ECLI:CZ:US:1996:1.US.244.96
sp. zn. I. ÚS 244/96
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 244/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele K.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.N., o zrušení rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 11. 1995, sp. zn. 4 C 574/94, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 1996, sp. zn. 28 Co 278/96, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svým podáním ze dne 3. 9. 1996 předložil stěžovatel Ústavnímu soudu návrh ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 1996, čj. 28 Co 278/96 - 87, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 11. 1995, čj. 4 C 574/94 - 74:
Těmito rozhodnutími byl zamítnut návrh stěžovatele na určení, že je vlastníkem pozemku č. 312/2 o výměře 288 m2 s příslušenstvím, zapsaného u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 530 pro obec a katastrální území N. a návrh, aby byl zapsán jako vlastník uvedených nemovitostí. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že stěžovateli se v předmětném řízení nepodařilo prokázat, že vzhledem ke všem okolnostem je v dobré víře, že mu pozemek patří, a nesplnil podmínky ustanovení §130 odst. 1 obč. zákoníku. Stěžovatel nenavrhl žádný důkaz pro podporu svých tvrzení. Uvedl jen, že ke kupní smlouvě, kterou předmětné nemovitosti byly převedeny, žalovaný (bratr stěžovatele) pouze propůjčil své jméno a jejich dohoda byla taková, že vlastnictví k předmětné nemovitosti měl ve skutečnosti nabýt stěžovatel. I kdyby tomu tak bylo, byla by kupní smlouva absolutně neplatná, neboť by se jednalo o právní úkon simulovaný
I. ÚS 244/96
("na oko"). Takový právní úkon, když navíc, jak sám stěžovatel uvádí, o něm věděl, nemůže být titulem pro vydržení práva v dobré víře. Žalobce tedy neunesl svou důkazní povinnost.
V daném případě stěžovatel namítal porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 90 Ústavy ČR soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem chráněným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy soudce je při rozhodování vázán zákonem, je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Tato ustanovení Ústavy ČR v projednávané věci nebyla porušena a samotná skutečnost zamítavého rozhodnutí soudu v dané věci neznamená automaticky, že došlo k porušení základních práv stěžovatele. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Ani k porušení tohoto práva nedošlo; bylo-li v řízení nutno objasnit některé záležitosti, dotýkající se i rodinně-právních vztahů, vždy se jednalo o důkazní řízení a objasňování odvíjené od žalobního návrhu a pouze k objasnění skutkového stavu. Podle čl. 11 odst. 1 citované Listiny má každý právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Podle č1. 3 odst. 3 citované Listiny nesmí být nikomu způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Ani v těchto případech nevyšlo najevo žádné pochybení v posouzení věci v předchozích soudních řízeních.
Po přezkoumání spisů a rozhodnutí obou soudů Ústavní soud ČR musel dospět k závěru, že v daném případě postupem soudů v jejich komplexnosti, jakož i právními závěry učiněnými na základě důkazního řízení, bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedeným důvodům soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 1996 JUDr. Vladimír P a u 1
soudce zpravodaj