ECLI:CZ:US:1996:1.US.205.95
sp. zn. I. ÚS 205/95
Usnesení
I. ÚS 205/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele Z.Č., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 336/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 6 C 191/90, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 7.748,-Kčs, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Z.Č. podal dne 7. 9. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 7.748,- Kčs, požadované od žalovaných J. a J.H. Žalobu zdůvodnil tím, že oba žalovaní znečistili vodu v jeho studni, neboť začali používat odpadní jímku, která byla nedostatečně odizolovaná a tím docházelo k průniku odpadní vody z jímky do vody ve studni žalobce.
Stěžovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. o ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.
Výše uvedené rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci 21. 7. 1995. Ústavní stížnost byla podána v předepsané lhůtě a všechny formální náležitosti ústavní stížnosti byly splněny.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že oba soudy zamítly jeho žalobu na zaplacení částky 7.748,- Kčs J. a J.H., kteří svým zaviněným jednáním znečistili obě dvě jeho studny fekáliemi, neboť podle názoru obou soudů žalobce neprokázal, že ke znečištění vody v jejich studni došlo v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných.
Dle stanoviska navrhovatele však jednáním obou soudů došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivé rozhodnutí orgánů povolaných k nalézání práva, práva na rovnost všech před zákonem i právo vlastnit majetek a na to, aby vlastnického práva nebylo zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem a jeho výkon nepoškozoval lidské zdraví, přírodu a životní prostředí, obsažené v čl. 11 odst. 1, 2, a 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedená práva byla oběma soudy porušena tím, že tyto soudy ke zjištění objektivní pravdy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, a to vyžádání stavební dokumentace jímky žalovaných (z níž by bylo zjištěno, že jímka žalovaných neměla zákonem předepsaných 5 vrstev izolace) a dále nebyli vyslechnuti navrhovaní dva svědci - J.B. a O.D. Provedené řízení tak bylo neúplné a nedostatečné a vytvořilo základ k vynesení rozsudku, jímž byla porušena základní lidská práva navrhovatele.
Okresní soud Praha-západ v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že po provedení důkazů výslechem svědků, listinnými důkazy včetně dvou znaleckých posudků dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle §420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku občan odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, přičemž odpovědnosti se může zprostit, jestliže prokáže, že škodu nezavinil. Předpoklady odpovědnosti za škodu jsou tedy
protiprávní úkon, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi a konečně zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Předpoklady vzniku škody s výjimkou zavinění jsou podmíněny objektivně a jejich existenci prokazuje poškozený. Soud vzal za prokázané, že zhruba od roku 1985 došlo ke zhoršení kvality pitné vody žalobce tak, že ji nemohli používat a museli ji donášet z jiného zdroje. Pokud však šlo o příčiny znečištění vody, soud vycházel zejména ze dvou znaleckých posudků, jejichž závěry byly téměř shodné. Oba znalci vyloučili jako možnou příčinu prvotního i současného znečištění vody ve studni žalobců nedostatky nebo závady v kanalizačním odpadním systému žalovaných včetně jímky. Oba znalci dospěli k závěru, že pokud jde o jiné příčiny znečištění studny, nelze je jednoznačně určit. Oba připustili možnost vzniku znečištění v důsledku jednorázového vylití fekálií žalovanými na jejich pozemek, ale současně připustili i existenci celé řady dalších možných příčin znečištění vody navrhovatele. Jde zejména o polohu studny, geologické podmínky v dané lokalitě, o stav studny, která neodpovídala ČSN, možnost průniku nečistot z nedalekého potoka a v neposlední řadě i z hospodářsky využívaného dvora navrhovatele, na němž se studna nachází. I přes připuštěnou možnost částečného znečištění vody jednorázovým vylitím fekálií žalovanými byla zde řada dalších zdrojů znečištění, a proto dle názoru soudu nebylo v daném případě prokázáno, že by žalovaní zaviněným porušením povinností zapříčinili vznik škody, tj. znečištění vody ve studni navrhovatele. Nebylo tedy prokázáno, že vylití fekálií na pozemek žalovanými bylo jednou z příčin vzniklé škody, tato možnost byla pouze připuštěna. Soud byl přesvědčen, že pokud se na znečištění vody podílely i jiné zdroje, jak vyplývá ze znaleckých posudků, nemůže být shledána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a vznikem škody. Voda by byla znečištěna již z jiného zdroje a již tím znehodnocena. Uvedené závěry jsou i v souladu s dalšími provedenými důkazy, zejména šetřením stavební komise bývalého MNV, výpovědí žalovaných i kolaudačním rozhodnutím.
Navrhovatel tedy neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že ke znečištění vody v jeho studni a tedy ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných, a proto soud žalobu zamítl. Další dokazování soud nepovažoval za nutné provádět, neboť by bylo nadbytečné zvláště s ohledem na dva téměř shodné znalecké posudky.
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek okresního soudu s odůvodněním, že tento soud provedl velmi obsáhlé dokazování a z něho poté dovodil věcně správné závěry, s nimiž se krajský soud ztotožnil a vzal tedy rovněž za prokázané, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a vznikem škody. Navrhovatel tedy neunesl důkazní břemeno, tak jak má na mysli ustanovení §420 obč. zákoníku před novelou, dle něhož bylo nutno věc posuzovat vzhledem k tomu, že se jednalo o období od roku 1985. Ani odvolací soud nepovažoval za nutné doplňovat řízení dalšími důkazy, neboť skutkový stav byl objasněn náležitým a vyčerpávajícím dokazováním a navržené důkazy by nemohly na uvedených závěrech nic změnit.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění rozsudku, okresní soud se ke stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastníci J. a J.H. ve svém vyjádření uvedli, že dvěma znaleckými posudky byla prokázána nezávadnost jejich odpadní jímky, ale naopak studna navrhovatele není již několik let vyvážena, je neizolovaná a v její blízkosti je vykopána hluboká jáma, kde zahnívá voda. Navíc navrhovatel používá fekálie ze své jímky k zalévání své zahrady, kde je umístěna studna, a tyto skutečnosti jsou s největší pravděpodobností skutečným zdrojem znečištění jeho vody. Dále poukázali na rozsáhlé dokazování provedené soudem při plném respektování procesních zásad, a proto navrhli ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud po zhodnocení všech důkazů, zejména obsahu spisů Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Oba soudy poskytly navrhovateli náležitou ochranu, neboť provedly řízení v souladu s procesními předpisy. Provedly celou řadu důkazů, daly možnost navrhovateli účastnit se řízení, podávat návrhy a vyjadřovat se k jednotlivým skutečnostem, v tomto ohledu nebyl navrhovatel nijak omezen či diskriminován. Po provedeném dokazování dospěly oba soudy po zhodnocení provedených důkazů k závěrům, které v rozsudcích řádně zdůvodnily. Postupem obou soudů tedy nebylo porušeno právo navrhovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani právo zaručující všem rovnost před zákonem dle č1. 1 Listiny. Ústavní soud není další odvolací instancí, ale respektuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a jeho úkolem je posoudit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem a do jejich ústavních procesních záruk.
Pokud jde o porušení čl. 11 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na ochranu vlastnictví a výkon vlastnických práv a zákaz zneužívání a poškozování těchto práv, jak z výše uvedeného vyplývá, oba soudy se nedopustily ani tohoto porušení, neboť vlastnická práva a jejich ochranu provedeným řízením i vydanými rozsudky neporušily a usilovaly o ochranu vlastnických práv obou účastníků v řízení prováděním navrhovaných důkazů i jejich nezávislým hodnocením a rozhodováním. Z provedeného dokazování Ústavní soud nezjistil, že by oba obecné soudy jakýmkoliv způsobem poškodily některé z uvedených základních práv navrhovatele.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost navrhovatele Z.Č., proto odmítl (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 20. června 1996
JUDr.Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu