ECLI:CZ:US:1996:1.US.155.96
sp. zn. I. ÚS 155/96
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. K., kterou se domáhá vydání předběžného opatření proti "rozhodnutí Ministerstva vnitra, zastoupeného J. R., o skartaci platných volebních lístků z roku 1996", takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 6. 6. 1996 domáhal vydání předběžného opatření, jímž by bylo zrušeno "vydané rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, zastoupené J. R., podle kterého má dojít ke skartaci platných volebních lístků z roku 1996, a to do 20 dnů po skončení voleb". Stěžovatel navrhuje, aby odpovědné orgány byly povinny skladovat tyto hlasovací lístky po dobu celého volebního období, a to z důvodu případné namátkové kontroly. Rozhodnutím o skartaci je prý vyloučena možnost, aby si úspěšné i neúspěšné strany a hnutí mohly ověřit některé skutečnosti ve věci odevzdaných hlasů a tím je i vyloučena možnost jakékoli kontroly. Hlasovací lístky jsou údajně základním dokladem identity zvolených orgánů, a proto je důležité, aby byly po celé jejich funkční období skladovány.
Ústavní soud konstatuje, že vydání předběžného opatření zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, připouští pouze ve spojení s ústavní stížností, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí (ustanovení §80 citovaného zákona). Přitom je Ústavní soud oprávněn uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval.
Povinnost obecních úřadů schovat hlasovací lístky pouze po dobu 20 dnů po uveřejnění výsledků voleb Ústřední volební komisí a jejich zničení po uplynutí této lhůty však nevyplývá, jak uvádí stěžovatel, z rozhodnutí Ministerstva vnitra, ale z ustanovení §12 odst. 2 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 74/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti k provedení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně některých dalších zákonů. Nejedná se tedy o individuální právní akt, ale o všeobecně závazný podzákonný předpis. V této souvislosti Ústavní soud již dříve judikoval, že ústavní stížnost jsou v souladu s ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. oprávněny podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Z dikce citovaného ustanovení je nutno dovodit, že ústavní stížnost může být podána jen tehdy, tvrdí-li fyzická nebo právnická osoba, že individuálním aktem aplikace práva bylo porušeno její chráněné základní právo nebo svoboda. Ústavní stížnost proto musí směřovat proti individuálnímu aktu aplikace práva a nikoli proti normativnímu právnímu aktu samotnému (srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, C. H. Beck 1995, str. 199-201).
V souzené věci, kdy stěžovatel napadl normativní právní akt, zjevně nedošlo k porušení jeho základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ve smyslu ustanovení §72 odst.
1 písm. a) citovaného zákona a jedná se proto o ústavní stížnost, která je zjevně neopodstatněná a podává ji osoba zjevně neoprávněná. Návrh na předběžné opatření má přitom ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto soudci zpravodaji nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a d) citovaného zákona návrh jako zjevně neopodstatněný a podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 1996