Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.10.1996, sp. zn. I. ÚS 181/95 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 100/6 SbNU 227 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.181.95

sp. zn. I. ÚS 181/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti Statku V., zemědělské a obchodní akciové společnosti, se sídlem ve V., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem Advokátní kanceláře P., proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 63/95, jímž bylo odmítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, pozemkového úřadu, č. j. PÚ - R 309/95, a proti tomuto rozhodnutí samému, takto: 1. Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 63/95, z 1. 6. 1995, s e z r u š u j e. 2. Návrh na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, č.j. PÚ-R309/95, s e odmítá . Odůvodnění: I. Statek V., zemědělská a obchodní a. s., podala dne 17. 7. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 63/95, jímž krajský soud odmítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, č. j. PÚ-R309/95. V tomto rozhodnutí okresní úřad - pozemkový úřad určil, že M. V. je vlastnicí nemovitostí specifikovaných v rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který svým usnesením odvolání odmítl, a to z toho důvodu, že odvolání bylo podáno po uplynutí odvolací lhůty. Stěžovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Všechny formální náležitosti podání byly splněny. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutím Okresního úřadu Praha - východ, č. j. PÚ-R309/95, ze dne 24. 1. 1995, bylo rozhodnuto o restitučním nároku, který uplatnila paní M. V. dle ust. §9 odst. 4 zák.č. 229/1991 Sb., v platném znění, tj. bez uzavřené dohody o vydání nemovitosti. Toto rozhodnutí také obsahuje poučení o odvolání a poněvadž stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím, využil svého práva na odvolání a odvolání také podal. Rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 30. 1. 1995, lhůta k odvolání počala běžet 31. 1. 1995 a skončila dne 1. 3. 1995. Stěžovatel podal odvolání na poště v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi dne 28. 2. 1995, tedy včas, což také prokazuje doklad pošty o podání doporučené zásilky, který stěžovatel soudu předložil. Dále stěžovatel cituje ustanovení §57 o. s. ř. o počítání běhu lhůt, podle něhož lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Dle komentářů k o. s. ř. pak uvádí, s odvoláním na ustanovení §250m o. s. ř., že ustanovení platí pro všechny procesní lhůty bez ohledu na to, zda jsou stanoveny zákonem nebo je určil soud a dále že orgánem, který má povinnost doručit podání, se rozumí pošta. Krajský soud ve svém odůvodnění vychází však z toho, že odvolání bylo podáno u okresního úřadu až 6. 3. 1995, tedy po lhůtě. V tomto stanovisku krajského soudu spatřuje stěžovatel porušení svého ústavního práva, a to práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále i právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, pozemkového úřadu, bylo zjištěno, že Pozemkový úřad OÚ Praha - východ rozhodl podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, ve věci vydání nemovitostí tak, že M. V. je vlastnicí nemovitostí k. ú. Š., dále specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Rozhodnutí je řádně odůvodněno a obsahuje i poučení o odvolání, dle něhož návrh na přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu lze podat u krajského soudu ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí. Návrh je podán včas i tehdy, byl-li podán ve lhůtě u pozemkového úřadu, který vydal rozhodnutí. Z dopisu Pozemkového úřadu OÚ Praha - východ Krajskému soudu v Praze vyplývá, že pozemkový úřad postoupil odvolání stěžovatele krajskému soudu dne 8. 3. 1995 s tím, že odvolání bylo podáno u Okresního úřadu Praha - východ dne 6. 3. 1995 a z předložených doručenek vyvodil, že odvolání bylo podáno opožděně. Proto pozemkový úřad navrhl, aby soud opravný prostředek odmítl. Usnesením Krajského soudu v Praze byl návrh stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí Pozemkového úřadu OÚ Praha - východ odmítnut s odůvodněním, že návrh na přezkoumání rozhodnutí lze podat dle ust. §250m odst. 2 o. s. ř. ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí. Rozhodnutí bylo doručeno navrhovateli dle usnesení krajského soudu 30. 1. 1995, jak vyplývá z doručenky, lhůta k podání opravného prostředku tudíž začala běžet 31. 1. 1995 a skončila dne 1. 3. 1995. Krajský soud usoudil, že stěžovatel podal odvolání u pozemkového úřadu 6. 3. 1995, jak shledal z podacího razítka pozemkového úřadu, takže toto odvolání bylo podáno opožděně. Za tohoto stavu věci nezbylo, než je jako opožděné odmítnout dle ust. §250p o. s. ř. Dle vyjádření Okresního úřadu Praha - východ, pozemkového úřadu, odvolání v předmětné věci bylo opatřeno podacím razítkem dne 6. 3. 1995, z čehož jednoznačně vyplývá, že podání bylo učiněno po lhůtě. Jiný doklad o včasném podání odvolání na poštu nemá pozemkový úřad k dispozici. Odvolání stěžovatele ze dne 27. 2. 1995 opatřené razítkem podatelny pak bylo spolu s vyjádřením zasláno krajskému soudu. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že při vydání napadeného rozhodnutí vycházel mimo jiné i z průvodního dopisu vedoucího pozemkového úřadu, kde se uvádí, že odvolání bylo podáno dne 6. 3. 1995, čemuž nasvědčovalo i razítko podatelny Okresního úřadu Praha - východ. Proto senát krajského soudu neměl důvod nevěřit informaci, uvedené v přípise podepsaném vedoucím pozemkového úřadu, ze které gramatickým i logickým výkladem dovodil, že odvolání odpůrci nedošlo prostřednictvím pošty, ale bylo podáno přímo do podatelny okresního úřadu. To vše za situace, kdy sídlo Okresního úřadu Praha - východ i sídlo právního zástupce stěžovatele je ve stejném obvodu Praha 1 a kdy je obvyklá praxe podat návrh osobně přes podatelnu. Tento závěr senátu podpořila i okolnost, že k podání opatřenému razítkem podatelny nebyla připojena žádná poštovní obálka, která by svědčila, že podání bylo zasláno poštou. Z vyjádření dalších vedlejších účastníků - M. V. a Pozemkového fondu ČR - Ústavní soud zjistil, že těmto o včasném podání odvolání není nic známo. K doplnění spisového materiálu Ústavní soud požádal stěžovatele, aby doložil svá tvrzení potřebnými doklady. Ten posléze předložil originál dokladu poštovního úřadu v Brandýse nad Labem s razítkem podací pošty ze dne 28. 2. 1995, svědčící o tom, že odvolání bylo podáno prostřednictvím pošty. II. Po zhodnocení všech předložených důkazů dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná. Podle ustanovení §250l o. s. ř. za použití ust. §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, bylo možno v tomto případě podat proti rozhodnutí pozemkového úřadu návrh na přezkoumání rozhodnutí u krajského soudu, a to dle ust. §250m o. s. ř. ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí. Dle ust. §57 odst. 3 o. s. ř. procesní lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty úkon učiněn u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Podle ustanovení §250m o. s. ř. pak návrh je podán včas i tehdy, byl-li podán ve lhůtě u orgánu, který vydal rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žádný zvláštní zákon neurčuje jinou lhůtu k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, zůstává i v předmětné věci lhůta pro odvolání 30 dnů. Na základě výše uvedeného vzal Ústavní soud za nesporné, že stěžovatel obdržel rozhodnutí pozemkového úřadu dne 30. 1. 1995, takže lhůta k podání opravného prostředku mu začala běžet dne 31. 1. 1995 a skončila dne 1. 3. 1995. Vzhledem k tomu, že se jedná o lhůtu procesní dle §57 odst. 3 o. s. ř., je dnem podání den, kdy je podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit, a tím je nepochybně dle obecného výkladu pošta. Jak vyplývá z důkazu předloženého stěžovatelem, to jest z originálu přílohy přijímací knihy č. 22 pošty Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, dne 28. 2. 1995 byla z této pošty odeslána doporučená zásilka pod podacím číslem 73/93 Okresnímu úřadu Praha - východ, nám. Republiky 3, Praha 1, z čehož vyplývá, že zásilka byla podána na poště ve lhůtě. Pokud jde o podací razítko na odvolání do rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 2. 1995, podepsané advokátem JUDr. Z. K. a doručené krajskému soudu dne 13. 3. 1995, pak z tohoto podacího razítka nebylo možné jednoznačně vyčíst, zda zásilka byla poslána poštou či doručena osobně. Na razítku není uvedeno, že pracovnice podatelny podání osobně převzala, jak to v těchto případech pravidelně bývá právě proto, aby později nevznikly pochybnosti, jakým způsobem byla zásilka doručena. Jak z výše uvedeného vyplývá, na základě uvedených důkazů vzal Ústavní soud za prokázané, že odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, pozemkového úřadu, bylo stěžovatelem podáno včas, tedy předposlední den třicetidenní odvolací lhůty. Krajský soud tedy tím, že bez dalšího akceptoval sdělení vedoucího pozemkového úřadu, aniž by prověřil, jakým způsobem bylo skutečně doručeno, porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože tím odňal stěžovateli možnost projednání věci odvolacím soudem. Vzhledem k tomu, že odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ bylo podáno včas, dospěl Ústavní soud k závěru z r u š i t rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 26 Ca 63/95. Činí tak po veřejném ústním jednání, protože Státní statek V., zemědělská a obchodní akciová společnost, odepřel souhlas k projednání věci bez ústního jednání. Pokud jde o porušení základního práva vlastnit majetek, Ústavní soud zastává názor, že toto právo stěžovatele postupem krajského soudu porušeno nebylo, neboť soud nejednal ve věci samé, tedy nerozhodoval o majetkových nárocích stěžovatele. Proto Ústavní soud shledal, že v tomto stadiu řízení o meritu věci mu nepřísluší rozhodovat, neboť dosud stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, které má k dispozici. Z tohoto důvodu nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh odmítnout dle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 10. října 1996