Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.02.1996, sp. zn. I. ÚS 146/94 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 12/5 SbNU 79 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.146.94

sp. zn. I. ÚS 146/94 Nález Senát Ústavního soudu České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů Ing. A. Z., bytem P., J. Z., bytem tamtéž, J. Š., bytem P., a V. Š., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. P. P., advokátem, se sídlem Advokátní kanceláře v P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 8. června 1994, sp. zn. 5 Co 1316/93, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku, ze dne 12. 5. 1993 sp. zn. 5 C 111/91-73, o určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji nemovitosti a vrácení vzájemného plnění, za účasti vedlejšího účastníka Jihočeských lesů České Budějovice, a. s., se sídlem Č. B., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, se sídlem kanceláře v Č. B., takto: Ústavní stížnost s e zamítá . Odůvodnění: I. Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydaný v občanskoprávní věci pod sp. zn. 5 Co 1316/93 dne 8. 6. 1994 a rozsudek Okresního soudu v Písku, vydaný pod spis. značkou 5 C 111/91-73 ze dne 12. 5. 1993. Navrhovatelé tvrdí, že apelační rozhodnutí krajského soudu je z hlediska svého potvrzujícího výroku zásahem do základních práv a svobod navrhovatelů, zakotvených v článcích 1, 2 odst. 2, 4 odst. 1 a 11 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod. Toto rozhodnutí potvrdilo výrok citovaného rozsudku Okresního soudu v Písku, jímž bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 12. 7. 1976 a registrovaná Státním notářstvím v Písku dne 29. 7. 1976, sp. zn. R I 354/76, R II 236/76, mezi prodávajícím, Jihočeskými státními lesy České Budějovice a kupujícími manžely A. Z. a J. Z. a manžely J. Š. a V. Š., o převodu vlastnictví k domu čp. 35, N. V., je neplatná. Odpůrcům bylo uloženo vyklidit předmětnou nemovitost ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Navrhovatel byl povinen zaplatit odpůrci 33.035,- Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Bližší zdůvodnění porušení článků 1, 2 odst. 2, 4 odst. 1 a 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnost postrádá, pouze obecně je argumentováno, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu. Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně polemizuje stížnost s právními závěry soudů obou stupňů, pokud vyhověly žalobě a rozhodly o povinnosti vrátit vzájemné plnění z důvodu neplatnosti kupní smlouvy. Nesprávnost spatřují navrhovatelé ve způsobu aplikace ustanovení §39 občanského zákoníku, tedy v absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor kupní ceny s tehdy platným cenovým předpisem a dále v názoru, že smlouva se příčí zájmu společnosti, protože nebylo respektováno právo dosavadních uživatelů na přednostní koupi nemovitosti. Právní podstata návrhu spočívá v tom, že všichni navrhovatelé v roce 1976 zakoupili od Jihočeských státních lesů České Budějovice nemovitost (hájovnu) v katastrálním území N. V., za částku 33.035,- Kčs. Tato kupní smlouva z 12. 7. 1976 byla registrována bývalým Státním notářstvím v Písku. Dne 19. 2. 1991 podal tehdejší okresní prokurátor v Písku podle §35 odst. 1 o. s. ř., platného před novelou účinnou od 1. 1. 1992, návrh na vrácení plnění z neplatné smlouvy o prodeji nemovitosti. Podnět k otevření tohoto řízení vzešel z trestního oznámení ing. D. Š., bývalého uživatele nemovitosti v k. ú. N. V. Případ byl tehdy uzavřen usnesením Krajské prokuratury v Českých Budějovicích z 15. 8. 1990, čj. Kn 99/90 A 2, v němž se zjišťuje: "Jakkoli je zřejmé, že nemovitost byla prodána politickému exponentovi za spornou cenu ... spáchání trestného činu neprokázáno." Neplatnost kupní smlouvy byla dovozována z podhodnocení kupní ceny, tudíž z rozporu s cenovým předpisem v době prodeje platným, tj. vyhláškou Českého cenového úřadu a Ministerstva financí o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí (č. 43/1969 Sb.). Tato skutečnost byla prokázána zpracováním nového znaleckého posudku, který ohodnotil nemovitost o 24.089,- Kčs výše, než byla kupní cena. Shodné výpovědi svědků, vyslechnutých v řízení před Okresním soudem v Písku, upozorňují i na to, že ke konci 60. let se na hájovně prováděly generální opravy a modernizace se značnými náklady a že někdejší velvyslanec K. v roce 1974 upustil od koupě tohoto domu, když odhadní cena přesáhla 100.000,- Kčs. V rozsudku Okresního soudu v Písku z 12. 5. 1993, sp. zn. 5 C 111/91, se uvádí, že nízký odhad při koupi domu vysvětlil autor tehdejšího znaleckého posudku J. H. tím, že stanovil vyšší amortizaci, protože "... nebyl seznámen s tím, že obytná budova byla opravena formou generální opravy s nákladem 154.386,- Kčs... a dále s tím, že v roce 1970 zde bylo nově instalováno ústřední topení". Tím vysvětloval rozdíl též proti tehdejšímu posudku ing. K. P., jehož odhad zněl na 95.236,- Kčs. Pro úplnost se dodává, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že žádost navrhovatele ing. Z. byla podpořena doporučením tehdejších vyšších stranických orgánů a že předmětná nemovitost nebyla před prodejem nabídnuta ke koupi těm, kteří ji tehdy k rekreačním účelům užívali (Ing. Š. a MUDr. M.). Z této skutečnosti dovodily soudy závěr, že uzavřená kupní smlouva ve smyslu §39 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 je nejen v rozporu se zákonem, ale příčí se i zájmům společnosti. Směrnice č. 10 z r. 1964 o prodeji rodinných domků z národního majetku občanů, uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, uložila v čl. 2 odst. 1 povinnost nabídnout rodinný domek ke koupi především dosavadnímu uživateli, což se v daném případě nestalo. Odvolací soud doplnil navíc celkovou argumentaci o neplatnosti kupní smlouvy o údaj, že v době jejího uzavření byl ke sjednání nižší kupní ceny oproti platným cenovým předpisům nutný souhlas příslušného nadřízeného orgánu podle vyhl. č. 156/1975 Sb., což se rovněž nestalo. K ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud písemná stanoviska účastníků. Navrhovatelé sami ve svém sdělení z 10. 12. 1995 opakují námitky uplatněné již v předchozím řízení. Jejich argumenty odmítá ve svém stanovisku ředitel a. s. Jihočeské lesy České Budějovice, Ing. K., jako odporující skutečnosti a důkaznímu řízení obou soudních instancí. Okresní soud v Písku ve svém vyjádření z 23. 2. 1995 odkazuje rovněž na rozsáhlé důkazní řízení a jeho výsledky, které potvrdily jak aktivní legitimaci Jihočeských lesů, a. s., tak i to, že došlo ke sjednání ceny v rozporu s cenovými předpisy a jež byly potvrzeny i doplněním důkazního řízení Krajským soudem v Českých Budějovicích. K předložené ústavní stížnosti proběhlo 3. ledna 1996 ústní jednání, během něhož zástupce navrhovatelů opětovně namítal nedostatek aktivní legitimace Jihočeských lesů České Budějovice a poukázal na to, že právním nástupcem Jihočeských lesů, státního podniku, České Budějovice, je nově zřízená státní organizace Lesy České republiky se sídlem v Hradci Králové, do jejíž správy přešel veškerý neprivatizovaný majetek státu, dosud spravovaný bývalými Státními lesy. V rozsudcích Okresního soudu v Písku i Krajského soudu v Českých Budějovicích se naproti tomu výslovně konstatuje, "...že navrhovatel je aktivně legitimován v daném sporu". Krajský soud v tomto směru doplnil dokazování, jehož závěrem formuloval názor, že "...v případě kladného rozhodnutí soudu ve věci hájenky N. V. 35 získají Jihočeské lesy České Budějovice, a. s., tento majetek do svého vlastnictví". Vzhledem k podmiňovacímu způsobu formulace rozsudku krajského soudu ("v případě, že ... tak získají") opatřil si Ústavní soud další podklady. Ministerstvo zemědělství České republiky se ve věci privatizace majetku státního podniku Jihočeské státní lesy, závod Milevsko, ve svém sdělení z 23. 1. 1996 vyjádřilo v tom smyslu, že privatizovaný majetek přechází na akciovou společnost Jihočeské lesy České Budějovice, zatímco na státní podnik Lesy České republiky, Hradec Králové, přešla práva a povinnosti vztahující se k majetku neprivatizovanému. Ústavní soud si dále vyžádal od Jihočeských lesů České Budějovice "Dodatek k privatizačnímu projektu". Ze sdělení, které obdržel, vyplývá, že do privatizačního projektu sporné nemovitosti patří. Konečně pak z notářského zápisu z 16. 2. 1992 o založení akciové společnosti Jihočeské lesy České Budějovice je zřejmý přechod práv a povinností bývalého státního podniku na tuto akciovou společnost v souvislosti s privatizačním projektem. Vzhledem k tomu, že se potvrdilo stanovisko obou řádných soudů, že aktivní legitimace Jihočeských lesů České Budějovice je v daném sporu dána, chápe Ústavní soud formulaci krajského soudu, podle níž v případě kladného vyřízení získají sporný majetek Jihočeské lesy, a. s., České Budějovice do svého vlastnictví, jako vyjádření skutečnosti, že již provedená delimitace mezi akciovou společností Jihočeské lesy České Budějovice a Státními lesy Hradec Králové je v tomto případě odvislá od konečného rozhodnutí soudu. Navrhovatel jako právní nástupce bývalého státního podniku získá vlastnické právo k uvedené nemovitosti teprve právoplatným zjištěním neplatnosti kupní smlouvy. II. V daném případě se v ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování a tedy výsledná nesprávná aplikace zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že navrhovatelé pouze opakují námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelé opírají ústavní stížnost o obecné odkazy na čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, tedy na ustanovení, jež zaručují svobodu a rovnost, omezení zásahů státní moci a ochranu vlastnictví. Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že k porušení zákona a k naplnění předpokladů §39 občanského zákoníku došlo jak výběrem osob, kterým byla sporná nemovitost prodána, tak zejména i stanovením zvláště nízké ceny. Rozsudek krajského soudu se opřel o §39 občanského zákoníku o neplatnosti právního úkonu, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost kupní smlouvy je třeba v případě §39 obč. zákoníku chápat jako neplatnost absolutní nikoli relativní, a to s právními důsledky, které z absolutní povahy této neplatnosti vyplývají. Z tohoto hlediska je irelevantní, zda sporná nemovitost byla či nebyla zařazena do privatizace. U námitky vydržení se Ústavní soud přiklonil k argumentaci uvedené v rozsudku krajského soudu, že totiž námitka vydržení nemůže být uplatněna, protože občanský zákoník ve znění tehdy platném vůbec vydržení neznal. Pokud jde o výběr osob, které měly o koupi uvedené nemovitosti zájem, vyplývá z provedeného dokazování řádných soudů, že zájem o koupi měli i tehdejší uživatelé, kterým však nebyla ke koupi nabídnuta, což odporovalo tehdy platným, výše uvedeným směrnicím ministerstva financí z 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Ze spisového materiálu nevyplývá, že dřívější uživatelé (Ing. Š. a MUDr. M.) tuto nemovitost neužívali. Ze spisového materiálu a svědeckých výpovědí naopak vyplynul zvláštní, a to přednostní a zvýhodňující, způsob prodeje uvedené nemovitosti navrhovatelům. Toto zvýhodnění se projevilo předně ve výši ceny, která neodpovídala platným cenovým předpisům a byla zřetelně a přinejmenším více než o jednu třetinu nižší. Ve spisovém materiálu a výpovědích svědků byly formulovány i námitky, že prodej nemovitosti panu Z. byl spojen nejen s pominutím osob, které dříve nemovitost obývaly a musely se pak vystěhovat, ale také se zvláštními preferencemi politické povahy ve prospěch pana Z. Navrhovatel se však při ústním jednání před senátem Ústavního soudu 3. ledna 1996 důrazně proti tomu ohradil. Ústavní soud z textu žádosti pana Z. o koupi uvedené nemovitosti nicméně zjistil, že navrhovatel - jak sám výslovně uvádí - žádá o koupi "...na základě doporučení Krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích" a v žádosti dále píše: "...sám pracuji jako státní zaměstnanec Ministerstva národní obrany a Ústředního výboru Svazarmu ve funkci náčelníka oddělení", a dále "...zastávám funkci člena hlavního výboru KSČ na Ústředním výboru Svazarmu". K žádosti bylo přiloženo doporučení armádního generála R. a na žádosti je ručně učiněna poznámka - zřejmě tehdejším podnikovým ředitelstvím Jihočeských lesů - tohoto znění: "Ing. D. - bude prodáno, připravit urychleně". Z hlediska ústavních principů šlo tudíž o porušení principu rovnosti při tehdejším prodeji a tím k jednání, které vedlo k založení vlastnického práva, jež nemělo zákonné opory. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Dle čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod musí zákonná omezení základních práv a svobod platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Z těchto důvodů nemůže Ústavní soud ČR uznat tvrzení navrhovatelů, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení uvedených ústavních principů, zaručených Listinou základních práv a svobod. Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci - Krajského soudu v Českých Budějovicích -, že jde o námitky, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno odvolacím soudem v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. Pokud jde o námitku nedostatku aktivní legitimace Jihočeských lesů, a. s., Ústavní soud vychází z výsledku odvolacího přezkoumání a ověření aktivní legitimace navrhovatele, jež odvolací soud řádně provedl a jeho závěry odpovídají obsahu spisu. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není jejich obecnou vrcholnou instancí a nemůže si proto přisvojovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy České republiky. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování kautel, vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal. Vzhledem k tomu, že spisový materiál obecných soudů nasvědčuje tomu, že soudy při rozhodování tohoto sporu aplikací příslušných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu respektovaly zásady obsažené v čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 1996