Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.01.1995, sp. zn. IV. ÚS 92/94 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 1/3 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.92.94

sp. zn. IV. ÚS 92/94 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti K. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1994, č.j. 19 Co 554/93-35, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 9. 1993, č. j. 7 C 83/93-22, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 21. 6. 1994, která byla na výzvu Ústavního soudu doplněna právním zástupcem stěžovatele dne 25. 7. 1994, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1994, č.j. 19 Co 554/93-35, potvrzujícího rozsudek soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh navrhovatele na zaplacení částky 27 192,- Kč, jako rozdílu za odškodnění poskytnuté podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli, který byl účasten rehabilitace, bylo na základě jeho žádosti přiznáno odškodnění ve výši 5 238 Kč, ačkoliv požadoval přiznání částky v celkové výši 32 430,- Kčs. Vzhledem k tomu, že s výší odškodnění nesouhlasil, domáhal se nároku na zbývající část odškodnění soudní cestou. Jeho návrh byl jak v prvoinstančním, tak i odvolacím řízení zamítnut, neboť obecné soudy došly k závěru, že odškodnění bylo poskytnuto přesně a ve výši odpovídající příslušným předpisům. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl nesprávně rehabilitován, když mu byl za trestný čin rozkrádání národního majetku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, oproti původním čtyřem letům. Takový postup shledává nepřiměřeným a nepřiměřeně přísným a tvrdým. Navíc to ovlivnilo výši požadovaného odškodnění. Dále uvádí, že soud v občanskoprávním řízení si měl učinit úsudek o přiměřeném trestu sám, tak, jak mu to umožňuje §135 odst. 2 občanského soudního řádu. Za podstatu své ústavní stížnosti pak považuje porušení čl. 1, čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení spatřuje v tom, že soud svým postupem porušil jeho ústavní právo vyjádřené v čl. 1 Listiny, ve kterém se uvádí, že lidé jsou si rovni v právech a dále v čl. 7 odst. 2 Listiny, v němž se uvádí, že nikdo nesmí být podroben ponižujícímu zacházení. Zároveň, jak dále ve své ústavní stížnosti tvrdí, byla porušena jeho lidská důstojnost proklamovaná v čl. 10 odst. 1 Listiny. Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem vyžádáno, uvedla předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně, že při uplatnění nároků podle §23, 26 a 27 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, se postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb.,o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Tento zákon jako předpoklad pro náhradu škody způsobené nesprávným rozhodnutím o trestu vyžaduje buď, aby trestní řízení bylo zastaveno, nebo aby byla dotyčná osoba obžaloby zproštěna, nebo aby byla v pozdějším řízení odsouzena k mírnějšímu trestu. Podle toho,jak je výše uvedeno, by postupem soudu podle §135 odst. 2 občanského soudního řádu nemohlo dojít k příznivějšímu rozhodnutí ve věci odškodnění. Krajský soud v Brně dále odmítá tvrzení stěžovatele, že byla ve vedeném řízení porušena zmíněná základní práva zaručená Ústavou. Mezi důkazy, jichž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává, je rozsudek Lidového soudu v Prostějově, ze dne 26. 4. 1956, sp. zn. T 132/56. Z navrhovaného důkazu bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 10. 6. 1994 u Krajského státního zastupitelství v Brně podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Na základě tohoto zjištění bylo Krajské zastupitelství v Brně požádáno o vyjádření k tomuto podnětu.K dispozici byl zaslán i spis Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 3 Rt 81/90. Z požadovaného sdělení vyplývá, že byl přezkoumán rozsudek Lidového soudu v Prostějově ze dne 26. 4. 1956, sp. zn. T 132/56, usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 11. 1990, sp. zn. 3 Rt 81/90 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. l991, sp. zn. Rto 61/91, a řízení, která předcházela vydání obou usnesení. Státní zástupce zaměřil přezkoumání napadeného rozsudku na použití právní kvalifikace a výrok o trestu, a to z důvodů, že původní příslušný trestní spis byl již skartován a dále, že nejsou pochybnosti o doznání stěžovatele k jeho jednání. Podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona však shledány nebyly a proto byl podnět odložen. Ke zjištění skutkového stavu věci si Ústavní soud rovněž vyžádal u Okresního soudu v Prostějově spis vedený pod sp. zn. 7 C 83/93. Z usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 11. l990, sp. zn. 3 Rt 81/90, které nabylo právní moci l6. 11. 1990, bylo zjištěno, že navrhovatel je účasten rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., pokud jde o trestný čin pobuřování proti republice podle §82 zákona č. 86/1950 Sb. Trestní stíhání pro tento trestný čin bylo zastaveno. Podle §2 odst. 2 věta druhá zákona č. 119/1990 Sb. se navrhovateli stanovil za trestný čin rozkrádání majetku, kterým byl uznán vinným týmž rozsudkem, a na který se rehabilitace nevztahuje, přiměřený trest odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 11. 2. 1991 stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1991, sp.zn. Rto 61/91, neboť byla podána opožděně. Žádostí ze dne 18. 5. 1992 požádal stěžovatel o odškodnění v celkové výši 32 430,- Kč. Jeho žádosti bylo vyhověno, ale byla mu přiznána částka podstatně nižší, 5 238 Kč, a to se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku /37 měsíců, 22 dnů/ a trestem stanoveným v novém řízení /36 měsíců/. Jelikož nesouhlasil s výší přiznaného odškodnění, neboť nabyl přesvědčení, že mu náleží odškodnění v plné výši, obrátil se žalobou na soud. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29. 9. l993, č.j. 7 C 83/93-22, návrh na zaplacení rozdílu ve výši 27.192,- Kč zamítl, protože dospěl po provedeném dokazování k závěru, že přiznané odškodnění je poskytnuto správně podle §23 odst. 3 věty druhé zákona č. 119/1990 Sb., neboť v rehabilitačním řízení navrhovatel nebyl zcela zproštěn obžaloby, ale došlo pouze k částečné změně v novém řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém uvádí, že soud I. stupně nehodnotil věc spravedlivě v souladu s účelem zákona o soudní rehabilitaci. Důsledkem toho bylo, že odškodnění bylo poskytnuto pouze ve výši 5 238,- Kč. Opakovaně navrhoval předběžné vyřešení otázky, jaký trest v tomto konkrétním případě přicházel v úvahu, neboť soud není vázán výrokem o trestu a nespravedlivé rozhodnutí o jeho rehabilitaci tak mohlo být napraveno. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo. Odvolání navrhovatele neshledal důvodným. Námitky navrhovatele týkající se nespravedlnosti rozhodování ve vztahu k nově stanovenému trestu nebyly akceptovatelné, neboť otázka přiměřenosti nového trestu byla zvažována v rehabilitačním řízení a soudem I. stupně ani soudem odvolacím již nemohla být proto přezkoumávána. Po posouzení všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.Především je třeba vycházet ze skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje nikoli do rozhodnutí o trestu, ale proti rozsudkům, které řešily odškodnění za dobu, která odpovídala rozdílu mezi trestem vykonaným a trestem stanoveným v novém řízení.Námitka stěžovatele, že si soud měl v občanskoprávním řízení nejprve sám vyřešit předběžnou otázku přiměřenosti výše trestu uloženého mu rozhodnutím v rámci rehabilitačního řízení, není důvodná. Tím, že stěžovatel apeluje na rozpor se zákonem, když mu v důsledku toho byl uložen za trestný čin, který nepodléhá rehabilitaci, nepřiměřeně tvrdý trest a konečně, že si soud v občanskosprávním řízení měl předběžně vyřešit, jaký trest měl být podle obecných kritérií uložen, stěžovatel přisuzuje Ústavnímu soudu postavení třetí instance. V tomto směru Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od právního názoru vysloveného již Ústavním soudem ČSFR a následně opakovaně i Ústavním soudem ČR, ze kterého plyne, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, č. 5/94 a č. 28/94 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Právo přezkumu činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší obecně, ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány Listinou. Stejně tak nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Na základě jakých důkazních prostředků obecné soudy rozhodnou, je plně v jejich kompetenci a je zároveň vyjádřením ústavního principu jejich nezávislosti a nestrannosti. V předmětné věci byla plně respektována zásada volného hodnocení důkazů podle §132 občanského soudního řádu. Ústavní soud proto nemohl učinit závěr, že by v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní zásady a že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivé rozhodnutí. Za daných okolností nemohou tedy obstát stěžovatelovy blíže nezdůvodněné odkazy na čl. 1, čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny. Pouhé konstatování stěžovatele, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody nestačí. V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení Ústavou zaručených práv a svobod. Z těchto důvodů není pochyb o tom, že stěžovateli bylo odškodnění poskytnuto v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. ledna 1995