Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.09.1996, sp. zn. I. ÚS 245/95 [ nález / PAUL / výz-2 ], paralelní citace: N 82/6 SbNU 83 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.245.95

sp. zn. I. ÚS 245/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů K. S. a V. S. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 1995, sp. zn. 22 Ca 872/94, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 1995, sp. zn. 22 Ca 872/94, se r u š í . Odůvodnění: Svou ústavní stížností ze dne 1. 11. 1995, došlou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 1995, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 1995, sp. zn. 22 Ca 872/94, který nabyl právní moci dne 4. 9. 1995. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Bruntále č. 2409/4, ze dne 29. 11. 1994, čj. PÚ/5809/94-Ry. Bylo stanoveno, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky, každý k jedné čtvrtině přesně specifikovaných pozemků v katastrálním území H.. Tyto nemovitosti byly jako zemědělské usedlosti přiděleny pod č. 14 rodičům stěžovatelů K. a E. S. Prohlášení o vzdání se přídělu bylo učiněno dne 7. 2. 1961, přičemž na rodiče stěžovatelů, jak vyplynulo z výpovědi matky stěžovatelů E. S., byl činěn nátlak, který je vedl k podpisu tohoto prohlášení. Stěžovatelé prokázali, že jsou dětmi zemřelého K. S. Správní orgán při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že nárok na vydání předmětných nemovitostí uplatnili pouze stěžovatelé, zatímco jejich matka E. S., jako původní vlastnice jedné poloviny předmětných nemovitostí, předložila pouze čestné prohlášení k okolnostem vzdání se přídělu. Žádost o vydání zemědělského majetku nepodepsala, ani ve správním řízení nejednala jako účastnice řízení. Dne 27. 10. 1994 obdržel správní orgán plnou moc paní E. S. ze dne 2. 4. 1992, na níž byl podpis ověřen dne 24. 10. 1994. Správní orgán k ní nepřihlédl. Tato skutečnost byla důvodem, pro který se stěžovatelé domáhali u krajského soudu zrušení předmětného rozhodnutí. Argumentovali tím, že správní orgán nesprávně uvedl jako osoby oprávněné pouze stěžovatele, a nikoliv jejich matku. Ta, přestože nepodepsala žádost ze dne 29. 4. 1992, udělila dne 2. 4. 1992 plnou moc druhému stěžovateli k uplatnění svého restitučního nároku. Skutečnost, že pravost jejího podpisu byla ověřena až dne 24. 10. 1994, považují za právně irelevantní, nakolik povinnost ověření plné moci není stanovena žádným právním předpisem a ověření bylo provedeno proto, že to správní orgán požadoval. Podle názoru stěžovatelů je tedy mimo veškerou pochybnost, že matka stěžovatelů, paní E. S., uplatnila v zákonné lhůtě podle ustanovení §13 odst. 1 věta prvá zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, svůj nárok. Přezkoumáním správního spisu krajský soud zjistil, že stěžovatelé uplatnili u odpůrce nárok na vydání nemovitostí podáním ze dne 29. 4. 1992, v němž uvedli, že žádají o vrácení zemědělské usedlosti čp. 35/36 v katastrálním území R., jejímiž původními přídělci byli K. a E. S. Tuto žádost podepsali stěžovatelé, podpis jejich matky chybí, tedy podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (úplné znění vyhlášeno pod č. 195/1993 Sb.) výzvu nepodala. Teprve v průběhu správního řízení předložila plnou moc ze dne 2. 4. 1992, kterou zmocnila druhého stěžovatele k uplatnění svého restitučního nároku; podpis na této plné moci byl ověřen dne 24. 10. 1994. Přechod předmětných nemovitostí byl učiněn na stát na základě prohlášení E. a K. S. ze dne 7. 2. 1961 o vzdání se přídělu nemovitostí vlastnicky připsaných ve vložce č. 184 pozemkové knihy katastrální území H. v souvislosti se zánikem JZD a převodem jeho majetku novému nabyvateli Státnímu statku, n. p., ve S. R. Právní argumentaci správního orgánu shledal krajský soud správnou s tím, že správní orgán rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu, vyvodil závěry v souladu se zákonem a námitky stěžovatelů vznesené v opravném prostředku nepokládal za důvodné. Z důkazního řízení vyplynulo, že paní E. S. svůj nárok ve smyslu ustanovení §9 a §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (úplné znění vyhlášeno pod č. 195/1993 Sb.) neuplatnila, stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami vzhledem k jejímu spoluvlastnickému podílu neboť nesplňují podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Z tohoto důvodu správní orgán správně rozhodoval pouze o vlastnickém právu ke spoluvlastnickému podílu jejich zemřelého otce. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že řízení u krajského soudu proběhlo v rozporu s ustanovením článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zejména pak to, že nebyl dodržen zákonem stanovený postup a došlo k porušení práva na projednávání věci v jejich přítomnosti. Stěžovatelé argumentují tak, že podle ustanovení §250f o. s. ř. je možno rozhodnout bez jednání o žalobě rozsudkem pouze v jednoduchých případech a v daném případě se o takový případ nejednalo, skutkový stav byl podle stěžovatelů nesprávně zjištěn. Domáhají se tedy zrušení rozhodnutí, které bylo dle jejich argumentace vydáno protiprávně. Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech pak u jiného orgánu. Podle článku 38 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem projednávaným důkazům. Podle článku 11 odst. 1 citované Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Podle odst. 4 citovaného článku této Listiny vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud si vyžádal stanovisko Krajského soudu v Ostravě k ústavní stížnosti stěžovatelů a jejich návrhu na zrušení rozhodnutí téhož soudu ze dne 25. 7. 1995, sp. zn. 22 Ca 872/94. Předsedkyně senátu v přípise ze dne 1. 3. 1996 setrvala na argumentaci uvedené v citovaném rozsudku, postup podle §250f pokládá za oprávněný a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud mimo jiné o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Přitom vychází z principu, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů, ovšem za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Pokud stěžovatelé uplatnili námitky, že taková základní práva a svobody byly porušeny, je povinností Ústavního soudu se věcí zabývat. Ústavní soud z návrhu ústavní stížnosti, napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 1995, sp. zn. 22 Ca 872/94, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Bruntále č. 2409/4 ze dne 29. 11. 1994, čj. PÚ/5809/94-Ry zjistil, že krajský soud se podrobně zabýval otázkou připojení se matky stěžovatelů E. S., ke správnímu řízení i otázkou vlastního uplatnění jejího nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, a dospěl k závěru, že paní E. S., ač osoba oprávněná, se nepřipojila k řízení o vydání nemovitostí. Po seznámení se se spisy Krajského soudu v Ostravě i Okresního pozemkového úřadu v Bruntále dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud ve svém rozsudku se nevypořádal s tím, že stěžovatelé neměli možnost při ústním jednání se správním orgánem uplatnit na základě plné moci nárok své matky a měli mít možnost, aby své stanovisko přednesli v řízení před krajským soudem. Navíc krajský soud ponechal stranou jejich zásadní námitku, uplatněnou dne 12. prosince 1994 v opravném prostředku stěžovatelů, proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Bruntále č. 2409/4. Stěžovatelé se odvolali na §21 restitučního zákona (č. 229/1991 Sb., v platném znění), který upravuje pluralitu oprávněných osob z jednoho restitučního titulu, je-li oprávněných osob více, a nárok na vydání uplatní jen některé z nich. Pokud tedy pozemkový úřad nepovažoval jejich matku za osobu oprávněnou a účastníka řízení, jsa vázán předchozím právním názorem soudu, a oba navrhovatelé (zde stěžovatelé) jako oprávněné osoby neměli možnost domáhat se svého práva před řádným soudem, nebyla jim poskytnuta řádně ochrana jejich práv. Ústavní soud musel proto konstatovat, že stěžovatelům v rozporu s článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebylo umožněno účastnit se projednání jejich věci před soudem v důsledku nesprávné aplikace §250f o. s. ř. Krajský soud může podle něj rozhodnout bez jednání rozsudkem pouze v jednoduchých případech a jen jde-li o posouzení právní otázky. Tak tomu v tomto případě nebylo. Vyplývá to zejména ze skutečnosti, jak dovozují i stěžovatelé, že jak správní tak soudní orgán se vyhnuly bez jakéhokoliv zdůvodnění aplikaci §21 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, podle něhož mohla být stěžovatelům vydána celá nemovitost, pokud ostatní oprávněné osoby nárok neuplatnily. Svou povahou nejde o jednoduchý případ a zásadní právní otázka nebyla řešena. Nutnost vypořádat se se stanoviskem stěžovatelů vyplývá i z toho, že jejich názoru odpovídají i názory odborné literatury (P. Liška, Zákon o půdě, Jurisservis Praha 1991; J. Bičovský, Zákon o mimosoudních rehabilitacích, Panorama Praha 1991). Objasňují, že citované ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb. směřuje k tomu, aby nevznikalo spoluvlastnictví mezi osobami oprávněnými a osobou povinnou, které by znemožňovalo řádné užívání nemovitosti a muselo by být zrušeno a vypořádáno. Pro vydání nemovitosti pak postačí, podá-li výzvu jen některá z oprávněných osob a podíl ostatních oprávněných přirůstá k podílu osoby, které byla nemovitost vydána. Obdobně se staví autoři i k odpovídajícímu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nezbylo, než předmětný rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušit. Ústavní soud nepovažoval za nutné zabývat se návrhem stěžovatelů, že byl porušen i článek 11 odst. 1 a článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, když jeho zjištění, že byly porušeny články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 této Listiny, považoval za dostačující. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 18. září 1996