ECLI:CZ:US:1996:1.US.23.96
sp. zn. I. ÚS 23/96
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 23/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele A.K., zastoupeného advokátem JUDr. K.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 223/95, ze dne 24. 10. 1995, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 1. 1996 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 223/95, ze dne 24. 10. 1995, který nabyl právní moci dne 1. 12. 1995. Tímto rozsudkem potvrdil Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 6 C 52/94 - 31, ze dne 9. 12. 1994.
Při řízení před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí, vedeném pod sp. zn. 6 C 52/94, se navrhovatel (stěžovatel) domáhal, aby žalované strany 1) P., 2) Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, mu zaplatily jako náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení částku 230 000,- Kč s příslušenstvím.
Důvodem podání žaloby, byla skutečnost, že navrhovatel uplatnil nárok na vydání jedné poloviny domu čp. 66 s pozemkem v Ž., proti prvnímu žalovanému jako osobě povinné ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Poté, co se stal ideálním spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, požádal prvního žalovaného o odprodej zbývající poloviny nemovitosti a
I. ÚS 23/96
o možnost využití nemovitosti, při trvajícím spoluvlastnickém vztahu, k pronájmu třetí osobě. Žalovaný tento návrh odmítl.
Navrhovatel zdůvodňoval svůj požadavek tím, že s ohledem na lukrativní komerční polohu a v důsledku postoje prvního žalovaného k vydání vlastnictví k podílu na nemovitosti, mu vznikla majetková újma, spočívající v tom, co ušlo na možném nájemném z pronájmu této nemovitosti, resp. z úhrady za nájem bytů. Okresní soud přiznal navrhovateli částku 1 515,- Kč s přísl., z titulu bezdůvodného obohacení na úkor navrhovatele, zamítl však návrh na zaplacení 246 804,- Kč s přísl.
V průběhu řízení vzal soud za prokázané, že mezi navrhovatelem a prvním žalovaným nedošlo k dohodě o zrušení podílového spoluvlastnictví, resp. k uzavření smlouvy se třetí osobou o nájmu. Vzhledem k tomu, že nebylo povinností spoluvlastníka s těmito návrhy souhlasit, nelze v jeho nesouhlasu spatřovat porušení právní povinnosti a předpoklad odpovědnostního vztahu není dán.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 223/95, ze dne 24. 10. 1995, který nabyl právní moci dnem 1. 12. 1995, byl výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí potvrzen. Krajský soud se plně ztotožnil s právním názorem okresního soudu a argumentoval znovu tím, že bylo věcí navrhovatele, aby se při neshodě s prvním žalovaným obrátil na soud se žalobou, jak má být hospodařeno se společnou věcí. Taková žaloba podána nebyla a teprve podle jejího výsledku by bylo možno stanovit, zda a v jakém rozsahu první žalovaný způsobil žalobci škodu nebo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil.
Soudce zpravodaj, pokud jde o podání návrhu ústavní stížnosti, zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nabyl právní moci dnem 1. 12. 1995, podání bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 23.1.1996
v předepsané šedesátidenní lhůtě.
Pokud jde o obsah ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj vyjít z toho, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Přezkumné pravomoci vykonává jen tehdy, došlo-li k porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo zaručené mu ústavním zákonem, a to konkrétně v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Soudce zpravodaj, vycházeje z ustanovení uvedeného čl. 36, nezjistil, že by stěžovateli byla odepřena možnost domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu, jak o tom svědčí průběh jednání před Okresním soudem v Ústi nad Orlicí nebo před Krajským soudem v Hradci
Králové jako soudem
I. ÚS 23/96
odvolacím. Nezjistil však ani, že by bylo zasaženo do práv stěžovatele, pokud jde o čl. 11 Listiny základních práv a svobod, tím, že by bylo omezováno jeho vlastnictví. Je třeba uvést, že především to nebyl soud, kdo znemožnil realizaci jeho vlastnického práva, nýbrž právě stěžovatel sám tím, že nevyužil možností právním řádem mu daných k ochraně svého vlastnického práva, resp. spoluvlastnického práva. Svou nečinností se zbavil možnosti postupu podle ustanovení §139 odst. 2, resp. §142 obč. zák. přesto, že právě tato ustanovení řeší otázku rozhodování spoluvlastníků, popř. otázku zrušení spoluvlastnictví soudem.
Z uvedených hledisek dospěl soudce zpravodaj nutně k závěru, že stěžovatel podal návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněně, a proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, svým usnesením, vydaným v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 1996
JUDr. Vladimír P a u 1
soudce zpravodaj