Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.09.1996, sp. zn. I. ÚS 239/95 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 73/6 SbNU 19 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.239.95

sp. zn. I. ÚS 239/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995, č.j. 2 Cdo 95/95-73, takto: Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e . Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995, č.j. 2 Cdo 95/95-73, se z r u š u j e . Odůvodnění: Dne 18. 11. 1991 podal Bytový podnik v Praze 6 proti stěžovateli žalobu na zaplacení částky 1.840 Kčs s příslušenstvím. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že prý stěžovatel v období 1. 1. 1991 až 30. 4. 1991 neplatil zvýšené nájemné za užívání bytové jednotky v domě hotelového bydlení v Praze 6. Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl dne 26. 3. 1993 pod sp. zn. 11 C 390/91 tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit žalobci částku 812 Kč spolu s tříprocentním úrokem z prodlení a ve zbytku, tj. v částce 1.028 Kč, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku soud uvedl, že žalobce jednostranně zvýšil smluvenou "nájemní cenu", byť bylo zejména ze znaleckého posudku zjištěno, že zvýšení nájemného žalobcem na požadovanou částku nebylo důvodné, neboť na jeho straně vznikal nepřiměřený zisk. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 1993 pod č.j. 23 Co 317/93-53 potvrdil napadený rozsudek ve výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 812 Kč s příslušenstvím, a změnil jej ve výroku o zamítnutí žaloby o částku 1.028 Kč tak, že stěžovatel je povinen tuto částku zaplatit. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že kalkulace úhrady za užívání bytové jednotky byla oprávněná, o čemž svědčí i znalecký posudek. K námitce stěžovatele ohledně nemožnosti zvýšení ceny za ubytování soud uvedl, že "obsah smlouvy uzavřené podle ust. §51 občanského zákoníku umožňuje jednostranné zvýšení ceny ubytování žalobcem (čl. III., bod 1), včetně možnosti smlouvu vypovědět kdykoliv písemným prohlášením nejméně jeden měsíc předem (čl. V., bod 3 a 4) bez práva na náhradní byt či ubytování (čl. VI., bod 1 smlouvy)". Mezi účastníky řízení dále nebylo zpochybněno, že stěžovatel užívá nábytek žalobce, přičemž pro stanovení náhrady za toto užívání je rozhodující užitná hodnota nábytku. Právu stěžovatele užívat nábytek musí odpovídat povinnost platit úhradu za jeho užívání. Z těchto důvodů odvolací soud přiznal žalobci i nárok na částku 1.028 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Vrchnímu soudu v Praze. V něm uvedl, že za podstatnou vadu rozsudku Městského soudu v Praze považuje skutečnost, že mezi účastníky byla dne 1. 8. 1988 uzavřena dohoda o užívání místnosti v hotelovém domě, z níž je třeba při zjišťování skutkového stavu vycházet. To však učinil pouze obvodní soud a nikoliv soud městský, který v odůvodnění svého rozsudku cituje zcela jiné podmínky pro zvyšování nájemného než soud obvodní. Je prý proto zřejmé, že "odvolací soud vycházel z jiných skutkových zjištění, nežli obvodní soud a tato změna skutkových zjištění nemá žádnou oporu v důkazech provedených v odvolacím řízení". Odvolací soud totiž údajně žalobci přiznal právo jednostranného zvýšení ceny ubytování včetně možnosti smlouvu vypovědět jeden měsíc předem. Možnost jednostranného zvýšení ceny ubytování prý je však omezena způsobem, citovaným v odůvodnění rozsudku obvodního soudu. Dále stěžovatel v dovolání uvedl, že cena za ubytování je součástí smlouvy o užívání bytové jednotky, a proto má být její změna provedena změnou této smlouvy. Návrh nové smlouvy však stěžovatel neakceptoval. Stěžovatel se domnívá, že postupem žalobce nebyly dodrženy podmínky, vyplývající z čl. III./1. nájemní smlouvy, a uvádí, že způsob zvyšování ceny nájemného nebyl v souladu s platnými právními předpisy. V ceně nájemného totiž údajně byla zahrnuta i úhrada za elektrický proud, plyn, vytápění, teplou vodu a vodné a jednostranné zvýšení ceny nájemného proto mělo být prováděno pouze v souvislosti se změnou ceny těchto energií. Ke změně ceny nájemného však došlo z důvodu započítání ceny nábytku do ceny nájemného, byť k tomu však žalobce neměl žádný právní podklad. Příslušné předpisy totiž údajně připouštěly zvýšení nájemného v ubytovacích zařízeních poskytujících trvalé ubytování jen v souvislosti se změnou ceny energií, nedotýkaly se ceny za užívání nábytku a "výslovně bylo zdůrazňováno, že uzavřené smlouvy o užívání bytových jednotek nejsou dotčeny". Stěžovatel prý proto nemůže nést odpovědnost za to, že žalobce do ceny za ubytování nezakalkuloval i odpis nábytku. Pokud tedy odvolací soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit v ceně nájemného i tyto částky, dochází prý u žalobce k neoprávněnému prospěchu. Rovněž kalkulace ceny za spotřebu energií podle názoru stěžovatele nebyla provedena v souladu s příslušnými předpisy. Vrchní soud v záhlaví označeným usnesením dovolací řízení zastavil. V odůvodnění svého usnesení soud vycházel z ustanovení §103 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle něhož soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci. Dále poukázal na ustanovení §104 o.s.ř., podle něhož jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví. V souzené věci prý podal stěžovatel dovolání, které postrádalo přesné uvedení dovolacích důvodů s eventuálním odkazem na příslušná ustanovení o.s.ř. Vrchní soud proto vrátil spis soudu prvního stupně, aby se pokusil o odstranění vad dovolání a vyzval stěžovatele k upřesnění důvodů dovolání. Dne 11. 8. 1994 prý zástupce stěžovatele převzal kopii přípisu vrchního soudu s tím, že "v jeho intencích do 15 dnů odstraní vady dovolání" a zaplatí poplatek z dovolání. Ve stanovené lhůtě však pouze zaplatil poplatek a vady neodstranil. Neučinil tak ani na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 1. 1995, č.j. 11 C 390/91-70, a ze dne 14. 3. 1995, č.j. 11 C 390/91-71, kterými byl stěžovatel opakovaně vyzván k doplnění dovolání tak, aby splňovalo všechny náležitosti požadované o.s.ř. Protože stěžovatel přes opakované výzvy a řádné poučení o následcích neodstranění vad dovolání na tyto výzvy nereagoval a vady neodstranil, vrchní soud dovolací řízení zastavil. Toto usnesení stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností. V ní uvedl, že napadeným usnesením byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Vrchní soud údajně stěžovateli svým postupem znemožnil domoci se svého práva a nerozhodl o dovolání, přestože prý stěžovatel dodržel postup, stanovený právními předpisy. Dovolání netrpí žádnou takovou vadou, pro kterou bylo třeba řízení zastavit. Za zcela nesprávný označil stěžovatel názor vrchního soudu, že dovolání nesplňovalo podmínky uvedené v ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř. (podle tehdejšího znění o.s.ř.; podle platného znění o.s.ř. se jedná o ustanovení §241 odst. 3). Vrchní soud prý zastavil dovolací řízení jen z toho důvodu, že v dovolání nebyl citován žádný z důvodů dovolání uvedený v ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř. s eventuálním odkazem na příslušné ustanovení o.s.ř. Citace tohoto zákonného ustanovení však není v o.s.ř. uvedena jako podmínka dovolání a vrchní soud proto postupoval v rozporu s o.s.ř. Postup vrchního soudu byl údajně v rozporu i s ustanovením §41 odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud každý úkon posuzuje podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Vrchní soud se totiž měl zabývat otázkou, zda z obsahu dovolání vyplývá, že je odůvodněno některou z okolností uvedených v ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř. Podle názoru stěžovatele byl obsah jeho dovolání zcela jednoznačný. Zejména prý z něj bylo zřejmé, jaké vady vytýká rozsudku městského soudu a že tyto vady jsou také okolnostmi odůvodňujícími dovolání ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. c) a d) o.s.ř. O tom svědčí i odůvodnění napadeného usnesení, v němž Vrchní soud v Praze výslovně uvedl, že žalovaný (tj. stěžovatel) vytkl rozsudku Městského soudu v Praze, že vycházel ze skutkových zjištění nemajících oporu v důkazech provedených v odvolacím řízení a že podle dovolatele není postup žalobce při zvyšování ceny nájemného v souladu s platnými cenovými předpisy. Povinností vrchního soudu proto bylo dovolání projednat a rozhodnout o něm. Zastavením dovolacího řízení z důvodu údajných vad dovolání prý vrchní soud stěžovateli znemožnil realizaci jeho ústavního práva domáhat se ochrany svých práv u soudu. Proto stěžovatel navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a aby bylo napadené usnesení vrchního soudu zrušeno. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení, jimiž jsou Vrchní soud v Praze a Bytový podnik v Praze 6. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho ustálené judikatury je výčet dovolacích důvodů (ust. §241 odst. 2 o.s.ř.) taxativní a dovolací soud je vázán dovolacími důvody, uvedenými pod písmeny c) a d) cit. ustanovení. Tato vázanost se prý projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty skutkové nebo právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Zákonné obligatorní zastoupení advokátem má zajistit, aby se dovolateli dostalo kvalifikované právní pomoci, a také aby dovolání (jakožto mimořádný opravný prostředek) vyhovovalo formálním požadavkům zákona. Podle mínění vrchního soudu se lze ztotožnit s názorem, že dovolací důvod v konkrétní věci soud neposuzuje jen podle jeho označení, ale především podle jeho obsahu. Je však povinností dovolatele, "aby dovolací důvody uvedl alespoň tak, jak jsou zákonem v §241 odst. 2 pod jednotlivými písmeny uvedeny, a současně také, v čem ten který uvedený důvod spatřuje". Úkolem dovolacího soudu tedy není vyhledávání možných pochybení odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle písm. c) a d) citovaného ustanovení. Podle mínění soudu v dovolání nebylo uvedeno, která konkrétní skutková zjištění, z nichž vyšlo rozhodnutí odvolacího soudu, nemají oporu v provedeném dokazování. Pokud prý stěžovatel poukázal na to, že postup žalobce při zvyšování ceny nájemného nebyl v souladu s platnými cenovými předpisy, měl zřejmě na mysli důvod pod písm. d) cit. ustanovení, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Bylo prý však jeho povinností, aby uvedl, v čem nesprávné právní posouzení věci spatřuje, což však neučinil. Vrchní soud se opakovaně pokoušel o odstranění vad podaného dovolání. V tomto směru byly učiněny tři výzvy, které zůstaly - přes prokazatelné doručení zástupci stěžovatele - bez povšimnutí. Proto prý bylo dovolací řízení právem zastaveno. Závěrem vrchní soud sdělil, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Bytový podnik v Praze 6 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel měl ve svém dovolání zřejmě na mysli dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. c) o.s.ř., tzn. že rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolání však na toto zákonné ustanovení není uveden výslovný odkaz a z obsahu dovolání prý nelze dovodit, že by měl stěžovatel na mysli také dovolací důvod podle písm. d) cit. ustanovení, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolání není běžným a častým úkonem v občanském soudním procesu, by mělo být dbáno jeho přesného a pečlivého vypracování a výslovného uvedení a vyjmenování všech zákonem požadovaných obsahových i formálních náležitostí, jakož i odkazů na příslušná zákonná ustanovení. Toto však podané dovolání nesplňovalo, přestože byl k tomu právní zástupce stěžovatele opakovaně vyzván. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že se mu nedostalo ochrany jeho práv soudní cestou, není to vinou dovolacího soudu, ale pouze jeho vlastním pochybením a pasivitou. Navíc prý nebyly dány ani ty důvody, které jsou v dovolání výslovně uvedeny. Odvolací soud totiž svoje závěry neopřel o jiná skutková zjištění, než z jakých vycházel soud první instance, nýbrž pouze provedené listinné důkazy hodnotil odlišně, s jinými právními závěry. Stěžovatel proto nebyl - podle názoru vedlejšího účastníka - usnesením vrchního soudu ve svém ústavním právu na soudní ochranu dotčen a ústavní stížnost by měla být jako nedůvodná zcela zamítnuta. Vedlejší účastník současně uvedl, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem a souhlasí s tím, aby Ústavní soud od ústního jednání upustil. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 1 Listiny je systematicky zařazen do hlavy páté, označené jako "Právo na soudní a jinou právní ochranu". Jeho začlenění i samotný obsah svědčí o tom, že představuje součást jednoho z klíčových principů demokratického právního státu, jímž je právo na spravedlivý proces. Skutečnost, že Listina v citovaném ustanovení uvádí i požadavek "stanoveného postupu", zdánlivě omezuje výše zmíněné právo každého "domáhat se svého práva". Toto omezení je však plně na místě, protože (1.) zakotvuje nezbytnou procesní úpravu při uplatňování konkrétního hmotného práva a dále (2.) vytváří i předpoklady pro naplnění požadavku právní jistoty účastníků při "domáhání se svých práv". Právě zákonem stanovené procesní uplatnění práva, čili "stanovený postup", si klade mimo jiné za cíl zamezit možným nebezpečím svévole ze strany soudů a jiných orgánů veřejné moci. V souzené věci stěžovatel namítal pouze nedodržení "stanoveného postupu" ze strany vrchního soudu. Nezpochybnil ostatní pojmové znaky čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. právo domáhat se svého práva u soudu nebo nezávislost a nestrannost soudu, a ani Ústavní soud neshledal, že by v tomto směru došlo k porušení stěžovatelova základního práva. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda napadeným usnesením vrchního soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo domáhat se svého práva "stanoveným postupem". Protože tento "stanovený postup" vyplývá z o.s.ř., bylo povinností Ústavního soudu blíže se zabývat otázkou, zda vrchní soud postupoval v souladu s tímto zákonem. Důvodem, proč vrchní soud napadeným usnesením zastavil dovolací řízení, byla v podstatě skutečnost, že stěžovatel ve stanovené lhůtě přes opakované výzvy a řádné poučení o následcích neodstranění vad dovolání na tyto výzvy nereagoval a vady neodstranil. Vrchní soud přitom vycházel z ust. §241 odst. 2 o.s.ř. (ve znění platném v době jeho rozhodování), v němž je uveden taxativní výčet důvodů umožňujících podat dovolání. Dovolání, podané z některého z těchto důvodů, označil za jednu z podmínek řízení, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci. Ve vyjádření k ústavní stížnosti vrchní soud navíc uvedl, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, jejž lze podat pouze z některého důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 2 o.s.ř. Z podaného dovolání však vyplývá, že dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. uplatněn byl. Dovolatel v dovolání výslovně uvedl, že "je tedy zřejmé, že odvolací soud vycházel z jiných skutkových zjištění nežli obvodní soud a tato změna skutkových zjištění nemá žádnou oporu v důkazech provedených v odvolacím řízení". Tato formulace je natolik přesná, že použitý dovolací důvod nelze zaměnit s dovolacím důvodem jiným a uvedený text obsahově zcela odpovídá dikci ust. §241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. [dnes §241 odst. 3 písm. c)]. Jedná se o dovolací důvod, který byl (je) přípustný jak podle právní úpravy účinné v době podání dovolání, tak i podle právní úpravy současné. Lze zajisté dovodit, že dovolání musí obsahovat i tvrzení, které skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tuto podmínku však podle názoru Ústavního soudu podané dovolání splňuje. V dovolání sice není přehledně uvedeno, o jaká skutková zjištění má jít, ale z jeho obsahu a z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1993, č.j. 23 Co 317/93-53, nepochybně vyplývá, že dovolatel měl na mysli písemnou dokumentaci, předloženou žalobcem, na základě které odvolací soud dospěl k závěru, že je po právu pohledávka žalobce v původně uplatněné výši. Touto písemnou dokumentací je dohoda o užívání místnosti v hotelovém domě, uzavřená dne 1.8. 1988, z níž však podle dovolatele městský soud nevycházel a v odůvodnění svého rozsudku citoval zcela jiné podmínky pro zvyšování nájemného než soud první instance (srov. č.l. 59, 60 soudního spisu). Jestliže dovolatel za této situace - byť na výzvu soudu - dovolání neupřesnil, stěží v tom lze spatřovat vadu, která by bránila dovolacímu soudu zabývat se věcnou stránkou případu. I procesní stránka podání by totiž měla být hodnocena podle jejího obsahu. Pokud vrchní soud v napadeném usnesení uvádí, že dovolání postrádá přesné uvedení dovolacích důvodů s odkazem na příslušná ustanovení o.s.ř., vychází podle názoru Ústavního soudu z rámce platné zákonné úpravy. Splnění těchto náležitostí z ní dovodit nelze. Ostatně každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu (srov. ust. §41 odst. 2 o.s.ř.). Skutečnost, že dovolací důvod nebyl vyjádřen přesnou citací zákona, či dokonce odkazem na příslušné ustanovení o.s.ř., tedy nemůže být sama o sobě důvodem pro zastavení dovolacího řízení. Vrchní soud se tedy podaným dovoláním měl věcně zabývat a posoudit, zda je důvodné či nikoliv. Lze ovšem vyjádřit pochybnost nad tím, zda tvrzení dovolatele bylo obsahově skutečně dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. (v dříve platném znění) a zda nepředstavuje spíše výtku proti hodnocení skutečností zjištěných odvolacím soudem. Tato pochybnost nemůže bránit věcnému posouzení podaného dovolání a zastavení dovolacího řízení neopodstatňuje. Tyto právní názory Ústavního soudu jsou konformní s vyjádřením Nejvyššího soudu České republiky, které si Ústavní soud vyžádal, od něhož není důvodu se odchylovat, neboť je jasné, logické a přesvědčivé. Je pravda, že poslední novely občanského soudního řádu roli účastníků (a tedy i jejich právních zástupců) výrazně zvýšily, neboť posilují dispoziční a projednací zásadu řízení. Tato skutečnost však nic nezměnila na principu, že soud v občanském soudním řízení posuzuje každý úkon podle jeho obsahu. To platí i tehdy, je-li účastník zastoupen advokátem. Za této situace se již Ústavní soud nezabýval otázkou, zda stěžovatelovo dovolání obsahovalo i důvod, uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a zda v tomto směru byly jeho základní práva a svobody porušeny. Z výše uvedených skutečností proto vyplývá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995, č.j. 2 Cdo 95/95-73, jímž bylo dovolací řízení zastaveno, došlo k porušení stěžovatelova práva domáhat se svého práva u soudu "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. září 1996