Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.09.1996, sp. zn. I. ÚS 179/95 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 86/6 SbNU 115 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.179.95

sp. zn. I. ÚS 179/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. K. proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1995, sp. zn. 20 Co 43/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., takto: Ústavní stížnost s e zamítá . Odůvodnění: I. M. K. podal dne 17. 7. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání věci dle zák. č. 87/1991 Sb. Svoji stížnost podal M. K. na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Rozhodnutí Městského soudu v Praze nabylo právní moci 29. 5. 1995. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě a splňuje všechny formální náležitosti. V odůvodnění své ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že kupní smlouvu, dle níž prodal v roce 1981 svůj pozemek o rozloze 7 777 m2 Výstavbě sídlišť Praha za cenu 46 910,- Kčs, uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, takže byly splněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Přestože předložil soudům obou stupňů dostatečné důkazy, oba soudy jeho žalobu o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci - části pozemku č. 792/2 v kat. úz. Troja - zamítly. Uvedl, že byl ochoten prodat pouze 4400 m2, tedy pouze část pozemku, který zdědil po otci. Dle jeho vyjádření mu referentka bývalého ONV Praha 8 vyhrožovala, že když pozemek Výstavbě sídlišť neprodá, bude mu bez náhrady vyvlastněn, neboť na předmětných pozemcích se plánuje výstavba rodinných domků. Navrhovatel se ocitl v tísni, dle svého vyjádření, protože se obával, že by o svůj pozemek mohl přijít bez náhrady. Proto s prodejem souhlasil. V souvislosti s tím poukázal i na nejasnosti o době uzavření kupní smlouvy, neboť dle údaje na kupní smlouvě došlo k jejímu uzavření již 30. 6. 1981, vyvlastňovací řízení bylo však zastaveno až 27. 8. 1981 s tím, že během tohoto řízení (tudíž po jeho zahájení 27. 7. 1981) byla uzavřena kupní smlouva. Z toho vyvozuje, že kupní smlouva byla antidatována. Jak z korespondence vyplývá, návrh kupní smlouvy byl navrhovateli odeslán 8. 7. 1981 a on proti ní podal 17. 7. 1981 odvolání, protože nesouhlasil s návrhem smlouvy. Uvádí dále, že v současné době již nelze zjistit, kdy byla smlouva podepsána. Má za to, že jde o právní úkon, který nebyl učiněn určitě, neboť není známo, kdy byl učiněn. Dále z toho dovozuje, že navrhovatel jednal pod tlakem, když podepsal smlouvu se zcela jiným datem, než měl den, kdy ji skutečně podepisoval. Navrhovatel rovněž tvrdí, že soudy nezjistily, zda skutečně byly dány zákonné podmínky pro vyvlastnění pozemku, neboť zároveň s jeho pozemkem byla vyvlastňována řada dalších pozemků v Troji, avšak později byla všechna vyvlastňovací rozhodnutí zrušena jako "nezákonná". Dále poukazuje na to, že seznam pozemků schválených usnesením rady NVP naprosto postrádal zákonné náležitosti i náležitosti příslušných metodických pokynů tehdejšího Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj týkajících se pořizování, zpracování a schvalování seznamu pozemků pro výstavbu rodinných domků. Navrhovatel dále poukázal na rozsudek téhož soudu, sp. zn. 23 Co 173/93 z 9. 6. 1993, kdy se jednalo o podobný případ, tedy uzavření kupní smlouvy pod pohrůžkou vyvlastnění. Stejný soud, avšak jiný senát tehdy v souladu s ustanovením §6 odst. 1 písm. g) a odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. dovodil, že takto uzavřená smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a proto měl Městský soud v Praze rozhodnout stejně i v jeho případě. Na základě výše uvedeného navrhovatel tvrdí, že Městský soud v Praze porušil několik jeho základních práv a svobod, stanovených v Listině základních práv a svobod, jmenovitě pak uvádí čl. 4 odst. 3, podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky a dále čl. 36 odst. 1, dle něhož má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Navrhovatel má za to, že v jeho případě nešlo o rozhodování nestranné a že soudy rozhodovaly odlišně od ostatních podobných případů, dále že oba soudy nezkoumaly, zda kromě podmínek §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. nejsou splněny i podmínky dané ust. §6 odst. 2 ve spojení s ust. §2 odst. 1 písm. c) cit. zákona. Navrhovatel rovněž vytýká oběma soudům, že přístup příslušné referentky ONV posuzovaly pouze jako poučení účastníka či informaci o dalším postupu v řízení, a nikoli jako bezprávnou výhrůžku navrhovateli, na jejímž základě se ocitl v tísni a ze strachu před tím, že za pozemek nedostane ani náhradu, uzavřel kupní smlouvu. Za této situace by, dle názoru navrhovatele, bylo absurdní posuzovat otázku nápadně nevýhodných podmínek, neboť navrhovatel prodávat nechtěl, bylo mu vyhrožováno bez zákonného podkladu a otázka ceny je při nesvobodném rozhodování vždy vedlejší, protože nápadně nevýhodné podmínky nejsou dány výší ceny, ale nesvobodou vůle. Blíže není existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavření předmětné smlouvy v ústavní stížnosti specifikována. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 vyplývá, že soud provedl celou řadu důkazů výslechy svědků i listinnými důkazy a dospěl k závěru, že navrhovatel v průběhu celého řízení neprokázal, že jednal v tísni, neboť nebyla zjištěna žádná jednání, jež by vedla k závěru, že žalobce neměl jinou možnost než kupní smlouvu uzavřít. Kdyby kupní smlouvu nepodepsal, mohlo proběhnout vyvlastňovací řízení a proti jeho výsledku se mohl odvolat. Vyvlastňovací řízení však bylo zastaveno, když došlo k dohodě účastníků. Ze strany referentky na ONV Praha 8 nešlo o vyhrožování vyvlastňovacím řízením, ale pouze o poučení navrhovatele, že pokud smlouvu nepodepíše, bude záhájeno vyvlastňovací řízení. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, navrhovatel poukazoval na nízkou kupní cenu, avšak znalec ve svém posudku shledal cenu vypočtenou správně a pokud jde o cenu porostů a oplocení, usoudil, že ta je pro souzenou věc nepodstatná, neboť pozemek byl vyňat v roce 1964 ze zemědělského půdního fondu a byl určen k rekreačním účelům. Vedle toho navrhovatel ani ve svém odvolání vůči Výstavbě hl. města Prahy, nehovoří o výši ceny za pozemek, který má prodat, ani o oplocení a porostech, což by jistě jako výtku v odvolání uvedl. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu v podstatě se stejným odůvodněním. Uvedl, že jednání pracovnice bývalého národního výboru nelze posuzovat jako bezprávnou výhrůžku, ale poučení účastníka o tom, jaký bude zákonný postup, nedojde-li k dohodě. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, odvolává se soud na znalecký posudek, dle kterého cena za oplocení a porosty činí zhruba 5000 Kč a vzhledem k celkové ceně pozemku nejde o částku, která by porušila ekvivalenci vzájemných plnění. Navíc pozemky byly pronajaty zahrádkářům, kteří ve smlouvě o užívání pozemku požadují možnost oplotit si jej (kdyby byl oplocen, tak by to nepožadovali) a dále podle smlouvy mají právo na pozemcích pěstovat plodiny a porosty. Je tedy sporné, zda plot a porosty na pozemku vůbec byly. Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť rozhodnutí obou soudů ve věci shledal věcně správným. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že navrhovatel spatřoval tíseň v jednání pracovnice národního výboru, která jej informovala o možnosti vyvlastňovacího řízení v případě, že pozemek sám neprodá. Pokud jednání pracovnice neobsahovalo pouhou informaci, ale další subjektivní projevy z její strany, které by rámec informace přesáhly, bylo povinností i právem navrhovatele, aby toto své tvrzení dokázal, neboť v řízení měl možnost navrhovat důkazy a nebyl nijak krácen na svých právech dle občanského soudního řádu i Listiny základních práv a svobod. Soud se dále musel zabývat i cenou pozemku, neboť k uplatnění restitučního důvodu dle §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. je třeba splnění obou podmínek - tísně i nápadně nevýhodných podmínek. Dle Městského soudu v Praze navrhovatel ničím objektivně nedoložil, že soud svým rozsudkem porušil jeho základní práva dle Listiny a že soudy obou stupňů nerozhodovaly nestranně, proto navrhl stížnost zamítnout. Inženýrská a realitní organizace Praha ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že je právním nástupcem organizace Výstavba inženýrských staveb od 1. 1. 1995. Vlastníkem pozemků však byl a je i nyní stát, předchozí subjekt měl k pozemkům pouze právo hospodaření. K vlastnímu předmětu ústavní stížnosti pak uvedla, že veškeré řízení o kupní smlouvě i o vyvlastňování pozemků probíhalo zcela dle tehdejších předpisů, existovaly řádné seznamy pozemků i veškeré podklady pro vykoupení, případně vyvlastnění. Není pravdou tvrzení navrhovatele, že vyvlastňovací rozhodnutí ohledně jiných pozemků v T. bylo zrušeno pro "nezákonnost" - jak uvádí stěžovatel - ale bylo to z toho důvodu, že do doby dvou let nebyl splněn účel, pro který k vyvlastnění došlo. Pokud jde o datum podpisu kupní smlouvy, pak den 30. 6. 1981, uvedený v textu smlouvy, je datem podepsání kupní smlouvy kupujícím, prodávající M. K. ke svému podpisu jiné datum nepřipojil, proto není možné je zjistit. Dále I. uvedla, že cena pozemků byla stanovena dle platných právních předpisů, jak to potvrdil i znalec. Pozemek byl v užívání kroužku zahrádkářů a ti uzavřeli s M. K. smlouvu o podmínkách užívání v roce 1964, v níž navrhovatel povoluje zahrádkářům oplotit celý pozemek a osázet ho plodinami - stromy, keři, zeleninou apod. Tuto smlouvu M. K. rovněž podepsal bez uvedení data. Na základě uvedeného I. vyvozuje, že oba soudy zjistily dostatečně skutkový stav a vyvodily z něho správné závěry, a proto navrhuje stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Magistrát hl. m. Prahy, zastoupený advokátem JUDr. I. J., ve svém vyjádření uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím i odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů, neboť navrhovatel dle jejich názoru neprokázal ani tíseň, ani nápadně nevýhodné podmínky, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. II. Ústavní soud po posouzení všech důkazů dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období - od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Předpokladem povinnosti vydat věc, která přešla v rozhodném období na stát na základě kupní smlouvy podle citovaného ustanovení je, že tato smlouva byla uzavřena v tísni, ale zároveň i za nápadně nevýhodných podmínek. Každý z uvedených pojmů, tedy tíseň i nápadně nevýhodné podmínky, je třeba posuzovat odděleně, i když spolu mohou věcně, nebo i skutkově úzce souviset. Jde tedy o dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedených ustanovení zákona. Tíseň musí doléhat s takovou závažností na osobu uzavírající smlouvu, že omezuje její svobodnou vůli natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila. Zde se Ústavní soud nepřiklonil k restriktivnímu pojetí pojmu tísně v interpretaci obecných soudů. Z hlediska restitučních předpisů uvážil, že se v období let 1948-1989 fyzická osoba jako vlastník nemovitosti nacházela v situaci, v níž často činila právní úkon, který by v právním státě neučinila. Vědomí, že jednotlivec byl tehdy fakticky i právně v submisivním postavení vůči vrchnostenskému státu oslabovalo "a limine" jeho schopnost a odvahu vésti spor se státem a jeho nástroji. Proto - i když eventualita možného vyvlastňovacího řízení sama o sobě nemůže být abstraktně chápána jako "stav tísně" - nelze nevidět, že právě v celkových společenských souvislostech tehdejší doby se stěžovatel skutečně nacházel ve stavu určité tísně, vyvolané hrozbou vyvlastňovacího řízení. Výše citované ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, uvádí však v článku 6 odst. 1 pod písm. i) a j) jako jeden z možných důvodů restituce vyvlastnění již skutečně provedené. Kdyby v případě stěžovatele k takovému vyvlastnění skutečně došlo, byly by podmínky zákona pro restituci zřejmě splněny. V daném případě se však vyvlastnění neuskutečnilo. Šlo o uzavřenou kupní smlouvu, kterou stěžovatel interpretuje jako smlouvu uzavřenou nejen v tísni, ale i za nápadně nevýhodných podmínek. Ze spisových podkladů však vyplývá, že stěžovatel ve svém dopise ze 17. 7. 1981 sděloval Výstavbě hlavního města Prahy, že předběžně souhlasil s odprodejem, neboť nebyl nikterak písemně obeznámen s cenou, která mu bude za pozemek vyplacena. Stěžovatel později vznesl výhrady proti výši ceny, nikoliv však proti prodeji pozemku. Otázka ceny tak zřejmě nebyla při jednání o prodeji vedlejší. Stěžovatel dále ve svém dopise ze 17. 7. 1981 uvedl, že nemá námitky proti dalšímu jednání s družstvem D., pokud bude prostřednictvím Výstavby hlavního města Prahy požadovat další pozemky. Dne 27. 8. 1981 bylo pak zahájené vyvlastňovací řízení zastaveno, protože při ústním jednání došlo mezi účastníky řízení k dohodě o výkupu pozemku. Prodej pozemků, které stěžovatel pronajal zahrádkářům, neobsahoval ani ze subjektivního hlediska prvek nápadné nevýhodnosti, protože stěžovateli nehrozilo ani vystěhování z domova ani odnětí půdy, kterou by obdělával a nebo které by užíval k rekreačním a jiným účelům tak, že by jejím odnětím byl nápadně znevýhodněn. Při posouzení otázky, zda byl splněn předpoklad "nápadně nevýhodných podmínek", se Ústavní soud přiklonil k názoru, že se stěžovatel v tomto bodě nachází v důkazní nouzi. Jako nápadně nevýhodnou lze tehdejší kupní smlouvu posuzovat jistě z hlediska současné cenové hladiny. Kdyby však měl zákonodárce toto na mysli, vystačil by v §6 odst. 1 písm. g) pouze s podmínkou tísně, protože všechny kupní smlouvy tehdy uzavírané jsou z hlediska dnešní cenové hladiny nápadně neekvivalentní a tudíž nápadně nevýhodné. V zákoně se však stanoví, že podmínkou je, že k prodeji došlo na základě kupní smlouvy, která byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, což znamená, že nápadnou nevýhodnost je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým. Přitom termín "nápadné nevýhodnosti" má eliminovat menší odchylky, které sice v sobě obsahují prvek nevýhodnosti, nemají však intenzitu nápadného tj. výrazného vybočení. Odtud Ústavní soud odvozuje, že v případě stěžovatele sice podmínky prodeje - z dnešního hlediska - byly nevýhodné, že však nesplnily předpoklad nápadně nevýhodných podmínek v době, kdy byla kupní smlouva uzavřena. Navrhovatel dále namítá, že pro vyvlastnění nebyly dány zákonné podmínky a že z toho důvodu byla později všechna vyvlastňovací rozhodnutí zrušena jako "nezákonná". Tyto skutečnosti však nejsou pro rozhodování Ústavního soudu podstatné, jestliže vyvlastňovací rozhodnutí nebyla zrušena pro nezákonnost, ale z jiného důvodu, totiž proto, že během let nebyl naplněn účel, pro který byly pozemky vyvlastněny. Dále navrhovatel namítá, že pokud nebylo konkrétně zjištěno přesné datum podepsání kupní smlouvy, jedná se o právní úkon učiněný neurčitě, a proto neplatně. K tomu je třeba uvést, že datum smlouvy, jak vyplývá z provedených důkazů, není známo proto, že navrhovatel při svém podpisu smlouvy neuvedl datum. Navíc lze dobu jeho podpisu s určitostí lokalizovat do období mezi datem zaslání kupní smlouvy a datem zastavení vyvlastňovacího řízení, jež jsou známa. Navrhovatel rovněž namítal, že soudy obou stupňů nezkoumaly, zda nejsou zároveň splněny podmínky ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. Tato námitka je neopodstatněná, neboť v průběhu předchozích řízení žádný z provedených důkazů ani nenaznačoval, že by uzavření kupní smlouvy mohlo být důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího lidská práva a svobody, jak to požaduje citované ustanovení. Konečně pak pokud jde o námitku, že jiný senát téhož soudu, tedy Městského soudu v Praze, rozhodl v podobné věci rozdílně, je třeba zdůraznit, že každý soudce je při výkonu svého povolání zcela nezávislý a je vázán toliko zákony, hodnotí důkazy a rozhoduje dle svojí právní úvahy zcela nezávisle a není tudíž pro něho rozhodující a závazné rozhodnutí jiného soudu nebo soudce v podobné věci, nehledě na to, že prakticky nikdy nelze porovnávat dva různé případy, neboť nikdy nejsou dvě posuzované věci naprosto stejné. Na základě výše uvedeného nelze učinit závěr, že oba soudy v předchozím řízení porušily základní lidská práva navrhovatele dle čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť oba soudy rozhodovaly nezávisle po zhodnocení provedených důkazů, navrhovatel nebyl zkrácen na svých právech účastníka řízení a nebylo prokázáno, že by byl ve svých právech vzhledem k ostatním občanům jakkoliv omezen. Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu ČR než ústavní stížnost zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 24. září 1996