Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.09.1996, sp. zn. I. ÚS 107/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 72/6 SbNU 11 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.107.96

sp. zn. I. ÚS 107/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J. N., M. K., L. Ch. a D. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 10 Ca 606/95-19, ze dne 7. 2. 1996, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Pelhřimově - Okresního pozemkového úřadu č.j. Ž 194/92-R2, ze dne 8. 9. 1995, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: J. N. a A. N., otec a matka stěžovatelů, uzavřeli dne 18. 11. 1971 a 24. 1. 1973 kupní smlouvy, jimiž prodali Povodí Vltavy, podniku pro provoz a využití vodních toků , les zapsaný v katastrálním území V. pod pp. čk. 721 a les, louku a pastvu zapsané v katastrálním území H. pod pp. čk. 202/2, 206/1 a 206/2. Důvodem prodeje byla stavba vodního díla Želivka. Kupní cena v případě první smlouvy (č.j. 230/64-Žel. Hoj. 92/71) činila 3.018,40 Kč, v případě druhé smlouvy (č.j. 230/64-Žel. Vojsl. 5/73) 1.379,60 Kč. Dne 10. 2. 1992 se A. N. (jejíž manžel J. N. zemřel) obrátila na Východočeské státní lesy v Hradci Králové (jimž byl prý les, zapsaný v katastrálním území V. pod pp. čk. 721, později předán) s výzvou k uzavření dohody o vydání pozemku "s případným plněním podle ustanovení §16 zákona č. 229/1991 Sb." a k poskytnutí náhrady za trvalý porost podle ustanovení §15 cit. zákona. Přípisem z 29. 6. 1994 Lesy České republiky, s.p., oblastní inspektorát , sdělily, že "povinný nemůže podle dodaných podkladů posoudit, zda je zde dán restituční titul podle ust. §6 odst. 1 písm. k) či jiného ustanovení zák. č. 229/1991 Sb.". Proto prý nebylo možno ani uzavřít navrhovanou dohodu o vydání a rozhodnout musí okresní úřad - pozemkový úřad. Dne 11. 8. 1994 A. N. zemřela a nároky "na zemědělský majetek dle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb." uplatnil dne 20. 9. 1994 její syn J. N. Okresní úřad v Pelhřimově - Okresní pozemkový úřad v dané věci rozhodl dne 14. 10. 1994, pod č.j. Z-194/92/R/ tak, že žadatel J. N. není vlastníkem předmětných nemovitostí. V odůvodnění okresní pozemkový úřad sdělil, že uvedené nemovitosti byly vykoupeny za cenu 0,40 Kč za m2, což prý bylo v souladu s tehdejšími právními předpisy. J. N. a A. N. byli v době uzavírání obou kupních smluv členy JZD a lesní porosty byly proto majetkem družstva a nemohly být uhrazeny vlastníkům pozemku. Kupní smlouvy prý proto nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. k) cit. zák. a nebyla naplněna ani podmínka uzavření kupní smlouvy v tísni, neboť údajné vyhrožování vyvlastněním bylo prý v tomto případě v souladu s tehdejší právní úpravou a nelze ji proto považovat za stav tísně. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1995, č.j. 10 Ca 73/95-12, bylo toto rozhodnutí Okresního úřadu v Pelhřimově - Okresního pozemkového úřadu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla skutečnost, že se pozemkový úřad dopustil procesního pochybení, neboť rozhodoval bez vyřešení předběžné otázky, na kterého ze zákonných dědiců, jimiž byli J. N., M. K., L. Ch. a D. H., přejde po smrti A. N. příslušný nárok. V tomto směru mělo být vyčkáno rozhodnutí příslušného soudu ve smyslu ust. §175q o.s.ř. a do vydání tohoto rozhodnutí mělo být správní řízení přerušeno. Po provedeném přerušení řízení a po zjištění právního nástupnictví po A. N., Okresní pozemkový úřad v Pelhřimově vydal dne 8. 9. 1995 v záhlaví uvedené rozhodnutí, podle něhož stěžovatelé nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí, neboť příslušné kupní smlouvy nebyly uzavřeny v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. V odůvodnění rozhodnutí zopakoval okresní pozemkový úřad stejné argumenty jako ve svém rozhodnutí ze dne 14. 10. 1994 (viz výše). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 1996 bylo rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Pelhřimově potvrzeno. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že ust. §6 odst. 1 písm. k) cit. zákona předpokládá současné splnění obou zákonných předpokladů, tedy jak předpokladu tísně, tak i předpokladu nápadně nevýhodných podmínek. Předpoklad tísně znamená omezení ve svobodě rozhodování prodávajícího, které však musí být vyvoláno objektivně existujícími okolnostmi způsobilými takový stav vyvolat. V souzené věci však ke splnění tohoto předpokladu prý nedošlo, neboť případný poukaz na možnost vyvlastnění není tísní, protože vyvlastnění je právním prostředkem pro přechod vlastnického práva. Nápadně nevýhodné podmínky podle názoru soudu znamenají, že se prodávající uzavřením kupní smlouvy dostává ve srovnání s jinými občany do horšího postavení. Právní předchůdci stěžovatelů však byli členy JZD a byli proto povinni sdružit zemědělské pozemky včetně pozemků lesních do družstevního užívání. Podle tehdejších právních předpisů sice zůstaly pozemkové parcely vlastnictvím družstevníka, avšak k porostům na sdružených pozemcích vzniklo vlastnictví družstva. Z tohoto důvodu bylo při uzavírání kupních smluv možno prodávajícím zaplatit pouze cenu pozemků (v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy), přičemž dohodnutí vyšší ceny bylo vyloučeno ust. §399 odst. 2 občanského zákoníku. Náhrada za lesní porost zaplacena být nemohla, neboť lesní porost již byl ve vlastnictví družstva. Kupní smlouvy prý proto nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, protože kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platným cenovým předpisem, a skutečnost, že prodávajícím nebyl zaplacen lesní porost, neznamenala znevýhodnění vlastníků pozemků vzhledem k jiným členům zemědělských družstev. Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadli citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i výše uvedené rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Pelhřimově. Stěžovatelé zejména uvedli, že se oba orgány v napadených rozhodnutích vůbec nezabývaly otázkou porostů na prodávaných pozemcích. Pouze prý konstatovaly, že při sdružení pozemků do družstva porosty ze zákona přešly do vlastnictví družstva a jako takové nemohly být předmětem kupních smluv. Stěžovatelé se proto cítí být poškozeni a tvrdí, že postupem uvedených orgánů bylo poškozeno jejich právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo k porušení jejich obecně uznávaných lidských práv a svobod. Právě porosty na předmětných pozemcích prý totiž byly nejhodnotnější a stěžovatelé za ně nedostali žádnou finanční náhradu, a to jen proto, že jejich rodiče byli členy družstva. Jiným vlastníkům pozemků, kteří členy družstva nebyli, prý bylo v jejich restitučních nárocích vyhověno. Stěžovatelé se domnívají, že postupem krajského soudu a okresního pozemkového úřadu jim bylo odňato právo domoci se navrácení svého majetku. Zákon č. 229/1991 Sb. údajně neřeší otázku porostů, "které zůstaly od doby vykoupení nedotčeny a které by event. mohly být původním vlastníkům vráceny". V jejich případě prý vrácení porostů nic nebrání, neboť se nenacházejí přímo v zátopovém prostoru. Stěžovatelé proto navrhli, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena. Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání vlastnímu projednání věci samé. Ústavní soud proto vyzval k vyjádření účastníky řízení, Okresní úřad v Pelhřimově - Pozemkový úřad, Krajský soud v Českých Budějovicích a vedlejší účastníky řízení, Povodí Vltavy, a.s., Lesy ČR, s.p., a Pozemkový fond ČR. Ústavní soud si dále vyžádal spisy Okresního úřadu v Pelhřimově - Pozemkového úřadu zn. Ž 194/92 a spisy Krajského soudu v Českých Budějovicích zn. 10 Ca 606/95. Okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předmětné parcely přešly do vlastnictví státu kupními smlouvami. Pozemkový úřad ve správním řízení posuzoval, zda tyto kupní smlouvy byly uzavírány v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž závěry pozemkového úřadu jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Porosty na prodaných pozemcích byly prý v době prodeje ve vlastnictví družstva a nemohly tedy být prodávajícím zaplaceny. Podle názoru pozemkového úřadu proto není dán restituční titul pro vydání nemovitostí, označených v napadeném rozhodnutí, a ani porostů na těchto pozemcích. Na závěr účastník řízení sdělil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že při přezkoumávání rozhodnutí pozemkového úřadu postupoval podle ust. §244 an. o.s.ř. a věcí se proto zabýval pouze v rozsahu, v jakém je dána pravomoc pozemkového úřadu. Soud v tomto řízení nemá plnou jurisdikci a nemůže rozhodovat o případných dalších nárocích. Proto se pozemkový úřad a následně i soud zabývaly pouze tím, zda je dán restituční důvod pro vydání nemovitostí do vlastnictví žadatelů ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. Krajský soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že se vůbec nezabýval otázkou porostů. Možností proplatit porosty se prý soud zabýval v souvislosti s posouzením ekvivalentnosti "převáděných plnění", což má význam pro zjištění, zda kupní smlouvy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. V provedeném řízení však prý bylo jednoznačně prokázáno, že lesní pozemky byly sdruženy (roz. v JZD) a podle tehdejších právních předpisů se proto porosty staly vlastnictvím družstva, s nimiž už tedy prodávající při uzavírání kupních smluv nemohli disponovat. Podle názoru soudu se stěžovatelé v podstatě domáhají vydání porostů. Tento požadavek je údajně poprvé vznášen až v ústavní stížnosti a v opravném prostředku, který ve smyslu ust. §250l a §249 odst. 2 o.s.ř. vymezuje rozsah přezkumné činnosti soudu, námitka tohoto druhu uplatněna nebyla. Protože rozhodnutí o porostech nenáleží do pravomoci pozemkového úřadu, nemohl o nich tento úřad rozhodnout a následně tak nemohl učinit ani přezkumný soud. Napadeným rozsudkem krajského soudu tedy nemohlo být zasaženo do práva stěžovatelů podle ust. čl. 11 Listiny. Proto krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti a současně sděluje, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Povodí Vltavy, a.s., ve svém vyjádření uvedlo, že pozemky původních vlastníků byly prodány kupní smlouvou podle tehdy platných předpisů a protože se jednalo o stavbu ve veřejném zájmu (vodní dílo Želivka), byl výkup pozemků zajištěn institutem vyvlastnění. Proto se prý nemohlo jednat o "jednání v tísni" ani o "nápadně nevýhodné podmínky". Obě napadená rozhodnutí pokládá vedlejší účastník za věcně správná a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Na závěr vyjádření uvádí, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Lesy ČR, s.p., oblastní inspektorát v Havlíčkově Brodě, se postavení vedlejšího účastníka vzdaly. Ve svém vyjádření ze dne 4. 6. 1996 dále uvedly, že postup a rozhodování pozemkového úřadu i krajského soudu považují za správné, v souladu se zjištěnými důkazy a s ustanoveními zák. č. 229/1991 Sb.,a proto navrhují zamítnutí ústavní stížnosti. Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Pelhřimov, se přípisem ze dne 22. 5. 1996 postavení vedlejšího účastníka rovněž vzdal s tím, že projednávanými nemovitostmi jsou lesní pozemky, které nejsou ve správě Pozemkového fondu. Stěžovatelé v průběhu řízení rovněž prohlásili, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvají. Ústavní soud dovodil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od tohoto jednání se souhlasem účastníků upustil (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Úkolem Ústavního soudu je bdít nad dodržováním základních práv a svobod, garantovaných ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat dokazování před nimi prováděná a nemůže ani rušit taková rozhodnutí, která neporušují ústavně zaručená základní práva a svobody. V souzené věci stěžovatelé namítají, že "postupem uvedených orgánů jim bylo odňato právo domoci se navrácení svého majetku". Již tato formulace nasvědčuje tomu, že se dopouštějí omylu, protože náš ústavní pořádek nezná "právo domoci se" práva, nýbrž pouze "právo domáhat se" stanoveným způsobem svých práv. Pojmově se jedná o výrazný rozdíl, neboť pojem "domoci se" znamená již výsledek sporu, zatímco pojem "domáhat se" představuje toliko právo na řízení u soudu. V ust. čl. 36 Listiny, jež upravuje "právo na spravedlivý proces", je totiž garantováno toliko právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Listina tedy nezaručuje a ani nemůže zaručovat právo "domoci se" práv, které by automaticky předpokládalo úspěšnost při jejich uplatňování. Takovéto právo by ostatně bylo ve zřejmém rozporu s principy demokratického právního státu (např. s principem nezávislosti soudů). Proto se Ústavní soud v této souvislosti zabýval pouze otázkou, zda při uplatňování práv stěžovatelů byl dodržen zákonem stanovený postup. Jak vyplývá z příslušného soudního a správního spisu, z vyjádření účastníků řízení a konečně i ze samotné ústavní stížnosti, vyzvali právní předchůdkyně stěžovatelů a později i stěžovatel J. N. ve smyslu ust. §9 zák. č. 229/1991 Sb. povinnou osobu k vydání předmětných nemovitostí. Jelikož nedošlo k dohodě, rozhodl o vlastnictví oprávněných osob k nemovitostem pozemkový úřad a poté o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí i krajský soud. Řízení před obecnými orgány řádně proběhla, byly provedeny potřebné listinné důkazy, stěžovatel J. N. byl řádně vyslechnut jako účastník řízení a doplnění důkazního řízení účastníci nenavrhli. Proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé ve svém právu domáhat se stanoveným postupem svých práv nebyli nijak zkráceni a ústavní stížnost je tedy v tomto směru zcela neopodstatněná. Ostatně v tomto směru ani sami stěžovatelé žádné námitky nevznesli. Stěžovatelé dále uvádějí, že postupem pozemkového úřadu a krajského soudu bylo poškozeno jejich právo vlastnit majetek ve smyslu ust. čl. 11 Listiny. Ústavní soud však již ve své dřívější judikatuře poukázal na to, že článkem 11 Listiny je chráněno "vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně" (srov. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995, str. 295). Pouhý spor o vlastnictví, jímž má být vlastnické právo teprve konstituováno, tedy ústavně chráněn není a ani být nemůže. K porušení uvedeného článku Listiny proto postupem příslušných státních orgánů nedošlo. Ústavnímu soudu nepřísluší vyjadřovat se k samotnému právu stěžovatelů na navrácení předmětných nemovitostí a porostů na nich. Toliko konstatuje, že - jak vyplynulo z předloženého soudního a správního spisu a z vyjádření účastníků řízení - stěžovatelé se dopouštějí omylu, když tvrdí, že pozemkový úřad i krajský soud se v uvedených rozhodnutích otázkou porostů na prodávaných pozemcích vůbec nezabývaly. Podle ust. §24 odst. 3 tehdy platného zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, "družstvu zejména náleží vše, co na pozemku vzchází". Rodiče stěžovatelů, kteří byli členy JZD a předmětné nemovitosti sdružili ke společnému družstevnímu hospodaření, tedy přímo ze zákona pozbyli vlastnické právo k porostům na těchto pozemcích. Protože již nebyli jejich vlastníky, nemohli porosty později ani prodat, což ostatně v ústavní stížnosti přiznávají i sami stěžovatelé. Proto se krajský soud otázkou porostů správně zabýval pouze v souvislosti se zákonným předpokladem existence "nápadně nevýhodných podmínek" při uzavírání kupní smlouvy ohledně příslušných nemovitostí a dospěl k logickému závěru, že porosty na sdružených pozemcích byly již v době uzavírání kupních smluv ve vlastnictví družstva, takže prodávajícím proto bylo možno zaplatit pouze cenu pozemků v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. To se také stalo. Skutečností, že prodávajícím nebyl zaplacen lesní porost, nebyli vlastníci pozemků znevýhodněni vzhledem k jiným členům zemědělských družstev. K jejich namítanému znevýhodnění vzhledem k jiným vlastníkům pozemků, kteří nebyli členy zemědělských družstev a jejichž restituční nároky prý byly uspokojeny, lze toliko uvést, že restituční zákony nemohou odstranit všechny křivdy, k nimž v době totalitního režimu došlo, ale jejich cílem je pouze zmírnění následků některých spáchaných křivd a nespravedlností (srov. preambuli zákona č. 229/1991 Sb. a ust. §1 zákona č. 87/1991 Sb.). Je pravda, že Ústavní soud již dříve judikoval (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck 1994, str. 282), že zmírnění následků pouze některých majetkových a jiných křivd (§1 zákona č. 87/1991 Sb.) nelze interpretovat jako zákonný prostor pro zúžení okruhu oprávněných subjektů, ale pouze jako snahu o zmírnění jen těch nejzávažnějších křivd co do jejich obsahu a rozsahu. V souzené věci však k zúžení okruhu oprávněných subjektů žádným restitučním předpisem nedošlo. Stěžovatelé totiž, pokud se jedná o porosty, už v době uzavírání kupních smluv nebyli jejich vlastníky a nemohou být proto považováni za "oprávněné osoby" ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Ostatně, jak judikoval Ústavní soud již dříve, patří zásada rovnosti mezi lidmi, jíž se uvedená námitka stěžovatelů dotýká, mezi základní práva, jež plní funkci spíše jen ideálně typických kategorií vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou, a pokud by se nerovnost v sociálních vztazích měla dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout značné intenzity, zpochybňující její samotnou podstatu. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995, str. 209). Takto pojaté porušení principu rovnosti však Ústavní soud v souzené věci neshledal. Ústavní soud nezpochybňuje, že na prodaných parcelách mohly být nejhodnotnější porosty, za které jejich bývalí vlastníci neobdrželi žádnou finanční protihodnotu. K převodu vlastnictví k nim však došlo na základě zákona a přestože některé tehdejší právní předpisy byly v mnoha směrech z dnešního pohledu nespravedlivé a jejich aplikace mohla často vzbuzovat oprávněné pocity křivdy, jde v souzené věci o dvě odlišné skutečnosti, které spolu souvisejí pouze zdánlivě: o vlastnictví k nemovitostem, kterého původní vlastníci pozbyli na základě kupní smlouvy, a o vlastnictví k porostům, pozbyté ex lege. K přechodu vlastnictví k porostům tedy nedošlo až v souvislosti s uzavíranými kupními smlouvami, ale již dříve. Krajský soud, jak již bylo uvedeno, se proto ve svém rozhodnutí otázkou porostů správně zabýval pouze v souvislosti s posuzováním "nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. Výsledek, ke kterému krajský soud došel, Ústavní soud nezpochybňuje, neboť z ústavněprávního hlediska žádnou závadu nezjistil. Stěžovatelé konečně uvádějí, že "v jejich případě došlo k porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod". Přitom stěžovatelé dále nekonkretizovali, zda podle jejich názoru byla porušena ještě další základní práva a svobody, než čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jehož se výslovně dovolávali. Protože ani Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena další "obecně uznávaná lidská práva a svobody", shledal ústavní stížnost i v tomto směru nedůvodnou. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími a postupem pozemkového úřadu a krajského soudu nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelů zaručená ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost zcela zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. září 1996