ECLI:CZ:US:1995:4.US.95.95
sp. zn. IV. ÚS 95/95
Usnesení
IV. ÚS 95/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M.U., zastoupeného advokátem JUDr. J.O., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, čj. 9 T 9/94-904, ze dne 25. 11. 1994, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 21/95, ze dne 8. 3. 1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne 9. 5. 1995 ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 25. 11. 1994, čj. 9 T 9/94-908, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. 7 To 21/95, v jejímž odůvodnění stěžovatel v podstatě uvádí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, byla zamítnuta podle §72 odst. 2 trestního řádu jeho žádost z téhož dne o propuštění z vazby na svobodu. Jeho stížnost podaná ihned po vyhlášení uvedeného usnesení do protokolu dne 25. 11. 1995 a doplněná písemným vyjádřením ze dne 5. 1. 1995, byla pak napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze dne 8. 3.1995
2 - IV. ÚS 95/95
zamítnuta. Tímto pravomocným rozhodnutím soudu I. stupně bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) jako součásti Ústavního pořádku ČR a též v čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dodatkových protokolů (dále jen úmluva). Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 4. 7. 1993, sp. zn. 1 Nt 90/93, s účinností od 10.30 hod. dne 2. 7. 1993. Tomuto vzetí do vazby předcházelo zadržení vyšetřovatelem policie podle §75 trestního řádu, ke kterému došlo dne 2. 7. 1993 v 10.30 hodin. Zadržení pak předcházelo zajištění stěžovatele policejním orgánem podle §14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ke kterému mělo údajně dojít dne 1. 7. 1993 v 9.45 hodin v T., ve skutečnosti však došlo k zajištění stěžovatele již v 8.03 hodin dne 1. 7. 1993 v místě jeho trvalého bydliště zásahovou jednotkou Policie ČR. Uvedeným postupem podle názoru stěžovatele bylo vyšetřovatelem policie porušeno ustanovení čl. 14 zákona č. 283/1991 Sb. a čl. 8 Listiny tím, že stěžovatel byl zadržen, ačkoliv měl být propuštěn na svobodu, neboť uplynula lhůta 24 hodin od zajištění. Toto pochybení vyšetřovatele neodstranil ani soud I. stupně při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby, ani soud II. stupně, který rozhodoval o opravném prostředku. Stěžovatel dále poukazuje na znění čl. 8 odst. 3 Listiny a v odůvodnění ústavní stížnosti pak dále rozvádí důvody, svědčící pro závěr, že policejní orgán je povinen, pokud v průběhu zajištění osoby zjistí, že jsou zde důvody vazby, tj. podmínky pro zadržení, neprodleně předat osobu vyšetřovateli, který ji musí do 24 hodin od omezení její svobody policejním orgánem poprvé dát prostřednictvím návrhu státního zástupce k dispozici soudci. Dovozuje tedy, že do těchto 24 hodin musí být buď státním zástupcem předložen soudci návrh na uvalení vazby, a nebo musí být taková osoba po uplynutí této lhůty bezpodmínečně propuštěna. Stěžovatel dále poukazuje na to, že uvedené pochybení nebylo odstraněno ani ústavní stížností napadenými rozhodnutími, ač na to v průběhu hlavního líčení opakovaně poukazoval, a proto je podle něj podání ústavní stížnosti opodstatněné. Uvádí dále, že podle jeho názoru ústavní stížnost nelze odmítnout s poukazem na to, že ke skutečnosti, která je
3 - IV. ÚS 95/95
předmětem ústavní stížnosti - nezákonné rozhodnutí soudu o vzetí stěžovatele do vazby a rozhodnutí vyšetřovatele o zadržení stěžovatele, jakož i nedodržení lhůty pro trvání zajištění policejním orgánem - došlo v červenci 1993, neboť stížnost svým významem pro sjednocení policejní a soudní praxe podle požadavků Listiny a Úmluvy podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, kterému současně značnými průtahy v dosavadním řízení vzniká vážná a neodvratitelná újma, kterou je nepochybně nezákonné zbavení osobní svobody na dobu téměř 2 let. Průtahy na straně odvolacího soudu, který měl již několik měsíců možnost rozsudek soudu I. stupně v neveřejném zasedání zrušit a stěžovatele propustit z vazby na svobodu, jsou pak podle něj v rozporu s ustanovením §2 odst. 4 trestního řádu, s čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil s tím, aby stěžovatel byl neprodleně propuštěn z vazby na svobodu a zároveň s odvoláním na ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb. navrhuje zrušení §14 zákona č. 283/1991 Sb. pro rozpor s čl. 8 Listiny a s čl. 5 odst. 3 Úmluvy.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, sp. zn. 9 T 9/94, s jehož obsahem se seznámil, a z něhož zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, byla podle §-72 odst. 2 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby s odůvodněním, že důvody vazby uvedené v ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu nadále trvají. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost v podstatě s odůvodněním, že důvody vazby u něj dány nejsou. O stížnosti pak rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 8. 3. 1995 tak, že stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. C) trestního řádu zamítl, když shodně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že důvody vazby u stěžovatele trvají. Dále pak
bylo z uvedeného spisu zjištěno, že po podání ústavní stížnosti stěžovatelem byl rozsudek soudu I. stupně ze dne 24. 11. 1994, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) trestního zákona, z podnětu stěžovatelem podaného odvolání usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 20/95,
4 - IV. ÚS 95/95
ze dne 23. 5. 1995 zrušen a věc vrácena soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přitom jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Tvn 156/95, ze dne 14. 6. 1995 byla k návrhu předsedy Vrchního soudu v Praze vazba stěžovatele podle §71 odst. 3 trestního řádu prodloužena do 30. 11. 1995.
Ústavní soud se především zabýval procesní stránkou věci, posuzoval ji tedy nejprve z hlediska ustanovení §43 zákona č182/1993 Sb. V tomto směru je třeba uvést, že přesto, že stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí soudu I. a II. stupně, kterým bylo rozhodováno o jeho žádosti o propuštění z vazby, podané u hlavního líčení, je podstatou ústavní stížnosti otázka délky omezení osobní svobody stěžovatele před jeho vzetím do vazby dne 4. 7. 1993, a to z hlediska respektování jeho ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu. Sám stěžovatel jako skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti uvádí nezákonné rozhodnutí soudu o vzetí do vazby a rozhodnutí stěžovatele o jeho zadržení jakož i nedodržení lhůty pro trvání zajištění policejním orgánem, k čemuž došlo v červenci 1993. Rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby nabylo právní moci dnem 4. 8. 1993, tímto dnem tedy ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. počala běžet stěžovateli zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti z tohoto jím uvedeného důvodu a jestliže ústavní stížnost byla podána teprve 9. 5. 1995, stalo se tak po uplynutí lhůty zákonem stanovené pro její podání, a proto v této části, týkající se délky omezení osobní svobody stěžovatele před jeho vzetím do vazby, musela být ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona odmítnuta. Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a současně dále na to, že mu vzniká vážná a neodvratitelná újma a v podstatě se tedy dovolává ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona, k tomu je třeba uvést, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě možná není. Použití písm. a) uvedeného ustanovení přichází v úvahu nikoliv v případech nedodržení 60 denní lhůty uvedené v ustanovení §72 odst. 2 citovaného zákona, ale s ohledem na jeho znění pouze tehdy, je-li ústavní stížnost nepřípustná,tedy v případech, že
5 - IV. ÚS 95/95
stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, tak tomu však v případě stěžovatele nebylo, nehledě k tomu, že by u něj nebyla splněna ani podmínka podání ústavní stížnosti do 1 roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. V úvahu pak nepřichází ani aplikace písm. b) ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona, neboť toto ustanovení má na mysli opět případy, kdy nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky proto, že řízení o podaném opravném prostředku doposud trvá, a tak tomu opět, jak plyne z obsahu připojeného spisu, v případě stěžovatele není.
Konečně pak, pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá průtahy na straně odvolacího soudu, který podle něj měl již několik měsíců možnost rozsudek soudu I. stupně zrušit a, stěžovatele propustit z vazby, a v této souvislosti namítá také porušení ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu a článků 5 odst. 3 a 6 odst. 1 Úmluvy, k tomu je třeba poukázat jednak na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž byl v mezidobí rozsudek soudu I. stupně, stěžovatele se týkající, zrušen, stejně tak, jako na usnesení Nejvyššího soudu ČR o prodloužení vazby do 30. 11. 1995. Ani námitce, týkající se nepřiměřenosti délky trvání řízení nelze přisvědčit, neboť i když trestní stíhání bylo zahájeno již 2. 7. 1993, je třeba, za stavu, kdy mezi kritéria, která je nutno hodnotit při posuzování přiměřenosti délky doby trvání soudního řízení,náleží složitost případu, způsob jakým je projednáván i zvláštní okolnosti odůvodňující průtahy řízení, brát v posuzovaném případě v úvahu, že stěžovatel je stíhán pro mimořádně závažný trestný čin - trestný čin vraždy, kdy složitost dokazování v tak závažné trestní věci odůvodňuje déle trvající vyšetřování, a proto ani v délce trvání řízení nelze spatřovat
zásah do práv zakotvených v čl. 5 a 6 Úmluvy. Proto v této části byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta jako neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo pak již možno zabývat se návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §14 zákona č. 283/1991 Sb.
6 - IV. ÚS 95/95
Poučení: Proti tomuto usnesení se nelze odvolat.
V Brně dne 27. července 1995
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj