ECLI:CZ:US:1995:4.US.39.95
sp. zn. IV. ÚS 39/95
Usnesení
IV. ÚS 39/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.P., zastoupeného JUDr. M.Č., proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 1995, č.j. Nt 158/95-3, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 2. 1995 byl Ústavnímu soudu doručen návrh označený jako ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 1995, č.j. Nt 158/95-3, kterým bylo rozhodnuto o prodloužení vazby. Toto rozhodnutí, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, je odůvodněno tím, že ve vztahu k trestným činům, ze kterých je obviněn, je třeba provést výslech svědků a že je zde obava, že při pobytu na svobodě by mohl mařit důkazní řízení. Stěžovatel s tímto nesouhlasí a tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení ustanovení §71 odst. 1 a 2 trestního řádu a rovněž se domnívá, že tím dochází i k porušení čl. 8 odst. 1,2 a 5 Listiny základních práv a svobod zaručujícího osobní svobodu. S ohledem na skutečnost, že dosud nemá možnost proti takovému rozhodnutí podat stížnost, neboť nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1994 publikovaný pod č. 214/1994 Sb.,
nabude účinnosti dne 1. 3. 1995, domnívá se, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti shledal, že skutečnosti v ní uvedené se především týkají zdlouhavého vyšetřování a postupu vyšetřovatelů při provádění výslechů jednotlivých svědků, neumožnění účasti stěžovatele na vyšetřovacích úkonech, dále pak poskytnutí informací sdělovacím prostředkům a v neposlední řadě i zdravotního stavu stěžovatele. Uvedení takových skutečností, nelze považovat za rozhodující, neboť bezprostředně nesouvisejí s napadeným rozhodnutím a tvrzením o porušení ústavně zaručených práv a svobod. Navíc Ústavní soud není kompetentní, aby uvedené skutečnosti přezkoumával, natož o nich rozhodoval. Proti takovým skutečnostem, které jsou namítány v ústavní stížnosti, právní řád poskytuje dostatečnou právní ochranu. Navíc je třeba konstatovat, že stěžovatel jako obviněný má ve smyslu §72 odst. 2 trestního řádu právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu.
Za této situace je třeba vycházet ze závěru, že stěžovatel má možnost použít na ochranu svých práv další procesní prostředky. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost neopodstatněná a nepřípustná, a proto byla jako taková podle §43 odst. 1 písm. c) a f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, aniž by soudce zpravodaj stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, vyzval k odstranění formálních vad návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 3. 1995
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj