ECLI:CZ:US:1996:1.US.167.95
sp. zn. I. ÚS 167/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek E. D. a ing. M. K., proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 6 C 1480/92, ze dne 30. 9. 1994, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 30Co 22/95, ze dne 7. 2. 1995, ve věci rozhodnutí o přechodu vlastnického práva dle zákona o půdě, takto:
Ústavní stížnost s e zamítá .
Odůvodnění:
I.
Svou ústavní stížností navrhovatelky napadají rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn.
30Co 22/95, ze dne 7. 2. 1995, vydaný na základě ustanovení §8
odst. 1 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen "zákona o půdě"), tj. zák. č.
229/1991 Sb. v platném znění. Stěžovatelky tvrdí, že toto
rozhodnutí je z hlediska svého potvrzujícího výroku zásahem do
základního práva navrhovatelek, zakotveného v článku 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Citované rozhodnutí potvrdilo
zamítavý výrok prvostupňového rozsudku Okresního soudu Jablonec
nad Nisou, sp. zn. 6 C 1480/92, ze dne 30. 9. 1994, jímž byla
zamítnuta žaloba navrhovatelek na určení, že na ně přešlo
vlastnictví k pozemkům v kat. území S., obec Z. O., ve smyslu
ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění.
Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zák.
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně
ústavní stížnost polemizuje s právními závěry obecných soudů,
pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na určení přechodu
vlastnického práva k pozemkům na navrhovatelky dle §8 odst. 1
zákona o půdě. Zejména je i v ústavní stížnosti nadále vytýkáno,
že kupní smlouvou z roku 1955 prodal tehdejší Místní národní výbor
S. pozemky specifikované v žalobě zemřelému právnímu předchůdci
vedlejších účastníků, tj. O. H., za nižší cenu, než odpovídala
tehdy platným předpisům, a v důsledku toho byl nabyvatel
protiprávně touto koupí zvýhodněn. Protiprávní zvýhodnění
nabyvatele stěžovatelky konkrétně spatřují v tom, že pozemky
nebyly přednostně nabídnuty ke koupi jejich zemřelému otci či jeho
příbuzným. Dále v tom, že byly prodány O. H. za pouhých 13 000,-
Kčs v sedmiletých splátkách, které nakonec všechny nezaplatil,
neboť zbytek mu byl prominut.
Z toho stěžovatelky dovozují, že byly poškozeny ve svých
vlastnických právech a že rozhodnutími obecných soudů bylo
porušeno právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Bližší zdůvodnění porušení tohoto článku Listiny však
ústavní stížnost postrádá.
Právní podstata návrhu spočívá v tom, že otec navrhovatelek
JUDr. J. D., vlastnil jednak hospodářské stavení, jednak pozemky
(role, lesy, pastviny) v kat. úz. S., zapsané na LV č. 31 pro
totéž k. ú., obec Z. O.. Veškeré tyto nemovitosti přešly na stát
- bývalý MNV S. - na základě rozsudku Státního soudu v Praze ze
dne 24. 10. 1952, sp. zn. 3 Tr I 84/52, ve znění rozsudku
Nejvyššího soudu v Praze ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. 4 To 23/53.
Citovanými trestními rozsudky byl JUDr. J. D. odsouzen pro trestný
čin velezrady a současně byl vůči němu vysloven trest propadnutí
celého jmění a ztráta čestných práv občanských. JUDr. J. D. byl
otcem obou navrhovatelek a zemřel 11. 11. 1987. Jeho manželka
M. D. zemřela 29. 6. 1990. Toto je patrno ze spisů bývalého
Státního notářství v Nymburce, sp. zn. D 1659/87 a D 990/90.
Zemřelý otec obou navrhovatelek byl rehabilitován usneseními
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 1990, sp. zn. Rt
39/90, a ze dne 28. 6. 1993, sp. zn. Rt 52/93, podle zákona č.
119/1990 Sb.
Obě navrhovatelky se tak staly osobami oprávněnými ve smyslu
ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, tj. zák. č.
229/1991 Sb. v platném znění, a to jako dcery zemřelého JUDr.
J. D., který byl oprávněnou osobou, s poukazem na ustanovení §6
odst. l písm. a) citovaného zákona o půdě. V jeho případě vznikl
nárok na vydání nemovitostí, které přešly na stát v důsledku
výroku o propadnutí majetku v trestním řízení, který byl zrušen
soudním rozhodnutím o rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb.
Pozemky, které přešly v roce 1953 na stát, pak na základě
kupní smlouvy z 1. 7. 1955 koupil od bývalého MNV S. O. H. za
kupní cenu 13 000,- Kčs. Zaplacení kupní ceny bylo povoleno ve
splátkách. Zbývající část kupní ceny ve výši 2 500,- Kčs byla
O. H. prominuta na základě jeho žádosti z června 1966. Důvodem
žádosti bylo, že tato částka reprezentuje cenu stodoly, kterou
přebudovalo JZD S., jež ji také užívalo. Stodolu užíval v důsledku
toho O. H. jen v nepatrné části pro uskladnění palivového dřeva.
O. H. zemřel 29. 3. 1979 a vlastnictví k nemovitostem, které
jsou předmětem sporu, nabyly jeho děti, tj. vedlejší účastníci
v řízení před Ústavním soudem, L. V. a J. H. Vlastnictví na ně
přešlo rozhodnutím v pozůstalostním řízení, které proběhlo
u bývalého Státního notářství v Jablonci nad Nisou pod sp. zn.
D 693/84.
Dne 4. března 1992 uplatnily však obě navrhovatelky
u Pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou nárok na vydání pozemků
ve smyslu ustanovení §9 zákona o půdě. Protože k uzavření dohody
nedošlo, rozhodl ve věci Pozemkový úřad v Jablonci nad Nisou dne
23. 6. 1993 pod č.j. POZ/5044/1576/93 dle §9 odst. 4 zákona
o půdě tak, že obě navrhovatelky nejsou vlastníky nemovitostí ve
výroku tohoto správního rozhodnutí uvedených, neboť se jedná
o nemovitosti nevydatelné dle §11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě.
V bodě II. bylo rozhodnuto, že obě navrhovatelky mají nárok na
bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu v přiměřené výměře
a kvalitě jako byly původní pozemky citované v bodě I. správního
rozhodnutí, a to podle §11 odst. 2 zákona o půdě nebo na náhradu
podle §16 odst. 1 zákona o půdě.
Proti prvé části tohoto správního rozhodnutí se navrhovatelky
odvolaly a rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 33 Ca
172/93, ze dne 30. 8. 1993, byla napadená prvá část výroku
potvrzena. V bodě II. nabylo odvoláním nedotčené správní
rozhodnutí právní moci. Mají tedy na základě tohoto správního
rozhodnutí obě navrhovatelky možnost buď získat náhradní pozemky,
nebo finanční náhradu za pozemky původní. Přesto poukázal správní
senát Městského soudu v Praze v odůvodnění svého rozsudku na to,
že jeho rozhodnutí nebrání tomu, aby soud v řízení podle §8 odst.
1 zákona o půdě případně rozhodl o přechodu vlastnického práva na
obě navrhovatelky. Pochopitelně s dodatkem, že v tom případě musí
být splněny podmínky citovaného zákonného ustanovení.
Tedy souběžně se sporem, který je náplní ústavní stížnosti,
probíhalo řízení o vydání nemovitostí v rovině správní, které
prošlo i soudním přezkumem dle §§250f a 250q o. s. ř.
Před obecnými soudy pak žaloba oběma navrhovatelkami podaná
dne 16. 12. 1992 podle odst.1 §8 zákona o půdě vyzněla zamítavým
výrokem. V řízení před obecnými soudy nebylo totiž prokázáno, že
by právní předchůdce obou vedlejších účastníků nabyl v roce 1955
vlastnictví k pozemkům, jichž se žaloba týká, buď v rozporu
s tehdy platnými předpisy, nebo za nižší cenu, než cenu
odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě
protiprávního zvýhodnění.
Námitka rozporu s tehdy platnými předpisy, spočívající v tom,
že pozemky nebyly nabídnuty ke koupi zemřelému JUDr. J. D. či jeho
příbuzným, nebyla uznána, neboť žádný právní předpis v době
uzavření kupní smlouvy takovou povinnost neukládal.
Avšak ani námitka, že výše kupní ceny byla nižší než cena
odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, rovněž nebyla
prokázána. V roce 1955, kdy byla kupní smlouva uzavírána, platilo
nařízení vlády č. 110/1953 Sb., které v §17 ukládalo při prodeji
základních fondů povinnost respektovat obecný zájem a běžnou cenu.
V otázce běžné ceny nařízení jasně odkazovalo na tehdy platný
občanský zákoník (zákon č. 141/1950 Sb.), podle jehož §366 se
kupní cena sjednávala. Podle §367 téhož o. z. pak se sjednanou
cenou rozuměla cena běžná v místě a čase plnění. Nebyla tedy
regulována nějakou specifickou právní úpravou, nýbrž jednalo se
o tržní cenu závislou na nabídce a poptávce. Pokud v roce 1955
v místě prodeje ještě nebylo založeno JZD (k jeho založení došlo
až v roce 1957), pak byl respektován zájem obce, aby půda byla
vůbec obdělávána. Z toho důvodu i výše kupní ceny byla nepochybně
závislá na tom, zda vůbec někdo měl zájem půdu koupit. Protože
v roce 1955 zájem o koupi polí byl mizivý, nebylo ani podhodnocení
kupní ceny v řízení prokázáno.
Konečně ani poslední třetí možný důvod spočívající
v protiprávním zvýhodnění nabyvatele nebyl prokázán. To vyplývá
již ze shora uvedeného, neboť v době prodeje musel být sledován
zájem obce, aby pozemky sloužily zemědělské výrobě. V ostatním pak
koupě a prodej zcela vyhověl tehdy platné právní úpravě.
S poukazem na tato skutková zjištění vyvodily proto obecné
soudy právní závěr, že nelze vyhovět žalobě na určení přechodu
vlastnického práva k nemovitostem nacházejícím se ve vlastnictví
fyzických osob na obě navrhovatelky.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jak Krajský soud v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci, a to přípisem ze dne 12. 9. 1995, tak
prvoinstanční soud, tj. Okresní soud v Jablonci nad Nisou,
přípisem ze dne 6. 9. 1995. Oba soudy poukázaly na výsledky svých
řízení a závěry svých rozhodnutí. Oba navrhly zamítnutí ústavní
stížnosti. Přípisem ze dne 26. 2. 1996 se vyjádřili k obsahu
ústavní stížnosti i oba vedlejší účastníci, kteří rovněž navrhli
zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na správné závěry, které
vyvodily obecné soudy z výsledku dokazování.
II.
Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá
v polemice navrhovatelek s právními závěry rozsudků obecných
soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti
závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka Liberec), totiž že jde o námitky jimiž se obecné
soudy, zejména pak odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění
svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal.
Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou
součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě
dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že k naplnění
ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, tj. zák. č. 229/1991 Sb.,
v platném znění, nedošlo. To znamená, že nebyl prokázán prodej za
nižší cenu než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům,
nebylo prokázáno nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy
a nebylo prokázáno ani protiprávní zvýhodnění nabyvatele.
Právní nárok stěžovatelek vychází ze zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudních rehabilitacích, podle něhož soudní rehabilitací dochází
ke zrušení trestního rozsudku, a to včetně výroků o propadnutí
majetku, čímž dochází ke stavu, kdy rehabilitovaný vlastně
neztratil vlastnictví, neboť zmíněné výroky byly zrušeny
s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy "ex tunc".
Odst. 2 §23 téhož zákona však stanoví, že odškodnění nároků,
uplatňovaných ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku,
jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní
zákon. V tomto případě jde o zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
v platném znění.
Stěžovatelky jsou podle §4 odst. 2 citovaného zákona
nepochybně oprávněnými osobami, neboť jejich otec, JUDr. J. D.,
splňuje podmínky §6 odst. 1 písm. a) tohoto zákona a zemřel dne
11. 11. 1987, tedy před uplynutím lhůty uvedené v §13 citovaného
zákona. Ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění,
upravuje případy, ve kterých budou oprávněným osobám vydány
nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu,
a to pod písm. a) i případ výroku o propadnutí majetku v trestním
řízení podle dřívějších předpisů.
Na druhé straně je však třeba vzít na vědomí, že uvedený
majetek přešel později kupní smlouvou na O. H. a v současné době
na jeho dědice. Jedná se tedy o případ, na který je třeba uplatnit
§8 zákona o půdě. Podle něho na návrh oprávněné osoby soud
rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve
vlastnictví fyzické osoby..., a to v případech, kdy tato fyzická
osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy,
nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým
předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
Ústavní soud zjistil, že otázkou, zda jsou či nejsou splněny
tyto podmínky pro přechod vlastnického práva, se obecné soudy
řádně a zevrubně zabývaly. Shledaly, že výše kupní ceny v roce
1955, 13 000,- Kčs, byla zcela přiměřená, neboť v horské oblasti
v době zakládání JZD bylo vůbec raritou, aby někdo chtěl
zemědělskou půdu kupovat. Ani rozpor s tehdy platnými předpisy,
ani protiprávní zvýhodnění nabyvatele rovněž nelze dovodit. Při
prodeji této zemědělské půdy v roce 1955 byla splněna i podmínka
obecného zájmu, protože pozemky sloužily zemědělské výrobě za
situace, kdy v místě ještě neexistovalo JZD a také pozdější sleva
2 500 ,- Kčs z původní kupní ceny se jeví jako nepodstatná.
Při této kolizi vlastnických nároků nemůže Ústavní soud než
odkázat na zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku č. 229/1991 Sb. v platném znění, který si
klade jako reálný cíl zmírnění následků některých majetkových
křivd u vědomí, že jejich naprosté odstranění je mnohdy nereálné,
neproveditelné, anebo spojeno s novými křivdami.
Ústavní soud současně zjišťuje, že stěžovatelkám byla
nabídnuta náhrada dle §11 zákona o půdě v podobě bezúplatného
převodu pozemků ve vlastnictví státu ve výměře a kvalitě
srovnatelné s původními pozemky anebo odpovídající finanční
odškodnění, čímž by došlo ke splnění požadavků zákona.
Pokud se stěžovatelky dovolávají článku 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, je nutno uvést, že jde o ochranu
vlastnictví již existujícího, a nikoli tvrzeného nároku na ně.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou, sp. zn. 6C 1480/92, nasvědčuje tomu, že obecné soudy
při rozhodování sporu na základě zákona o půdě respektovaly zásady
obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod,
nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného
vytknout.
Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní
stížnost zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 17. září 1996