ECLI:CZ:US:1995:4.US.191.95
sp. zn. IV. ÚS 191/95
Usnesení
IV. ÚS 191/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.D., zastoupeného advokátem JUDr. Mgr. V.S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 14 Co 814/94, ze dne 26. 4.1995, a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 8 C 276/93, ze dne 28.10.1994, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozsudků, aniž by výslovně uvedl, které z jeho ústavně zaručených práv a svobod mělo být napadenými rozhodnutími porušeno. V odůvodnění své ústavní stížnosti pouze poukazuje na to, že při uspokojování jeho restitučního nároku nebyla jak ze strany D K., tak ze strany soudů, dodržena ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a příslušných prováděcích vyhlášek. Jejich postup považuje stěžovatel za celkově nesprávný, odporující nejen uvedeným zákonům, ale i současnému duchu privatizace a náhrad škod za uplynulé období.
2 - IV. ÚS 191/95
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 8 C 276/93, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení před obecným soudem domáhal stanovení povinnosti D K., zaplatit mu částku 201.310,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář jeho právní předchůdkyní do družstva. Tento jeho návrh byl soudem I. stupně zamítnut s odůvodněním, že v řízení bylo prokázáno, jaké konkrétní věci a v jaké hodnotě vnesla stěžovatelova matka do družstva a dále to, že za tyto věci poskytlo žalované D K. stěžovateli náhradu ještě před zahájením řízení, přitom soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel zejména ze zápisu č. 19, o převzetí mrtvého a živého inventáře, osiv, sadby a krmiv ze dne 30.11.1959 a z výpovědi svědka J.Č., který v té době působil ve funkci předsedy družstva. S uvedenými závěry soudu I. stupně stěžovatel nesouhlasil, a proto podal proti jeho rozsudku odvolání.
Krajský soud v Hradci Králové, který o odvolání stěžovatele rozhodoval, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že v souzené věci bylo jádrem sporu vyřešení otázky, zda v případě stěžovatele bylo třeba ve smyslu ustanovení §20 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, postupovat při stanovení způsobu výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásob podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb., ve znění vládního nařízení č. 57/1993 Sb., když stěžovatel namítal, že nebyl prokázán výčet věcí, které jeho matka vnesla do žalovaného družstva. Krajský soud poukázal na to, že již v řízení před soudem I. stupně bylo toto tvrzení stěžovatele vyvráceno, když slyšený svědek J.Č. věrohodně vysvětlil důvod, pro který stěžovatelova matka a spolu s ní ostatní vstupující členové nepodepsali zápisy o převzetí živého a mrtvého inventáře, osiv, sadby a krmiv. Dotčení členové družstva totiž, alespoň tímto způsobem, dali najevo, že do družstva vstupovali proti vlastní vůli, nicméně obsah zápisu odpovídá skutečnosti. Zároveň v odůvodnění rozhodnutí uvedený soud zdůraznil, že ani sám
- 3 - IV. ÚS 191/95
stěžovatel neměl pochybnosti o pravosti zápisu č. 19 ze dne 30.11.1959, na jehož podkladě se pak dohodl se žalovaným družstvem na výši a druhu náhrady a tuto náhradu také od družstva přijal.
Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatel v podstatě jen opakuje argumenty, které uváděl již ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, s nimiž se však Krajský soud ve svém rozhodnutí zcela vypořádal a své odůvodnění také náležitě zdůvodnil. Z obsahu spisu také nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, byly porušeny principy spravedlivého a nestranného procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již vyjádřil v několika svých nálezech, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nemůže se tedy zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud neměly za následek porušení ústavních principů. Za uvedeného stavu je proto třeba ústavní stížnost stěžovatele, která ani navíc blíže nespecifikuje, které z ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele mělo být porušeno, považovat za zjevně neopodstatněnou, a proto byla podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj