ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.6.95
sp. zn. Pl. ÚS 6/95
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou, dne 2. 5. 1995 o návrhu na zrušení části ustanovení §4 odst. 2, věta za středníkem v části "pokud na ně byla věc těmito osobami převedena" zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění změn, stěžovatelky F.K., zastoupena JUDr. M.Z., za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ú s t a v n í s o u d n á v r h odmítá .
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., návrh odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Dne 28. 9. 1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost F.K., zastoupenou JUDr. M.Z. Stížnost směřovala proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 7. 1993, sp. zn. 7 C 409/92, kterým byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalované M.Š. vydat stěžovatelce nemovitost v P., vč. pozemků, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 1994, sp. zn. 16 Co 87/94, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ve věci samé potvrzen. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení části ust. §4 odst. 2, věta za středníkem v části "pokud na ně byla věc těmito osobami převedena" zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění změn.
Ústavní stížnost byla stěžovatelkou doplněna a specifikována podáním ze dne 15. 2. 1995, které došlo Ústavnímu soudu ČR dne 16. 2. 1995.
Navrhovatelka ve své stížnosti uvádí, že ustanovení §4 odst. 2, věta za středníkem v části "pokud na ně byla věc těmito osobami převedena" zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění změn provedených zákonem č. 267/1992 Sb., 264/1992 Sb., 133/1993 Sb., 115/1994 Sb., 116/1994 Sb., 164/1994 Sb. (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.), jejíž zrušení navrhuje, diskriminuje původní vlastníky nemovitostí, neboť tyto osoby nemají právo na vydání vlastnictví vůči povinným osobám v případě, že k přechodu vlastnických práv došlo děděním. Pokud tedy přešlo vlastnictví na osobu blízkou přechodem vlastnických práv - není tato osoba osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.; pokud však došlo k převodu vlastnických práv, stává se osobou povinnou, tak jak to uvádí §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Postavení původního vlastníka, když je osobou oprávněnou v obou shora uvedených případech, není totožné v obsahu práv a povinností vůči osobám blízkým povinných osob.
Toto nerovné postavení oprávněných osob proti povinným osobám a osobám jim blízkým je ještě zvýrazněno rozporem textu napadeného ustanovení s dikcí §8 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn.
Podle názoru stěžovatelky, jak Okresní soud v Pardubicích, tak i Krajský soud v Hradci Králové, měl zkoumat v průběhu řízení, zda znění §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., není v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod a řízení ve smyslu §109 o. s. ř. přerušit, jestliže jeho rozhodnutí závisí na otázce, kterou není obecný soud oprávněn řešit.
Dovozuje dále, že ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., je v rozporu jednak s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, protože porušuje rovnost v právech původních vlastníků, kterým byly nemovitosti odňaty protiprávně ve smyslu tohoto zákona, ale i porušením čl. 11 odst. 1 téže Listiny, neboť nezaručuje stejný zákonný obsah a ochranu u všech vlastníků stejně.
Soudce zpravodaj si vyžádal k návrhu stěžovatelky vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a stanovisko Krajského soudu v Hradci Králové.
Vzhledem k tomu, že spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení §4 odst., 2 věty za středníkem zák. č. 87/1991 Sb., ve smyslu §64 odst. 2 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., senát Ústavního soudu svým usnesením ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 137/94-12, řízení o ústavní stížnosti přerušil, neboť dospěl k závěru, že jsou dány podmínky ustanovení §78 odst. 1 zák. 182/1993 Sb., a návrh na zrušení §4 odst. 2, věty za středníkem zák. č. 87/1991 Sb., postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR.
Soudce zpravodaj se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, která vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda nemovitost byla nabyta v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění a že se zabývaly pouze otázkou, zda současná vlastnice, na kterou přešlo vlastnictví nemovitosti jako dědictví po rodičích, je osobou povinnou, ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb.
Sama stěžovatelka ale dovozuje, že oba soudy aplikovaly ust. §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. (dále jen zákon) správně, když dovodily, že převedení věci na osoby blízké není dáno, pokud tyto osoby získaly oprávnění s nemovitostí nakládat jako dědicové. Uvádí dále, že závěry obou soudů o tom, že zdědění věci není převodem vlastnictví, ale jeho přechodem, jsou rovněž správná.
Přednostně bylo nutno stanovit, zda žalovaná je osobou povinnou ve smyslu ust. §4 odst. 2 zákona. Současné znění §4 odst. 2 zákona žalovanou z okruhu povinných osob vylučuje.
Stěžovatelka odvozuje své oprávnění z ust. §19 zákona, neboť v jejím případě se jedná o majetek jejího otce, který propadl na základě trestního rozsudku, který byl podle zák. č. 119/1990 Sb., zrušen vč. ustanovení o propadnutí majetku. Právní důsledky zrušujícího rozsudku dle zák. č. 119/1990 Sb., ve vztahu na vlastnictví stanovil Ústavní soud ČR již ve svém nálezu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93. Předmětem stížnosti však není reivindikační požadavek, ale stanovení kritérií pro naplnění pojmu povinné osoby. Stěžovatelce bylo správně přiznáno postavení oprávněné osoby, a to podle ust. §19 zákona. Nutno však také přihlédnout k §20 téhož zákona, který pojednává o povinných osobách a stanoví, že fyzickými osobami podle §4 odst. 2 zákona jsou osoby, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím. Zákon č. 87/1991 Sb., tak v části III - oblast trestně-právních vztahů, která má ve vztahu na obecná ustanovení §4 zákona specielní charakter, provádí zúžení pojmu povinné osoby tím, že za ni považuje pouze fyzickou osobu, na kterou přešlo vlastnictví věci od státu.
Soudce zpravodaj musí konstatovat, že dochází k určité nerovnosti mezi zněním zák.č. 87/1991 Sb., a zák.č. 229/1991 Sb., pokud se týká přechodu vlastnických práv u povinných osob. Návrh na zrušení §4 odst. 2 - věty za středníkem v části "... pokud na ně věc byla těmito osobami převedena " je však neuskutečnitelný, neboť jejím odstraněním by zbývající část věty (tj. - dále i osoby blízké těchto osob ...) byla afunkční. Pojem " osoby blízké těchto osob" sám o sobě nemůže obstát, pokud není dán důvod jich zavazujících povinností.
Soudce zpravodaj nezkoumal tvrzená porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 téže Listiny, protože návrh stěžovatelky neřeší odstranění nerovnosti v postavení občanů a vlastníků, ale navrhovanou změnou zakládá afunkčnost ust. §4 odst. 2 in limine zákona č. 87/1991 Sb.
Soudce zpravodaj s odvoláním na výše uvedené skutečnosti návrh stěžovatelky o d m í t l, neboť podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 2. 5. 1995 JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu ČR