu. K uvedenému považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že odvolací soud zrušil pouze část rozsudku napadeného odvolání, a to výrok o trestu, ale opět v části týkající se jednoho z trestů, trestu odnětí svobody. Při aplikaci ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu nelze tedy pominout tu dikci, která stanoví, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného. Přísnější uložení trestu není tedy porušením tzv. zákazu reformatio in peius, jestliže v daném případě byl za splnění všech zákonných podmínek uložen trest ve druhé polovině horní trestní sazby na základě odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného, když odvolací soud toto odvolání shledal jako odůvodněné.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod porušena nebyla. Proto Ústavní soud podle §43 odst. l písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 11. 1995
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj