ECLI:CZ:US:1995:4.US.214.94
sp. zn. IV. ÚS 214/94
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele ing. J.M., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 27. 12. 1994 podání navrhovatele označené jako "1. žaloba na protizákonné, protiprávní jednání státních úředníků vůči jeho osobě i rodině a 2. žaloba ve věci ochrany osobnosti", směrující proti České republice bez bližší specifikace státního orgánu, který ji v konkrétní věci reprezentuje, a to s poukazem na omezování lidských práv, omezování osobní svobody a pomluvy, k čemuž mělo, podle navrhovatele, dojít v důsledku protizákonného a protiprávního jednání státních úředníků vůči jeho osobě a rodině v období od roku 1974 do listopadu 1989, resp. do současnosti.
Z obsahu tohoto podání, jehož přílohu tvoří spisový materiál obsahující listinné podklady z výše uvedeného období, je patrno, že navrhovatel se pro nedůvěru v nezávislost rozhodování státních orgánů (soudů, ministerstev) obrací přímo na Ústavní soud ČR s návrhem, aby přímo tento rozhodl o jeho nárocích rozhodnutím ve formě rozsudku. Konkrétně se domáhá vynesení rozsudku, kterým by mu bylo přiznáno odškodné ve výši 500 000,- Kč a to za jeho celoživotní práci v hornictví, porušování lidských práv a omezování osobní svobody, poškození
odstupné v souvislosti s ukončením pracovního poměru, nároku na zdravotního stavu a za nepřiměřenou tvrdost při srážkách ze mzdy pracujících důchodců. Své podání dokládá navrhovatel rozsáhlou přílohou, která z hlediska časového obsahuje jednak korespondenci, sdělení a rozhodnutí z let 1975 až 1989, jednak z období po roce 1989, kdy se navrhovatel na základě zákonů o soudní a mimosoudní rehabilitaci domáhá přezkoumání postupu orgánů státu ve věci jeho požadavků uplatňovaných v souvislosti s výkonem práce v oboru hornictví. Z vlastního podání jako celku vyplývá, že do návrhu, aby Ústavní soud rozhodl o odškodném v celkové částce výše uvedené, soustřeďuje navrhovatel několik relativně samostatných požadavků - zejména uplatnění nároku na její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem mezinárodní smlouvou podle čl. l0 Ústavy. Nebo odměnu za realizovaný a využívaný zlepšovací návrh, nároky na odměnu za práci, nároky z ukončení výkonu práce, nároky z nevyřazení z práce z podzemí a zdravotního pojištění pracujícího důchodce a s tím související dopady na vlastní osobu navrhovatele.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno.
Takovou ústavní stížnost je pak možno podat pouze ve lhůtě 60 dnů, která počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb).
Z podání navrhovatele však vyplývá, že navrhovatel se výslovně domáhá na Ústavním soudu vlastního rozhodnutí ve věci samé, a to za situace, kdy z příloh podání plyne, že některé z §43 odst. 1 písm. zákona č. 182/1993 Sb. nároků na náhradu škody uplatněné navrhovatelem u obecných soudů jsou dosud předmětem řízení před obecnými soudy (viz příloha č. 54 - Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 1994 ve věci C Nc 276/93 o přikázání věci podle §12 odst. 2 o.s.ř. vedené dosud u Okresního soudu v Semilech, Okresnímu soudu v Jičíně, dále viz příloha č. 54 - předvolání navrhovatele k výslechu Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 10. 1994 ve věci CD 433/94 o náhradu škody nařízeného na den 4. 11. 1994). Ústavní soud není proto prozatím k projednání návrhu navrhovatele v rozsahu dosud souzených věcí před obecnými soudy příslušný, a je proto v těchto případech dán důvod k odmítnutí těchto návrhů podle §43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s V té části podání, v níž se navrhovatel domáhá v rámci návrhu na rozhodnutí o odškodnění v celkové výši 500 000,- Kč na Ústavním soudu i částky odpovídající, příp. odškodnění podle zákona č. 119/199.0 Sb., o soudní rehabilitaci, ve vazbě na zrušený rozsudek Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 2 T 135/84, rozhodnutími Okresního soudu v Jičíně (usnesení Okresního soudu v Jičíně z 11. 11. 1991 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně z 13. 4. 1992, jež nejsou v příloze podání založeny) a o něž - jak sám uvádí, podal žádost o odškodnění dne 14. srpna 1992 na Ministerstvo spravedlnosti,a jež údajně nebyla doručena, je třeba obdobně vyčkat rozhodnutí příslušného ministerstva, případně jeho sdělení o nepřiznání odškodnění s odůvodněním, event. jiného způsobu záporného vyřízení požadavku navrhovatele, a teprve posléze se zabývat otázkou, zda tímto postupem došlo k porušení základních práv nebo svobod navrhovatele zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č. 10 Ústavy. I v tomto případě není tedy Ústavní soud příslušný k tomu, aby meritorně o odškodnění rozhodl.
Z výše uvedených důvodů je proto návrh odmítnut podle §43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť navrhovatel se domáhá na Ústavním soudu vydání rozsudku ve věci přiznání odškodného ve výši 500 000,- Kč a současně jako návrh, který směřuje vůči dosavadnímu postupu státních orgánů, aniž navrhovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z těchto důvodů nebyl ani navrhovatel soudem vyzýván k odstranění formálních vad jeho podání (zejména požadavek povinného zastoupení fyzické osoby, jako účastníka řízení před Ústavním soudem, advokátem nebo komerčním právníkem nebo notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy podle §30 zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj