ECLI:CZ:US:1996:1.US.4.96
sp. zn. I. ÚS 4/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. M. F., účastníka řízení - Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, a vedlejšího účastníka - Policie České republiky - správy Severočeského kraje, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, č.j. 30 Co 60/95-16, ze dne 29. 5. 1995, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal u Okresního soudu v Liberci žalobu
o poskytnutí příspěvku za službu podle ustanovení §116 a násl.
zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie
České republiky, ve výši 30.480,75 Kč s příslušenstvím a dále
o zaplacení částky 3.386,75 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 10.
1994. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 11. 1994, sp.
zn. 13 C 1642/94, bylo řízení zastaveno s tím, že po právní moci
usnesení bude věc postoupena Policii ČR. Do tohoto usnesení podal
stěžovatel dne 22. 12. 1994 odvolání. Krajský soud v Ústí nad
Labem - pobočka v Liberci usnesením z 29. 5. 1995, sp. zn. 30 Co
60/95, usnesení okresního soudu potvrdil. V obou usneseních obecné
soudy konstatovaly, že příspěvek za službu je nárokem,
vyplývajícím ze služebního poměru, upraveného zákonem České
národní rady č. 186/1992 Sb., o němž přísluší rozhodnout
služebnímu funkcionáři a nikoliv soudům. Z tohoto důvodu bylo
řízení zastaveno. Podle názoru krajského soudu připadá soudní
ochrana v úvahu až poté, kdy o návrhu stěžovatele rozhodne
příslušný správní orgán. Podle názoru okresního soudu však
pravomoc soudu není dána vůbec, neboť rozhodování věcí
vyplývajících ze služebního poměru, "jehož úprava je provedena
zvláštním předpisem, a to zákonem České národní rady č. 186/1992
Sb.", nespadá do pravomoci soudů. Taxativní výčet rozhodnutí
služebních funkcionářů, jejichž soudního přezkoumání se lze
dovolávat, obsahuje ustanovení §137 odst. 1 cit. zákona, avšak
v tomto výčtu nárok na příspěvek za službu uveden není.
Ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 2. 1. 1996 stěžovatel
navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky
v Liberci ze dne 29. 5. 1995, sp. zn. 30 Co 60/95, a to z důvodu
údajného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod
podle čl. 3 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") a dále čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech. Napadeným rozhodnutím byl prý porušen
i princip právní jistoty a princip ochrany nabytých práv,
vyplývající z čl. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s postupem obecných soudů,
které zastavily řízení, neboť podle čl. 36 odst. 2 Listiny
z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí
týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Pokud
krajský soud odkázal na možnost domáhat se soudní ochrany teprve
poté, co vydá rozhodnutí příslušný orgán Policie ČR, pak by se prý
stěžovatel svého práva nikdy nedomohl, neboť Policie mu pouze
sdělila, že mu příspěvek za službu neuznává a nevyplatí, avšak
žádná rozhodnutí v této věci nevydala. K vydání takového
rozhodnutí údajně nedošlo ani na výzvu stěžovatelova právního
zástupce.
Stěžovatel zároveň požádal o přiznání náhrady nákladů řízení
před Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje
všechny potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic nebrání
projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti
účastníka řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem, vedlejšího
účastníka - Policii České republiky, Správu Severočeského kraje,
a rovněž Okresní soud v Liberci. Vyžádal si rovněž soudní spis sp.
zn. 13 C 1642/94 od Okresního soudu v Liberci.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že
ustanovení §247 občanského soudního řádu nevylučuje soudní
ochranu práva, uplatňovaného stěžovatelem, ovšem za předpokladu
vyčerpání procesního postupu pro rozhodnutí o tomto nároku podle
zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky. Pokud však o stěžovatelově
nároku nerozhodl příslušný správní orgán, není založena věcná
příslušnost obecného soudu pro projednání a rozhodnutí daného
případu, a to i v případě nečinnosti správního orgánu. Ve svém
právním názoru krajský soud vycházel z publikace "Občanský soudní
řád - Komentář" autorů Bureše a Drápala, vydané v roce 1994. Jinak
krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které je
napadeno ústavní stížností.
Okresní soud v Liberci uvedl, že v souzené věci rozhodl na
základě platných a pro soud závazných právních předpisů a podle
příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Vedlejší účastník, Policie ČR - Správa Severočeského kraje,
ve svém vyjádření sdělil, že rozhodování o přiznání příspěvku za
službu je rozhodováním ve věcech služebního poměru ve smyslu
ustanovení §2 odst. 2 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb.,
jež přísluší ministrovi vnitra ČR a v rozsahu jím stanoveném
dalším služebním funkcionářům. Oprávnění rozhodovat o přiznání či
nepřiznání příspěvku za službu svěřil ministr vnitra vedoucímu
orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (ustanovení §88 odst. 1 výnosu ministra vnitra ČR č.j. PS-1361/50-92, ze dne
23.6. 1992, vyhlášeného pod č. 374/1992 Sb., jímž se provádí zákon
České národní rady č. 186/1992 Sb.). Výtka stěžovatele, že mu
Policie ČR odmítla příspěvek za službu přiznat, je tedy nedůvodná,
protože rozhodování v této věci Policii ČR nepřísluší. Podle
ustanovení §88 odst. 1 cit. výnosu žádost o přiznání příspěvku za
službu podává oprávněný u útvaru, v němž oprávněný koná nebo konal
službu; v případě stěžovatele není však vedlejší účastník schopen
zjistit, kterému orgánu či útvaru adresoval stěžovatel svoji
žádost, protože nikdy nebyl příslušníkem některého z útvarů,
řízených Správou Severočeského kraje Policie ČR.
Závěrem vedlejší účastník vyjádřil názor, že se v souzené
věci nejedná o diskriminaci stěžovatele Policií ČR, ani
o odmítnutí spravedlnosti, ale pouze o nedodržení procesního
postupu ze strany samotného stěžovatele.
Ústavní soud dále požádal o vyjádření Policii ČR - Oblastní
ředitelství Služby železniční policie v Praze. Z jeho dopisu ze
dne 22.3. 1996, č.j. RZP-034/ETO 96, bylo zjištěno, že nároky
stěžovatele v souvislosti se skončením služebního poměru policisty
řešila likvidační komise Železniční policie ČR v roce 1994, která
k 31. 12. 1994 ukončila svoji činnost. Stěžovatel splnil podle
ustanovení §115 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb. nárok
na platové vyrovnání, které mu bylo orgánem sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra přiznáno od 1. 1. 1994.
Zprávou Ministerstva vnitra - orgánu sociálního zabezpečení
ze dne 3. 5. 1996, č.j. ZS-15873-6/70-96, bylo prokázáno, že
o příspěvek za službu musí oprávněný požádat u útvaru, v němž koná
nebo konal službu (ustanovení §88 odst. 1 výnosu Ministerstva
vnitra vyhlášeného pod č. 374/1992 Sb.). Stěžovatel dne 23. 12.
1993 požádal o přiznání platového vyrovnání ve smyslu ustanovení
§115 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., jež mu bylo
přiznáno a vypláceno od 1. 2. 1994 do 31. 12. 1994. O přiznání
příspěvku za službu stěžovatel orgán sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra dosud (tzn. do 3. 5. 1996) údajně nepožádal,
a proto nebylo ve věci vydáno žádné rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřilo
i Ministerstvo dopravy ČR (prostřednictvím vedoucího samostatného
oddělení krizových situací), které potvrdilo, že o příspěvku za
službu příslušníků ozbrojených bezpečnostních sborů rozhoduje
orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR. Dále sdělilo,
že stěžovatel byl přijat do pracovního poměru k organizaci
Československé státní dráhy, Severozápadní dráhy, ke dni 1. 1.
1970 s pracovním zařazením "člen ozbrojené ochrany železnic". Na
tomto pracovním poměru se nic nezměnilo ani zřízením Sboru
ozbrojené ochrany železnic zákonem č. 104/1974 Sb., jenž nahradil
dosavadní útvary ozbrojené ochrany železnic. Až podle zákona č.
230/1992 Sb., o Federální železniční policii (s účinností ode dne
29. 5. 1992), se pracovní poměr příslušníků Sboru ozbrojené
ochrany železnic změnil na služební poměr policistů železniční
policie. Podle čl. VIII zákona České národní rady č. 26/1993 Sb.
byl zákon č. 230/1992 Sb. zrušen, a to s účinností ke dni 31. 12.
1993.
Ministerstvo dopravy dále uvedlo, že podle ustanovení čl. IV
zákona č. 326/1993 Sb. náleží bývalým příslušníkům Federální
železniční policie nároky související se skončením služebního
poměru, jako by jejich služební poměr skončil propuštěním podle
ustanovení §106 odst. 1 písm. a) zákona České národní rady č.
186/1992 Sb. Ministerstvo dopravy však sdělilo, že stěžovatel byl
ve služebním poměru podle zákona č. 230/1992 Sb. pouze od 29. 5.
1992 do 31. 12. 1993, takže nesplnil zákonný požadavek pro
přiznání nároku na příspěvek za službu podle ustanovení §117
odst. 1 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., tj. konání
služby alespoň deset let. Nárok na příspěvek za službu mu proto
nevznikl. Podle ustanovení §153 zákona České národní rady č.
186/1992 Sb. se totiž policistům do doby trvání služebního poměru,
rozhodné pro přiznání nároků vyplývajících ze služebního poměru,
započítávají doby, pokud byly započteny podle dosavadních
předpisů. Podle názoru Ministerstva dopravy nelze do doby
služebního poměru, rozhodné pro přiznání nároků po jeho skončení,
započítat předchozí dobu pracovního poměru u Sboru ozbrojené
ochrany železnic, neboť tato doba nebyla započtena podle
dosavadních předpisů (srov. §44 odst. 2 a 3 zákona č. 230/1992
Sb.).
Ústavní soud si dále vyžádal Věstník Ministerstva vnitra ČR,
částku 45 ze dne 23. 6. 1992, který v ustanovení §88 blíže
upravuje rozhodování o nároku a výplatu příspěvku za službu. Podle
tohoto předpisu žádost o přiznání tohoto příspěvku podává
oprávněný u útvaru, v němž koná nebo konal službu a rozhoduje
o něm vedoucí orgánu sociálního zabezpečení ministerstva.
Účastníci řízení i vedlejší účastník řízení souhlasili
s upuštěním od ústního jednání. Poněvadž od tohoto jednání nelze
očekávat další objasnění věci, rozhodl Ústavní soud, že od ústního
jednání upouští (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu).
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z toho, že není vrcholem
soustavy obecných soudů, ale že jeho úkolem je pouze bdít nad
dodržováním základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto ani v souzené věci Ústavnímu soudu nepříslušelo
přehodnocovat postup obecných soudů a zjišťovat, zda stěžovatelův
údajný nárok na příspěvek za službu je oprávněný, ale pouze
přezkoumat, zda provedeným postupem nebylo porušeno základní právo
nebo svoboda stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými
rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva
a svobody, zaručená v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny, v čl. 26
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 1
Ústavy ČR.
Čl. 3 odst. 1 Listiny stanoví, že základní práva a svobody se
zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry
a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo
sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické
menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Obdobný zákaz
jakékoliv diskriminace je zakotven i ve zmíněném čl. 26
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel
uvedl, že porušení těchto ustanovení spatřuje ve skutečnosti, že
byl v minulosti hospodářem základní organizace KSČ a že je dnes
z tohoto důvodu diskriminován za své politické a jiné přesvědčení.
Ústavní soud po přezkoumání věci konstatuje, že v činnosti
policejních orgánů, ani v postupu obecných soudů neshledal žádný
důvod, který by toto stěžovatelovo tvrzení opodstatňoval. Jde
o spekulativní tvrzení, které nelze dovodit ani z obsahu soudního
spisu, ani z jiného důkazu. K porušení čl. 3 Listiny ani čl. 26
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech tedy
nedošlo.
Dále stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími obecných
soudů byla porušena jeho práva na soudní a jinou právní ochranu,
uvedená v čl. 36 Listiny. Zejména prý bylo porušeno ustanovení čl.
36 odst. 2 věta druhá, podle něhož z pravomoci soudu nesmí být
vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv
a svobod podle Listiny.
Ústavní soud v tomto směru uvádí, že každé uplatňování práv,
upravené právním řádem, představuje i určitý formální proces.
Proto také Listina v čl. 36 odst. 1 praví, že každý se může
domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Listina tedy předpokládá existenci "stanoveného postupu" při
domáhání se práv; pokud se tedy někdo svých práv domáhá mimo
"stanovený postup" a není mu vyhověno, nelze o porušení Listiny
hovořit. "Jinými orgány", které mohou o právech rozhodovat, jsou
zejména orgány veřejné správy. V čl. 36 odst. 2 Listina zaručuje
soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy,
nestanoví-li zákon jinak. Zároveň však z tohoto ustanovení plyne,
že ani zákon nesmí z pravomoci soudů vyloučit přezkoumávání
takových rozhodnutí, která by se týkala základních práv a svobod
podle Listiny.
V prvé řadě se stěžovatel mýlí, pokud se dovolává cit. čl.
36 odst. 2 věta druhá Listiny. V souzené věci - jak sám stěžovatel
uvádí - žádné rozhodnutí o jeho návrhu na příspěvek za službu
orgánem veřejné správy vydáno nebylo a neexistující rozhodnutí
tedy ani nemohlo být z pravomoci soudu vyloučeno. Citované
ustanovení Listiny tedy na zjištěný stav věci vůbec nedopadá.
Ústavní soud dále dovozuje, že stěžovatel při uplatňování
tvrzeného nároku na příspěvek za službu "stanovený postup" ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nedodržel.
Jak sám uvedl v žalobě o poskytnutí příspěvku za službu ze
dne 10. 10. 1994, dopisem ze dne 28. 4. 1994 požádal o poskytnutí
tohoto příspěvku podle ustanovení §§116 a 117 zákona České
národní rady č. 186/1992 Sb. likvidační komisi Železniční policie
ČR v Praze. Podle ustanovení §121 tohoto zákona však Ministerstvo
vnitra stanoví obecně závazným předpisem podrobnosti o nárocích,
souvisejících se skončením služebního poměru. Tímto obecně
závazným předpisem je Výnos Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 6.
1992, (vyhlášený pod č. 374/1992 Sb.), podle něhož se žádost
o přiznání příspěvku za službu podává u útvaru, kde oprávněný koná
nebo konal službu, přičemž o tomto příspěvku rozhoduje vedoucí
orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (§88).
Posledním útvarem, kde stěžovatel konal službu, byl útvar
Železniční policie v Liberci. Z provedených důkazů však plyne, že
stěžovatel u tohoto útvaru žádost nepodal a učinil tak pouze
u likvidační komise Železniční policie v Praze, takže patrně
z tohoto důvodu v jeho věci nebylo rozhodnuto. Je tedy zřejmé, že
- jak správně uvedl ve svém vyjádření Krajský soud v Ústí nad
Labem - stěžovatel nedodržel procesní postup pro rozhodnutí
o nároku na příspěvek za službu podle zákona České národní rady č.
186/1992 Sb., příslušný správní orgán o jeho nároku nerozhodl,
a proto nemohla být založena ani věcná příslušnost obecného soudu.
Podle ustanovení §132 zákona České národní rady č. 186/1992
Sb. může účastník řízení podat odvolání proti rozhodnutí
služebního funkcionáře, a to do 15 dnů. Odvolání se podává
u služebního funkcionáře, který rozhodnutí vydal. Odvolacím
orgánem je služební funkcionář, nadřízený služebnímu funkcionáři,
který napadené rozhodnutí vydal (§133 cit. zákona). Stěžovatel
proto měl nejprve postupovat cestou správního řízení a teprve poté
se obrátit na obecné soudy. Ústavní soud tedy nesdílí názor
okresního soudu, že pravomoc soudu v souzené věci není dána vůbec.
V tomto směru lze odkázat na názor krajského soudu, který dovodil,
že soudní přezkum rozhodnutí o přiznání nároku na příspěvek za
službu je možný, byť za předpokladu, že bude nejdříve rozhodnuto
věcně příslušným správním orgánem.
Ústavní soud k tomu dodává, že celková koncepce správního
soudnictví tak, jak je zakotvena v o.s.ř., vychází z obecné
přípustnosti správního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů
veřejné správy, omezeného pouze v taxativně uvedených případech,
ve kterých soudům toto právo nepřísluší. Rozhodování ve věcech
služebního poměru mezi těmito taxativně uvedenými výjimkami
uvedeno není (§248 odst. 2 a 3 o.s.ř.). Názor okresního soudu
nelze podepřít ani ustanovením §248 odst. 3 o.s.ř., podle něhož
jsou z přezkoumávání soudem vyloučena i rozhodnutí správních
orgánů, jejichž přezkoumání vyloučí zvláštní zákony. Ustanovení
§137 odst. 1 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb. sice
výslovně zakotvuje některá rozhodnutí služebních funkcionářů, jež
podléhají přezkoumání soudem, mezi nimiž není uvedeno rozhodnutí
o nároku na příspěvek za službu, avšak přezkoumávání těchto
případů soudem není nikde ani vyloučeno. Neobstojí ani argumentace
ustanovením §7 o.s.ř., podle něhož v občanském soudním řízení
projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají
z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány, přičemž výslovně zmíněny nejsou
vztahy služební. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že služební
poměr příslušníků Policie ČR (podle zákona České národní rady č.
186/1992 Sb.) představuje pouze speciální formu pracovněprávního
vztahu. Tento názor lze podepřít např. i možností použití řady
ustanovení zákoníku práce na služební poměr policistů (srov. §155 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb.).
Lze tedy shrnout, že v souzené věci, tzn. v rozhodování
o nároku na příspěvek za službu, není z pravomoci soudu vyloučeno
přezkoumání rozhodnutí správních orgánů, a to i přesto, že
rozhodnutí v této věci není rozhodnutím týkajícím se základních
práv a svobod podle Listiny. Stěžovatel tedy měl právo na soudní
přezkum, ale až po vyčerpání zákonných procesních prostředků ve
správním řízení. Protože tohoto postupu nevyužil, obecné soudy
správně řízení zastavily. K porušení ustanovení čl. 36 odst. 2
Listiny proto nedošlo.
Rovněž neodůvodněnou shledal Ústavní soud ústavní stížnost
ohledně údajného porušení čl. 1 Ústavy. Jak je uvedeno výše,
stěžovatel své údajné právo na příspěvek za službu zákonem
stanoveným způsobem neuplatnil, obecné soudy svými rozhodnutími
stěžovatelovo právo na spravedlivý proces neporušily a není proto
důvodu tvrdit, že jednaly v rozporu s principy právní jistoty nebo
ochrany nabytých práv stěžovatele.
Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy ani ve svých
rozhodnutích, ani v řízení, které jim předcházelo, základní práva
a svobody stěžovatele, zaručené ústavními zákony a mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy, neporušily.
Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. července 1996