Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.11.1995, sp. zn. IV. ÚS 32/95 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 76/4 SbNU 231 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.32.95

sp. zn. IV. ÚS 32/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. Z. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1994, sp. zn. 38 Ca 52/94, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu - ze dne 12.7.1994, čj. PÚ/7011/93-1119, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 52/94, ze dne 27. 12. 1994, a rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu - ze dne 12. 7. 1994, čj. PÚ/7011/93-1119, se z r u š u j í . Odůvodnění: Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.12.1994, sp. zn. 38 Ca 52/94, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu, ze dne 12. 7. 1994, čj. PÚ/7011/93-1119. Zároveň se domáhá i zrušení výše citovaného rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu, jímž bylo rozhodnuto, že není vlastnicí ideální jedné poloviny nemovitostí, a to budovy č.p. 10 na st.p. 67, pozemků p.č. 37, 42, 97, 137/3, 1238, 211, 213, vše v k.ú. J. a pozemku p.č. 87 v k.ú. L.. Okresní úřad v Mělníku - okresní pozemkový úřad, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že ideální polovina označených nemovitostí přešla z vlastnictví otce stěžovatelky V. H., jako původního vlastníka, do vlastnictví čs. státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a dále ze zjištění, že původní vlastník nemovitostí, V.H., nikdy nepozbyl občanství Československé republiky a z tohoto důvodu mu nebylo ani nikdy vráceno. Z tohoto posléze uvedeného zjištění Okresní úřad v Mělníku - okresní pozemkový úřad, dovodil, že stěžovatelka není oprávněnou osobou podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., protože není dána podmínka vyplývající z tohoto ustanovení, podle níž musel - aby byla dána oprávněnost restitučních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb. - původní vlastník nabýt zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. Stěžovatelka, která s uvedeným závěrem pozemkového úřadu nesouhlasí, podala proti jeho rozhodnutí opravný prostředek, o kterém rozhodoval Městský soud v Praze, který rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a své rozhodnutí odůvodnil v zásadě shodně jako pozemkový úřad. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, v jejíchž důvodech stěžovatelka v podstatě poukazuje na to, že oba orgány při svých závěrech pominuly to, že omezení či odnětí vlastnického práva podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. mělo výrazně sankční charakter za spolupráci s fašistickým Německem. Tento sankční charakter byl výrazný zejména u osob, vyjmenovaných v ustanovení §1 odst. 1 písm.b) a §3 odst. 1 písm. a) dekretu, tedy u tzv. zrádců a nepřátel republiky, tj. u osob jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, tedy také osob české národnosti a československé státní příslušnosti. Při uplatňování těchto sankcí však došlo k určitým křivdám, když sankce byly použity v některých případech proti takovým osobám, které se proti státu neprovinily. Odstranění těchto křivd je právě účelem zákona č. 243/1992 Sb. a tento smysl uvedeného zákona oba orgány ve svých rozhodnutích prakticky pominuly a ustanovení §2 citovaného zákona vyložily izolovaně bez přihlédnutí k jeho účelu. Stěžovatelka má za to, že ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona o tom, že "oprávněnou osobou je státní občan.....který nabyl zpět občanství.....", je třeba vykládat tak, že tato podmínka se uplatní pouze v těch případech, kdy občan předtím občanství v důsledku provinění proti státu, ať již podle právního předpisu nebo individuálním aktem, pozbyl. Pokud však k pozbytí státního občanství v důsledku provinění proti státu nedošlo, nemohlo dojít ani k jeho znovunabytí a v takových případech postačí, že bude prokázáno, že se občan proti státu neprovinil. Pokud jde o tuto druhou podmínku pro postavení oprávněné osoby podle §2 odst. l citovaného zákona, totiž podmínku, že se otec stěžovatelky proti státu neprovinil, poukazuje stěžovatelka na listinné důkazy, které měly oba orgány k dispozici, tj. rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 17.5.1946, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.1947, rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 17.4.1948 a přípis ministerstva zemědělství ze dne 24.5.1949, jakož i na skutečnost, která plyne i z přípisu ministerstva zemědělství ze dne 24. 5. 1949, totiž, že otec stěžovatelky byl dne 22.10.1948 "pro delikt retribučního dekretu Národním soudem na Pankráci plně osvobozen." Z těchto předložených důkazů podle ní plyne, že její otec se proti státu neprovinil. V této souvislosti pak stěžovatelka také poukazuje na to, že oba orgány nezjistily skutečný stav věci, když si nevyžádaly spis Národního soudu, zejména pak jeho rozsudek ze dne 22.10.1948. Dovozuje pak, že rozhodnutími obou doposud ve věci rozhodujících orgánů bylo porušeno právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil. Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen, že prvá námitka stěžovatelky, podle níž jeho rozsudkem bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, nemůže obstát, když předmětem rozhodování byl stěžovatelkou uplatněný nárok na vydání nemovitostí a nikoliv její vlastnictví jako takové. Rozhodnutí správního orgánu i soudu ve smyslu §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§3 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.), se týká jenom zjišťování zákonných podmínek pro obnovu původních vlastnických vztahů. Pokud jde o druhou námitku, vytýkající nesprávné posouzení ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., poukazuje ve svém vyjádření Městský soud v Praze, jako účastník řízení, na textaci tohoto ustanovení, z níž vyplývá, že oprávněnou osobou je jen státní občan ČSFR, trvale žijící na území ČR, který ztratil majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo podle dekretu č. 108/1945 Sb., neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle předpisů tam uvedených. Jde o několik samostatných předpokladů, které však při aplikaci citovaného ustanovení musí být splněny současně. Z jeho obsahu lze gramatickým a logickým výkladem dovodit jediný možný závěr, že toto ustanovení se týká pouze osob, které se neprovinily proti československému státu a nabyly zpět občanství. Navrhovatelka však svým výkladem rozšiřuje účinnost tohoto ustanovení i na osoby, které byly vždy občany této republiky, jako tomu bylo v případě jejího otce. Podle názoru Městského soudu v Praze jde o výklad zcela účelový, svou extenzitou měnící smysl a účel zákona, který s odkazem na zákon č. 229/1991 Sb., ve znění předpisů pozdějších, sleduje zmírnění následků některých majetkových křivd. Jestliže tedy zákon používá limitujícího výrazu "některých majetkových křivd", znamená to, podle názoru soudu, nikoliv všech. Z těchto důvodů není pak extenzivní výklad namístě, neboť takový případ by musel být řešen samostatným zákonem. Současně soud ve svém vyjádření uvádí, že nelze přehlédnout také to, že dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., který konfiskoval zemědělský majetek s okamžitou platností, bez náhrady, dnem jeho vyhlášení (23.6.1945), tedy před rokem 1948, je součástí platného právního řádu, což ostatně nepřímo vyplývá také ze zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, neboť podle jeho ustanovení §2 právní akty, přijaté v době 1948 - 1989, se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony. Případ otce stěžovatelky však zatím zvláštním zákonem řešen nebyl, takže na daný případ nelze použít ani ustanovení §4 odst. 1 a odst. 2, §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění. Za této skutkové a právní situace bylo, podle názoru soudu, naprosto nadbytečné zjišťování dalších podrobností případu, neboť neexistuje základní právní předpis, který by bylo možno na daný případ použít. V závěru svého vyjádření Městský soud v Praze navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. K podané ústavní stížnosti se rovněž písemně vyjádřil Okresní úřad v Mělníku - okresní pozemkový úřad, dne 24.3.1995 tak, že ve svém vyjádření v zásadě zrekapituloval důvody uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Pozemkový fond ČR a S., a.s., se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení ve smyslu §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdaly. Městský úřad v Kostelci nad Labem a Zemědělské družstvo D., jako vedlejší účastníci řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřily. Z připojených spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 52/94, a spisu Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu, čj. PÚ/7011/93-1119, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila nárok na vydání nemovitostí u Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu, podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., a to žádostí ze dne 22.10.1991, pozemkovému úřadu doručenou osobně dne 24.10.1991. Obsah uplatněného nároku byl postupně upřesněn v tom směru, že jedna ideální polovina předmětných nemovitostí, které vlastnila matka stěžovatelky, přešla na stát na základě odmítnutí dědictví učiněného v tísni - tento nárok byl pozemkovým úřadem řešen samostatně - a druhá ideální polovina, vlastnicky náležející otci žadatelky, přešla na stát podle §1 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ve spojení s rozhodnutím (výměrem) ministerstva zemědělství ze dne 17.4.1948, čj. 10507/48. Předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí, týkající se právě té ideální poloviny nemovitostí, jejichž vlastníkem byl otec stěžovatelky, který podle dokladů ve spisech založených nikdy nepozbyl státní občanství československé. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojených spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z listinných důkazů, které jsou založeny ve spisu pozemkového úřadu, a na které poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, plyne, že ministerstvo zemědělství výnosem ze dne 17.5.1946, čj. 415334/46-IX/A 22, rozhodlo v dohodě s ministerstvem vnitra podle návrhu Okresního národního výboru v Českém Brodě ze dne 5.2. a 2.3.1946, čj. 1730/46, předloženého mu Zemským národním výborem v Praze jako případ pochybný, že V. H. spadá jako zrádce a nepřítel národa pod ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky ze dne 21.6.1945, č. 12/1945 Sb., a v důsledku toho propadá jeho zemědělský majetek konfiskaci. Proti tomuto rozhodnutí podal V. H. stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který napadené rozhodnutí rozsudkem č. 373/46/4, ze dne 30.1.1947, zrušil proto, že trpělo podstatnými vadami. Výměrem ministerstva zemědělství, čj. 10597/48-IX/Z-11, ze dne 11.7.1948, bylo znovu rozhodnuto, že V. H. spadá pod uvedené ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. Podáním ze dne 24.10.1948 u ministerstva zemědělství pak V. H. požadoval, aby byl uvedený výměr zrušen, což odůvodňoval tím, že dne 22.10.1948 byl Národním soudem plně osvobozen. Ministerstvo zemědělství výměrem, čj. 27115/49-IX/AO-23, ze dne 24.5.1949, žádosti nevyhovělo. Jako důvod uvedlo, že jeho výměr ze dne 17.4.1948 je pravomocný a opravný prostředek proti němu není přípustný. Dále uvedlo, že výroky soudů nejsou pro úřad konfiskační závazné a netvoří pro něj věc rozsouzenou. Tím bylo rovněž odůvodněno, proč nebyla připuštěna obnova řízení. Těmito listinami sice Městský soud v Praze důkaz provedl, žádné právní závěry z nich však nevyvodil, přitom, právě s ohledem na jejich obsah, také s přihlédnutím k tomu, že šlo již ve své době o případ pochybný, když o něm rozhodovalo ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra (§3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.), se měl seznámit, a to jak soud, tak pozemkový úřad, s obsahem osvobozujícího rozsudku Národního soudu ze dne 22. 10. 1948, aby tak byl získán podklad pro posouzení otázky, zda původní vlastník skutečně ex lege ke dni 23.6.1945 pozbyl předmětný majetek, či zda - právě proto, že hmotněprávní podmínky pro konfiskaci dány nebyly - bylo nutno na něho pohlížet nadále jako na vlastníka a od posouzení této otázky pak odvodit závěr o tom, zda výše uvedené akty ministerstva zemědělství, z nichž poslední dva - a to je třeba zdůraznit - byly vydány již v tzv. rozhodném období, naplňují, či nenaplňují, znaky aktu politické perzekuce, eventuálně postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva, respektive, zda byl dán právní důvod ke konfiskaci předmětného majetku původního vlastníka. Ústavní soud si je vědom toho, že ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, je však toho názoru, že pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny, v případech restitučních řízení, posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, uvedených v restitučních předpisech, v daném případě tedy uvedených v §6 zákona o půdě. Pokud se tedy oba orgány věcí z tohoto pohledu nezabývaly a také neprovedly navrhovaný důkaz rozsudkem Národního soudu ze dne 22.10.1948, nezbývá než uzavřít, že v řízeních před nimi, jejichž výsledkem jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyla právům stěžovatelky poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Z těchto důvodů Ústavní soud obě rozhodnutí zrušil, aniž by byl dále nucen se zabývat otázkou výkladu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. [§82 odst. 1 , odst. 2, písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. listopadu 1995