ECLI:CZ:US:1995:4.US.208.94
sp. zn. IV. ÚS 208/94
Usnesení
IV. ÚS 208/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele P.Č., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 o 92/94, ze dne 29. 9. 1994, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 o 92/94, ze dne 29. 9. 1994, potvrzující usnesení soudu I. stupně, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí.
Usnesením soudu I. stupně, Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. E 629/93, ze dne 9. 6. 1993, byl nařízen na podkladě pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 10 o 443/88, ze dne 19. 10. 1988, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, ze dne 28. 3. 1988, sp. zn. 9 Č 360/86, k návrhu oprávněných P. a E.R., proti
2 - IV. ÚS 208/94
stěžovateli výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání dne 7. 9. 1993, doplněné dne 26. 5. 1994, ve kterém se domáhal zrušení usnesení s odůvodněním, že výkon rozhodnutí měl být podle §268 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zastaven, neboť byl nařízen, ačkoliv rozsudek, který byl podkladem nařízeného výkonu rozhodnutí, nebyl dosud vykonatelný. Vykonatelnosti bránila skutečnost, že nebylo kvalifikovaným způsobem ve smyslu §262 o.s.ř. doloženo, že oprávnění splnili nebo alespoň zajistili splnění své vzájemné povinnosti, uložené jim ve vykonávaném rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, svým rozhodnutím, sp. zn. 11 o 92/94, ze dne 29. 9. 1994, usnesení soudu I. stupně o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil s odůvodněním připouštějícím, že v době nařízení výkonu I. stupně nebyly splněny
podmínky pro rozhodnutí způsobem uvedeným v návrhu se proto ztotožnil s tím, že k nařízení prodejem movitých věcí došlo v rozporu se zákonem.
Nicméně pro celkové posouzení odvolání byl podle názoru odvolacího
soudu rozhodující stav existující vydání konečného rozhodnutí o této otázce (§154 odst. 1, §254 odst. 1 o.s.ř.), a ten byl takový, že v době projednání odvolání byly již podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí v důsledku splnění vzájemné povinnosti ze strany oprávněných naplněny.
V ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel uvádí, že postupem odvolacího soudu byl nejen porušen o.s.ř., ale hlavně bylo jeho rozhodnutím porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na soudní ochranu, neboť byl odvolacím soudem schválen postup Okresního soudu v Teplicích, který byl v rozporu se zákonem, a dále byl porušen ústavní procesní princip rovnosti účastníků zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť potvrzující rozhodnutí neoprávněně zvýhodnilo jiného účastníka řízení na úkor stěžovatele.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření odkázal, pokud jde o namítané porušení zákona postupem odvolacího soudu, na odůvodnění svého usnesení. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl.37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem uvádí, že skutečnost, že účastník neuspěl v soudním řízení, nelze spojovat s porušením ústavního principu rovnosti účastníků nebo s porušením práva na soudní ochranu.
Ústavní stížnost v zásadě opakuje argumenty uvedené stěžovatelem již v jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, spočívající v námitce nevykonatelnosti exekučního titulu v době nařízení výkonu rozhodnutí. S touto námitkou se sice odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, a to v podstatě s odůvodněním, že při projednávání odvolání vyšel ze stavu existujícího v době vydání konečného rozhodnutí, tento postup krajského soudu však nelze považovat za správný. Na rozdíl od ostatních způsobů výkonu rozhodnutí, u nichž je možno aplikovat ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř. a u nichž tedy postačí, když vykonávané rozhodnutí je vykonatelné v době, kdy soud o nařízení jeho výkonu rozhoduje, totiž právě u výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, musí být toto rozhodnutí vykonatelné již v den, kdy návrh na nařízení výkonu rozhodnutí došel soudu, a to s ohledem na ustanovení §332 odst. 1 o.s.ř., kteréžto ustanovení - a to je třeba zdůraznit - v podstatě v zájmu oprávněných, nikoliv tedy v zájmu osoby povinné, v jejímž postavení byl stěžovatel, váže pořadí uspokojení vymáhaných pohledávek k jinému datu, než je den vyhlášení rozhodnutí. Stanoví totiž, že pořadí, v jakém soud provádí výplatu jednotlivých pohledávek, se řídí dnem, kdy došel soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro jednotlivé pohledávky.
Přesto však ústavní stížnost stěžovatele nelze považovat za důvodnou. Ústavní soud totiž není, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech, soudem nadřízeným obecným soudům. Z tohoto důvodu mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně
V Brně dne 22. června 1995
zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V posuzovaném případě pak k tvrzenému zásahu do práva na soudní ochranu nedošlo, neboť, i když, jak shora uvedeno, postupem soudů byly porušeny procesní předpisy, nelze pominout, že stěžovatel v průběhu řízení o výkon rozhodnutí, jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. E 629/93, sám ještě před provedením soupisu movitých věcí, poté, co došlo ke splnění vzájemné povinnosti ze strany oprávněných, povinnost stanovenou mu ve vykonávaném rozhodnutí (v exekučním titulu) zcela splnil, aniž by došlo k realizaci výkonu rozhodnutí prodejem jeho movitých věcí. Nelze proto učinit závěr, že by v důsledku nedodržení všech procesních předpisů ze strany soudu vztahu k jeho účastníkům
nevedlo ke spravedlivému výsledku.
Za této situace je třeba považovat ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou. Proto byla jako taková podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj