ECLI:CZ:US:1995:4.US.191.94
sp. zn. IV. ÚS 191/94
Usnesení
IV. ÚS 191/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Dipl. Ing. S.K.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, sp. zn. 3 T 52/93, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 25. 11. 1994 byl Ústavnímu soudu doručen návrh označený jako ústavní stížnost proti usnesení uvedenému ve výroku, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na propuštění z vazby. Tímto rozhodnutím se stěžovatel cítí poškozen na svých právech obsažených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti uvádí, že nemůže být srozuměn s vazbou, která trvá 22 měsíců, a tím, že nebylo 8 měsíců nařízeno žádné jednání. V tom spatřuje porušení č1. 36 odst. 1 a č1. 38 odst. 2 Listiny, když z důvodu takových průtahů se nemůže domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Po posouzení návrhu byl vyzván právní zástupce stěžovatele k
předložení plné moci v českém jazyce s náležitostmi, které požaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"). Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení stížnost k Vrchnímu soudu, proto byl právní zástupce požádán o sdělení, zda bylo již o stížnosti rozhodnuto, popř. o zaslání rozhodnutí o stížnosti. K odstranění vad návrhu mu byla určena lhůta do 31. 12. 1994. Doručení výzvy dne 8. 12. 1994 je prokázáno doručenkou.
Dne 14. 12. 1994 obdržel Ústavní soud požadovanou plnou moc a dne 17. 1. 1995 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1994, sp.zn. 11 To 297/94, kterým se stížnost jako nedůvodná zamítá.
Podle §75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, ta jednoznačně směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým se zamítá žádost o propuštění z vazby a zároveň se nepřijímá nabídnutá peněžitá záruka. Proti tomuto usnesení je jako opravný prostředek přípustná stížnost podle §141 trestního řádu. Přestože stěžovatel na základě výzvy Ústavního soudu předložil (až po určené lhůtě) rozhodnutí o stížnosti vydané Vrchním soudem, nelze toto rozhodnutí považovat za prostředek podle §75 odst. 1 zákona, a to zejména proto, že stěžovatel má ve smyslu §72 odst. 2 trestního řádu právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu a pokud byla jeho žádost zamítnuta a neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat ji po uplynutí 14 dnů od právní moci rozhodnutí.
K námitce stěžovatele k době trvání vazby a době, kdy nebylo nařízeno žádné jednání, je rozhodné především to, zda se jedná o rozhodování v řízení přípravném nebo v řízení před soudem.
Stěžovatel tento dvojí typ vazby neakceptuje. Rovněž je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že v případě stěžovatele je vedeno trestní stíhání pro velmi závažnou trestnou činnost majetkové povahy, což vyžaduje úplné a nepochybné zjištění skutkového stavu věci.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti shledal, že ta směřuje k přezkoumání rozhodnutí trestního soudu. S tímto pojetím ústavní stížnosti nelze souhlasit, neboť, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, ten není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Ústavní soud neshledal pochybení v postupu soudu, a tedy ani porušení zmíněných ústavně zaručených práv, a proto rozhodl o tom, že návrh jako zjevně neopodstatněný a nepřípustný podle §43 odst.1 písm. c) a f) zákona mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 1995
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj