ECLI:CZ:US:1995:4.US.62.95
sp. zn. IV. ÚS 62/95
Usnesení
IV. ÚS 62/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu české republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele F.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. Z.J., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 15 C 552/92-19, ze dne 9.5.1994, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 12 Co316/94, ze dne 14. 12. 1994, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne 23. 3. 1995 ústavní stížnost, kterou se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, sp. zn. 12 Co 316/94, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 15 C 552/92-19, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je oprávněná osoba ve smyslu §19 zákona č. 42/1992 Sb. pro provádění transformace družstva N.
Navrhovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, v němž se zaměřuje na polemiku s právními závěry obecných soudů, tvrdí, že výše citovanými rozsudky byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Konkrétně se dovolává porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.
- 2 - IV. ÚS 62/95
Z obsahu návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem - ústavní stížnosti, jakož i z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 552/92, je patrno, že navrhovatel se dne 27. 4. 1992 obrátil s výzvou na N., výrobní družstvo, v níž se domáhá jednak dobrovolného vrácení neprávem drženého majetku nebo provedení finančního vyrovnání za něho bez bližší specifikace právního předpisu, o něž tyto nároky opírá, jednak navrácení tohoto majetku podle zákona č. 42/1992 Sb. s tím, že doufá, že tento zákon takové majetkové vyrovnání umožňuje. Žádost se týká konkrétně movitého majetku, který byl, podle tvrzení navrhovatele, v období po roce 1945 navrhovateli neoprávněně odňat ze skladiště, které se nacházelo v domě v Z., a dále movitého majetku, který se nacházel v továrně Z. a V.
Soudce zpravodaj z příloh připojených k návrhu a z obsahu spisu, sp. zn. 15 C 552/92, vyžádaného Ústavním soudem u Obvodního soudu pro Prahu 4, zjistil, že uvedené výzvě předcházela již dřívější podání ze strany navrhovatele, jimiž se navrhovatel domáhal navrácení movitého majetku, který, podle jeho tvrzení, právní předchůdci dnešního výrobního družstva N. získali nezákonně, krádeží, a tudíž, podle navrhovatele, tento majetek drželi neoprávněně. Rovněž zjistil, že mezi navrhovatelem a družstvem N. byla již před rokem 1992 vedena korespondence, v níž bylo ze strany navrhovatele vždy vycházeno z tvrzení, že majetek, o jehož vydání, event. vypořádání, se jedná, mu byl v minulosti právními předchůdci výrobního družstva N. nezákonně zabrán a přisvojen. Z těchto jeho tvrzení pak vycházelo v písemných reakcích N., výrobní družstvo, s tím, že navrhovateli k jeho žádosti ze dne 27. 4. 1992 sdělilo, že mu nemůže vyhovět, neboť nesplnil podmínky ustanovení §19 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., neboť zároveň se žádostí, odvolávající se na zákon č. 42/1992 Sb., nepředložil důkaz, který by prokazoval členství v družstvu a vnesený majetek. Naopak z obsahu žádosti vyplývá, že se dovolává toho, že majetek mu byl neoprávněně odňat.
V návaznosti na výše uvedenou korespondenci mezi
- 3 - IV. ÚS 62/95
navrhovatelem a výrobním družstvem NA., jejímž výsledkem bylo nezařazení navrhovatele do transformace výše uvedeného družstva, podal navrhovatel dne 13. 10. 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu na určení, že je oprávněnou osobou ve smyslu §19 odst. 1 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud I. stupně, na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť podstatné pro závěr, zda je fyzická osoba osobou oprávněnou podle §19 odst. 1 písm. b) transformačního zákona, je ve lhůtě určené splnění zákonných podmínek v tomto ustanovení uvedených s tím, že navrhovatel je neprokázal. Soud I. stupně se zabýval i tím, že v průběhu řízení před soudem I. stupně, konkrétně při ústním jednání dne 25. 5. 1993, tj. více než rok po uplynutí zákonem stanovené lhůty, navrhovatel předložil listiny nasvědčující tomu, že v minulosti byl členem družstva N., do něhož přešlo delimitací k 1.1.1950 družstvo J., zapsané společenstvo s ručením omezeným. Kromě okolností, týkajících se splnění podmínek podle §19 odst. 1 písm. b) transformačního zákona, se soud I. stupně zabýval i otázkou konfiskace a zavedení národní správy na jeho majetek. Po provedeném řízení dospěl soud I. stupně k závěru, že navrhovatel není oprávněnou osobou podle §19 odst. 1 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, tento rozsudek soudu I. stupně po provedeném řízení potvrdil s tím, že žaloba na určení, že navrhovatel je osobou oprávněnou účastnit se transformace družstva N., není opodstatněná, protože navrhovatel nesplnil jednu ze základních podmínek podle §19 odst. 2 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., a to povinnost prokázat, že do družstva vnesl dobrovolně určitý majetek, který při ukončení členství nebyl vypořádán.
K vlastnímu návrhu na zahájení řízení - ústavní stížnosti, v níž navrhovatel polemizuje s právními závěry soudů obecných, a dovozuje, že výše popsaným postupem soudů obecných došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy ČR, je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
- 4 - IV. ÚS 62/95
jejich činností. To vše potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem ústavně zaručených práv a svobod.
Po podrobném seznámení se s obsahem návrhu a k němu připojených příloh, jakož i s obsahem Ústavním soudem vyžádaného spisového materiálu, soudce zpravodaj neshledal v postupu obecných soudů a v jejich právních závěrech o základní otázce, tj. otázce, zda navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě splnil podmínky pro přiznání postavení osoby oprávněné na transformaci výrobního družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. (do 3 měsíců od účinnosti transformačního zákona - tj. do 28. 4. 1992) pochybení, dospěl proto k závěru, že návrh na zahájení řízení - ústavní stížnost, je zjevně neopodstatněná, a proto ji z uvedeného důvodu podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj