ECLI:CZ:US:1996:1.US.277.95
sp. zn. I. ÚS 277/95
Usnesení
I. ÚS 277/95
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.M., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti usnesení RZ P., č. 1105, ze dne 10. 10. 1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 7. 12. 1995 domáhá zrušení usnesení RZ P., č. 1105 ze dne 10. 10. 1995 s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na informace zaručené článkem 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle tvrzení stěžovatele RZ porušila povinnosti zakotvené v článku 17 odst. 5 Listiny, podle něhož státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.
Citovaným usnesením RZ v bodu I. bere na vědomí, že koncept Územního plánu P. nebude poskytován právnickým ani fyzickým osobám, v bodu II. souhlasí s poskytnutím základního výkresu konceptu
územního plánu a textové části městským částem za úhradu
režijních nákladů a v bodu III. ukládá řediteli ÚR města zajistit na základě jednotlivých požadavků městských částí postupně distribuci konceptu ÚPN města P. ve smyslu bodu II.
V důvodové zprávě k citovanému usnesení se zejména konstatuje, že distribuce úplného obsahu konceptu územního plánu pro všechny městské části by vyžadovala finanční náklady ve výši 10.250.000 Kč, takže útvar rozvoje města (ÚRM) navrhl předat městským částem základní výkres ve variantách a úplnou textovou část. ÚRM současně uvedl, že koncept (rozuměj územního plánu) bude vystaven na čtyřech celopražských výstavách a dlouhodobě prezentován v 15 centrech státní správy na území hlavního města.
Ústavní soud posuzoval nejdříve návrh na zahájení řízení
po stránce formální.
Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tato pravomoc Ústavního soudu je konkretizována v případech ústavních stížností ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle uvedeného ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy.
Obecně řečeno, z uvedené úpravy vyplývá, že zásahem orgánu veřejné moci je takové jednání, kterým se omezuje subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby. Ústavní stížnost nelze s úspěchem podat proti "zásahu" do ústavně zaručených základních práv a svobod jen obecně definované skupiny fyzických či právnických osob, ať již širší nebo užší; ústavní stížnost tedy
může směřovat - jak již bylo řečeno - jen proti porušení
vlastních subjektivních práv a svobod fyzické nebo právnické osoby, čili samotného stěžovatele. Porušení práva musí být tedy individualizováno a tímto porušením musí být dotčen přímo a konkrétně stěžovatel.
Tento závěr lze podepřít i srovnáním s konstrukcí ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona, které stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Rovněž zde se předpokládá individualizace vlastního práva stěžovatele, a to za situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domoci jiným zákonným způsobem.
V případě této ústavní stížnosti je nutné v prvé řadě konstatovat, že se body č. II. a č. III. napadeného usnesení netýkají stěžovatele. Jejich adresáty jsou toliko městské části a ředitel útvaru rozvoje města.
Zbývá tedy posoudit význam údajného porušení článku I. napadeného usnesení RZ města P.
V tomto směru Ústavní soud dovozuje, že tvrzené omezení základního práva uvedeného v článku 17 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod - tj. práva na informace a povinnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti - by se mohlo dotknout stěžovatele jen potud, pokud by možnosti získat informace skutečně využil. Jak vyplývá z bodu II. napadeného usnesení a z důvodové zprávy k němu, má být městským částem poskytnuta úplná textová část spolu se základním výkresem konceptu územního plánu, který musí být dlouhodobě prezentován v 15 centrech státní správy na území hlavního města a na čtyřech celopražských výstavách. Tento systém má podle citované důvodové zprávy sloužit pro potřebnou informovanost jak občanů, tak i politické reprezentace městských částí.
Podle názoru Ústavního soudu je věcí stěžovatele, aby využil
tyto možnosti k získání potřebných informací. Teprve v případě, že by byl odmítnut, popřípadě že by praxe potvrzovala, že tento způsob poskytování informací je nepřiměřený, by přicházelo v úvahu, se zřetelem ke všem okolnostem, využití příslušných prostředků, které platné právo umožňuje. Až za této situace by bylo možné porušení stěžovatelova práva kvalifikovat jako porušení takového práva, které je individualizováno.
Sám stěžovatel ve stížnosti uvádí, že napadené usnesení má význam pro mnoho občanů i právnických osob a že se tedy týká i jeho. Tento závěr je však příliš všeobecný, neboť stěžovatel - jak již bylo uvedeno - označuje určitou skutečnost za porušení svého práva, aniž by byl sám konkrétně a přímo předmětným usnesením dotčen, neboť nabízených možností k získání informací nevyužil.
Ústavní stížnost se vzhledem k této skutečnosti jeví jako předčasná.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud věcně nezabýval posouzením otázky "přiměřenosti informací" v souzeném případě. Jen pro úplnost lze konstatovat, že v České republice dosud neexistuje zákon, který by komplexně a obecně upravoval problematiku práva na informace a otázky přiměřenosti způsobu poskytovat informace ve smyslu článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Proto je nutné každý konkrétní případ se zřetelem na všechny okolnosti hodnotit jednotlivě.
Z uvedených důvodů dospívá Ústavní soud k závěru, že jde o návrh (ústavní stížnost) podaný někým zjevně neoprávněným.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl (§43 odst. 1 písm. d), §75 odst 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 1996
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj