Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.09.1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 74/6 SbNU 27 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.62.96

sp. zn. I. ÚS 62/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti G. K. proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 102/96, ze dne 22. ledna 1996, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovateli bylo dne 16. 9. 1995 Úřadem vyšetřování hl. m. Prahy Policie České republiky sděleno obvinění, sp. zn. ČVS: MVV-113/95, z přípravy trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle ust. §7 odst. 1 trestního zákona k ust. §124f odst. 1 trestního zákona, spáchané ve spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 trestního zákona. Tohoto činu se měl stěžovatel dopustit tím, že společně s dalšími osobami získal a předložil padělané zplnomocnění ozbrojených sil Dominikánské republiky k nákupu zbraní v úmyslu dosáhnout udělení vývozní licence vojenského materiálu z České republiky. Tyto zbraně prý měly být později prodány do oblasti válečného konfliktu. Na základě vzneseného obvinění byl stěžovatel usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Nt 498/95, ze dne 17. 9. 1995, podle ust. §67 písm. a) a b) trestního řádu vzat do vazby. V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že u stěžovatele je dána důvodná obava, že by se vyhýbal trestnímu stíhání tím, že by uprchl do ciziny nebo by se skrýval, neboť na území ČR nemá trvalé ani přechodné bydliště ani povolení k pobytu, do ČR přijel pouze za obchodním účelem a byl ubytován v hotelu. Dále měl soud za to, že by stěžovatel mohl působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo že by jinak mařil objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání. Soud zejména uvedl, že ve věci dosud nebyli slyšeni všichni svědci. Stěžovatel do tohoto usnesení podal stížnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. 44 To 1302/95, podanou stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel a další obvinění v této věci jsou cizími státními příslušníky, kteří nemají v ČR bydliště a nejsou v ČR ničím vázáni. Je proto namístě obava, že by vycestovali do ciziny, aby se vyhnuli trestnímu stíhání. Rovněž existuje obava "z následků předpokládaných v ust. §67 písm. b) trestního řádu, jež je dána konkrétními skutečnostmi v tom směru", že vyšetřování této závažné trestné činnosti je teprve na samém počátku a obvinění by mohli ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky a domlouvat se navzájem. Dne 6. 11. 1995 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby na svobodu, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 13.11. 1995, sp. zn. Nt 1782/95, zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se soud plně ztotožnil s názorem obvodního státního zástupce, že uvedené důvody vazby trvají i nadále. Stejný názor zastával i Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení ze dne 8. 12. 1995, sp. zn. 44 To 1695/95, jímž zamítl stěžovatelovu stížnost proti výše citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1. V odůvodnění tohoto rozhodnutí městský soud uvedl, že stěžovatel se měl dopustit závažné trestné činnosti, za niž by mu mohl být udělen "citelný trest". Je proto plně oprávněná obava z toho, že by se trestnímu stíhání vyhýbal, pokud by byl na svobodě. Rovněž přetrvával koluzní důvod vazby, neboť mezi výpověďmi obviněných nebyly odstraněny veškeré rozpory a stěžovatel svoji původní výpověď změnil. Další žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27. 12. 1995, sp. zn. Nt 1817/95. V odůvodnění tohoto usnesení soud setrval na názoru, že důvody vazby trvají i nadále, neboť stěžovatel by mohl kdykoliv vycestovat z ČR a tím mařit objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení. Rovněž nadále trvají i důvody vazby ve smyslu ust. §67 písm. b) trestního řádu. Proti tomuto usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou usnesením ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. 44 To 102/96, Městský soud v Praze zamítl. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že ani v současném stadiu trestního stíhání nedošlo ke změně výše uvedených skutečností, opodstatňujících uvalení vazby. Stěžovatel není na území ČR ničím vázán, má bohaté kontakty na osoby nacházející se v různých částech světa a obava z vycestování a z vyhýbání se trestnímu stíhání trvá i nadále. Ohledně koluzní vazby rovněž nelze dovodit, že vazební důvod pominul. Na trestné činnosti se podílela celá řada osob a ne všechny z nich už byly vyslechnuty. Rovněž přetrvává obava ze vzájemné domluvy obviněných a tím i z maření objasňování skutečností, významných pro trestní stíhání. Z tohoto hlediska není podstatné, že spoluobvinění jsou rovněž ve vazbě, neboť pokud by tímto způsobem argumentovali všichni obvinění a došlo by k "odbourání" jejich vazby podle ust. §67 písm. b) trestního řádu, pak by jim nic nebránilo v tom, aby se např. prostřednictvím korespondence navzájem domlouvali. Významná je i skutečnost, že stěžovatel - na rozdíl od své první výpovědi - ve svém pozdějším výslechu popřel jednání, které je mu kladeno za vinu. K námitce stěžovatele, že byl v celé věci pouze zprostředkovatelem, soud uvedl, že o otázce viny mu nepřísluší v této fázi rozhodovat a že rozhodnutí o vazbě není rozhodnutím o vině, nýbrž pouze nutným zabezpečovacím institutem trestního řádu. Rovněž nebylo možné přijmout nabídku peněžité záruky, protože zákon neumožňuje nahradit vazbu podle ust. §67 písm. b) trestního řádu peněžitou zárukou. Proti tomuto usnesení městského soudu stěžovatel včas podal ústavní stížnost. V ní uvedl, že vazební důvod podle ust. §67 písm. a) trestního řádu nelze opírat pouze o skutečnost, že je cizinec, který na území ČR nemá trvalý pobyt, v době svého zadržení hodlal z republiky vycestovat a že udržuje bohaté kontakty na osoby, žijící v různých částech světa. Podle jeho názoru tyto skutečnosti nejsou nijak neobvyklé u každého, kdo cestuje nebo podniká v oblasti mezinárodního obchodu, a samy o sobě nepředstavují konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Stěžovatel zdůraznil, že jeho totožnost a trvalé bydliště jsou známy a podle uvedené právní kvalifikace mu nehrozí vysoký trest. Ohledně vazebních důvodů podle ust. §67 písm. b) trestního řádu stěžovatel namítl, že nelze souhlasit s argumentací městského soudu, podle níž vyšetřování ještě nebylo skončeno, nebyly ještě provedeny všechny potřebné výslechy a po propuštění z vazby by hrozilo, že by se obvinění navzájem domlouvali a mařili by tak objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Podle tvrzení soudu stěžovatel - na rozdíl od své první výpovědi - při dalším výslechu popřel jednání, které je mu kladeno za vinu, a tuto skutečnost nelze podle mínění soudu zcela pominout, protože okolnosti významné pro posouzení viny stěžovatele vyplývají především z výpovědí jeho spoluobviněných. Tuto argumentaci však stěžovatel popírá, neboť prý již byli vyslechnuti všichni známí svědci a obvinění s výjimkou dalšího obviněného, jenž se nachází mimo území ČR. Pokud jde o první stěžovatelovu výpověď, je výpovědí procesně neúčinnou, neboť se udála bez přítomnosti tlumočníka, a nelze k ní proto přihlížet. Stěžovatel proto dovozuje, že napadeným rozhodnutím městského soudu došlo k závažnému porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyly splněny podmínky vazby ve smyslu ust. §67 písm. a) a b) trestního řádu. Chybí prý konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že "obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest". Rovněž prý neexistují skutečnosti odůvodňující obavu, že stěžovatel bude působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné či jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Stěžovatel konečně zpochybnil, zda je trestní stíhání "jako takové" vedeno pro jednání, které může být posuzováno jako trestný čin. Stěžovatel proto závěrem uvádí, že neexistují zákonem požadované konkrétní skutečnosti, o které je možné rozhodnutí o vazbě opřít, a zákonné důvody vazby tedy nejsou dány. Napadené usnesení městského soudu je prý proto v rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny a stěžovatel navrhuje jeho zrušení. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1, a vedlejšího účastníka - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1. Vyžádal si rovněž vyšetřovací spis, sp. zn. ČVS: MVV - 00113/95, a soudní spis zn. Nt 1817/95. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že konkrétní skutečnosti, zakládající obavu z jednání uvedeného v ust. §67 písm. a) trestního řádu, spočívaly v tom, že stěžovatel nebyl a není na území ČR naprosto ničím vázán. Do ČR přicestoval krátce před stíhanou událostí, ubytoval se v hotelu a v době svého zadržení již hodlal vycestovat z republiky. Trvalé bydliště má v Rakousku a ze spisu navíc údajně vyplynulo, že udržuje bohaté kontakty s dalšími trestně stíhanými osobami, nacházejícími se v různých částech světa, že disponoval značnými finančními částkami a že zastupoval i ruské firmy. Podle názoru soudu proto byla dostatečně odůvodněna obava, že stěžovatel vycestuje a bude se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu. K námitkám stěžovatele, že výše uvedené skutečnosti jsou obvyklé u každého, kdo cestuje a podniká v mezinárodním obchodu, soud uvedl, že stěžovatel - na rozdíl od jiných podnikatelů - je trestně stíhán, neboť je důvodně podezřelý z trestné činnosti týkající se mezinárodního nelegálního obchodu se zbraněmi. Obavu, že se stěžovatel nebude chovat způsobem uvedeným v ust. §67 písm. a) trestního řádu, prý nemůže rozptýlit ani skutečnost, že jeho totožnost a trvalé bydliště jsou známy. Ohledně důvodu vazby podle ust. §67 písm. b) trestního řádu soud uvedl, že i v tomto směru je stěžovatelova námitka neopodstatněná, protože v době rozhodování městského soudu nebyla stíhaná trestní věc ještě zdaleka objasněna a byl dán důvodný předpoklad, že ve věci budou provedeny výslechy dalších osob, které se měly podílet na stíhané trestné činnosti. Vyšetřování ostatně není skončeno ani v současnosti, neboť cestou právní pomoci mají být provedeny výslechy dvou dalších důležitých svědků v zahraničí, z nichž jeden měl stěžovatele zkontaktovat s dalšími spoluobviněnými. Skutečnost, že pro složitost věci nebylo možno v napadeném usnesení jmenovat všechny osoby, jejichž výslech přicházel v úvahu, prý nic nemění na důvodnosti obavy, že stěžovatel bude na tyto osoby, s nimiž měl být ve spojení, působit a mařit tak objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání. K námitce stěžovatele, že soud v napadeném usnesení uvedl právní kvalifikaci jednání, jež nemůže být trestným činem, soud uvedl, že pouze citoval sdělení obvinění vyšetřovatele Policie ČR Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, sp. zn. ČVS: MVV - 113/95, ze dne 16. 9. 1995, v němž byla použita uvedená právní kvalifikace. Sdělení obvinění je základní a výchozí podmínkou pro uvalení vazby ve smyslu ust. §68 trestního řádu a z tohoto důvodu na ně také soud poukázal. Použitá právní kvalifikace nemá prý z hlediska rozhodování o vazbě zásadní význam, neboť trestní stíhání je vedeno pro skutek popsaný ve sdělení obvinění a právní kvalifikace může být po provedeném dokazování orgány činnými v trestním řízení později změněna. Městský soud proto závěrem uvedl, že svým postupem neporušil čl. 8 odst. 5 Listiny, stěžovatel byl do vazby vzat na základě rozhodnutí soudu a z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Dále městský soud sdělil, že netrvá na ústním jednání a souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvedl, že věc je stále v přípravném řízení, dozoruje ji obvodní státní zástupce, a proto zastává názor, že "soud nemůže vydávat jakékoli stanovisko". Ke každé žádosti stěžovatele se obvodní státní zástupce vyjádřil, soud těmto žádostem vyhověl, stěžovatel byl řádně poučen o právu stížnosti, svého práva využil a spisový materiál byl průběžně předkládán odvolacímu soudu. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvedlo, že u stěžovatele byly a i nadále jsou dány důvody vazby podle ust. §67 písm. a) a b) trestního řádu. Stěžovatel je cizím státním občanem, který nemá na území České republiky bydliště, jeho přítomnost zde byla vždy dána pouze obchodním jednáním a k republice nemá žádný trvalejší pracovní či obdobný vztah. Je sice známo jeho trvalé bydliště ve Vídni, není však rakouským, nýbrž polským občanem. Významná je prý i skutečnost, že je aktivně činný v mezinárodním obchodu s vojenským materiálem s vazbami na velmi různorodé státy. To vše vzbuzuje obavu, že by se v případě propuštění z vazby vyhýbal trestnímu stíhání pobytem na neznámém nebo obtížně zjistitelném místě v cizině. Tyto skutečnosti prý proto ve svém souhrnu plně odůvodňují závěr, že jsou u něj dány důvody vazby podle ust. §67 písm. a) trestního řádu. Ohledně důvodu vazby podle ust. §67 písm. b) trestního řádu státní zastupitelství uvádí, že stěžovatel je trestně stíhán společně s dalšími obviněnými, z nichž proti jednomu je vedeno řízení proti uprchlému. Jejich společné jednání je prý velmi úzce provázáno, přičemž stěžovatel měl plnit zásadní úlohu organizátora. V případě jeho propuštění na svobodu by proto údajně mohlo hrozit nebezpečí, že naváže kontakt s ostatními obviněnými a že by mohlo dojít k jejich ovlivňování či jiné snaze o společný postup, což by vedlo k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. Stejné nebezpečí hrozí u svědků, kteří sice již byli vyslechnuti v přípravném řízení, avšak tato skutečnost neodstraňuje obavu, že by mohlo ze strany stěžovatele dojít k jejich ovlivňování, jakožto svědků dosud nevyslechnutých soudem. Zároveň prý ještě nedošlo k vyslechnutí dvou svědků v zahraničí na základě právní pomoci. Státní zastupitelství závěrem svého vyjádření uvádí, že stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů stanovených zákonem podle ust. §67 písm. a) a b) trestního řádu. Tyto důvody jsou dány zcela konkrétními skutečnostmi, a proto napadeným rozhodnutím soudu ani jiným rozhodnutím soudu o vazbě v dané trestní věci nedošlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny. Státní zastupitelství proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Zároveň jako vedlejší účastník sděluje, že netrvá na ústním jednání v této věci. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud ve své činnosti vychází ze skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že jeho úkolem je pouze bdít nad dodržováním základních práv a svobod zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ústavnímu soudu nepřísluší ani přehodnocování dokazování, prováděného v rámci trestního řízení, ale pouze dohled nad tím, aby provedeným postupem nebylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Proto se Ústavní soud v souzené věci při posuzování ústavnosti napadeného soudního rozhodnutí ve věci propuštění z vazby nezabýval - s výjimkou dále uvedenou - otázkami právní kvalifikace jednání stěžovatele, z něhož je obviněn. Tyto otázky zásadně přísluší řešit orgánům činným v trestním řízení, zejména obecným soudům. Osobní svoboda patří mezi základní postuláty každého demokratického právního státu. Z tohoto důvodu je také zařazena již v hlavě druhé Listiny mezi "základní lidská práva a svobody". Podle článku 8 odstavce 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Podle odstavce 2 téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle odstavce 5 článku 8 nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Listina tedy stanoví, že vzetí do vazby je přípustné pouze při splnění následujících podmínek, jimiž jsou: existence zákonných důvodů vazby, existence zákonného způsobu vzetí do vazby, doba vazby stanovená zákonem a rozhodnutí soudu o uvalení vazby. Ze všech těchto podmínek stěžovatel zpochybnil pouze existenci důvodů, pro něž byl vzat do vazby. Rovněž Ústavní soud neshledal, že by v souzené věci došlo k porušení ostatních podmínek vazby, to jest, že by při vzetí stěžovatele do vazby nebyl splněn zákonem stanovený způsob, že by nebyla dodržena zákonem stanovená doba vazby nebo že by o vzetí do vazby rozhodl někdo jiný než soud. Vzetí do vazby je podle ust. §67 písm. a) a b) trestního řádu přípustné pouze tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z toho, že obviněný uprchne, bude se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu nebo že bude působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Přitom tyto "konkrétní skutečnosti" musí být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy a nelze je interpretovat v tom smyslu, že nebude-li obviněný vzat do vazby, zcela jistě např. uprchne nebo bude ovlivňovat svědky. To ostatně vyplývá i z gramatického výkladu slov "odůvodňují obavu", která citované ustanovení obsahuje. Při rozhodování o vazbě není reálné se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty "konkrétních skutečností", které opodstatňují vazební důvody. V těchto případech totiž nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný např. uprchne nebo se bude skrývat, protože by se již zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit. Na druhé straně však nemůže jít jen o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi nepodložené podezření, poněvadž to by vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody obviněného (k tomu srov. též Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád - komentář, C.H. Beck 1995, str. 261). Jak již dříve judikoval Ústavní soud, "ustanovení §67 písm. b) trestního řádu předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit", v závislosti na konkrétním případu, "i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování" (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., C.H. Beck 1995, str. 47). Lze usuzovat, že tuto argumentaci je možné zobecnit a vztáhnout i na další dva vazební důvody, tzn. i na vazbu útěkovou [písm. a) cit. ust.] a předstižnou [písm. c) cit. ust.]. To znamená, že i pro tyto dva vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby opodstatňuje. V souzené věci nelze z ústavněprávního hlediska argumentaci Městského soudu v Praze (obsaženou v napadeném usnesení i ve vyjádření k ústavní stížnosti) nic podstatného vytknout. Pro vazební důvod podle ust. §67 odst. a) trestního řádu svědčí obava, že stěžovatel vycestuje z území ČR nebo že se na jejím území bude skrývat, čímž by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání a případnému trestu. Stěžovatel nemá v ČR stálé ani přechodné bydliště, v okamžiku zadržení se chystal vycestovat z ČR, má rozsáhlé obchodní i osobní kontakty v mnoha zemích, a proto se obava z vyhýbání trestnímu stíhání nebo trestu jeví jako opodstatněná konkrétními skutečnostmi, které již blíže rozvedly obecné soudy. Na tom nic nemění ani stěžovatelova námitka, že je známa jeho totožnost a trvalé bydliště a že mu podle uvedené právní kvalifikace nehrozí vysoký trest. Tyto důvody, uvedené v ust. §67 písm. a) trestního řádu, totiž nepředstavují taxativní, ale pouze demonstrativní výčet (arg. "zejména"), a k použití tohoto ustanovení trestního řádu proto jejich existence není nezbytná. Ostatně pokud jde o otázku "hrozby vysokého trestu", nelze ji chápat pouze ve vztahu k příslušné trestní sazbě, stanovené trestním zákonem na trestný čin, pro který bylo sděleno obvinění, ale vždy je třeba zhodnotit konkrétní okolnosti i poměry obviněného. Je tedy třeba uvážit nejen předpokládanou výši trestu, nýbrž i to, zda v takovém případě existuje obava, že konkrétní obviněný uprchne nebo se bude skrývat. Ani z tohoto hlediska však nelze - se zřetelem k okolnostem věci - obecným soudům nic podstatného vytknout (srov. cit. publikaci Šámal a kol., tamtéž, str. 263). Pokud se jedná o vazební důvod podle ust. §67 písm. b) trestního řádu, ani v tomto směru nedošlo napadeným usnesením městského soudu k porušení stěžovatelova základního práva či svobody. Ve svém vyjádření městský soud a obvodní státní zastupitelství shodně uvedly, že v souzené věci stále probíhají vyšetřování a výslechy dosud nevyslechnutých svědků a existují proto důvodné obavy, že by stěžovatel po svém propuštění z vazby mohl působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné - kteří jsou v těchto vyjádřeních jmenováni - nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tyto obavy, i kdyby k nim stěžovatel svým jednáním nezavdal příčinu, je možno - se zřetelem ke zjištěným skutečnostem a za daného stavu řízení - považovat za zmíněnou "objektivní konstelaci", o níž se pojednává na jiném místě tohoto nálezu. Stěžovatelovy výpovědi se navíc - jak bylo zjištěno z vyšetřovacího spisu - v některých bodech od sebe navzájem liší a rozcházejí se rovněž s výpověďmi ostatních spoluobviněných. Na tom nic nemění ani skutečnost, že první výslech stěžovatele (dne 16. 9. 1995) skutečně proběhl bez přítomnosti tlumočníka a tato výpověď proto byla považována za procesně neúčinnou, jak správně uvedl obvodní státní zástupce pro Prahu 1 přípisem ze dne 11. 12. 1995 (č.j. 1 Zt 625/95-107). Další výslechy však už proběhly za přítomnosti tlumočníka. I v tomto směru je proto třeba souhlasit s názorem městského soudu, že existují konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z možného jednání stěžovatele podle ust. §67 odst. b) trestního řádu, takže vazební důvod podle tohoto ustanovení je dán. Ústavní soud se konečně zabýval i sdělením stěžovatele ze dne 5. 8. 1996, že až dne 27. 6. 1996 přibral vyšetřovatel znalce z odvětví grafologických expertiz, který má zodpovědět otázky týkající se pravosti podpisů a razítek na listinách, na jejichž základě byl prý stěžovatel vzat do vazby. Z hlediska rozhodnutí Ústavního soudu toto tvrzení není podstatné. Listinami, o nichž se stěžovatel zmiňuje, bylo zřejmě údajně padělané zplnomocnění "ozbrojených sil" Dominikánské republiky k nákupu zbraní, jímž se argumentuje ve sdělení obvinění ze dne 16. 9. 1995. Skutečnost, že předmětné listiny (zejména uvedené zplnomocnění) byly padělané, dovozovaly orgány činné v trestním řízení z listinných důkazů svědčících pro to, že "všichni tři obvinění ještě než předložili falešné potvrzení ... velmi intenzívně komunikovali prostřednictvím faxu ... a že ještě předtím než žádost o udělení licence byla podána, obvinění tyto falešné doklady připravovali" (usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 4. 1996, č.j. KZt 001297/95-28). Nepravosti dokumentů nasvědčuje i diplomatická nóta, v níž orgány Dominikánské republiky sdělují, že s uvedenou transakcí nemají nic společného a uvedené listiny jsou padělky (tamtéž). Orgány činné v trestním řízení tedy měly dostatečné podklady pro opodstatnění názoru, že příslušné listiny byly padělané. Skutečnost, že teprve nyní bude přezkoumávána pravost podpisů a razítek příslušným znalcem, je pouze jednou z možností přezkumu pravosti předmětných listin, která je významná z hlediska prováděného dokazování, z hlediska posuzování viny a trestu, avšak nemá vliv na posuzování ústavnosti uvalené vazby. Při ústním jednání vznesl zástupce stěžovatele námitku, že subjektem trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124f trestního zákona - pro který bylo sděleno obvinění - může být jen pracovník právnické osoby. Poukázal na to, že podle zákona č. 38/1994 Sb. může obchod s vojenským materiálem provádět pouze právnická osoba se sídlem na území České republiky. Tato námitka však z hlediska skutkové podstaty §124f trestního zákona neobstojí. Podle tohoto ustanovení je trestně odpovědný ten "kdo žádost o povolení nebo o licenci k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem doloží nepravdivým nebo neúplným dokladem nebo zatají skutečnosti důležité pro vydání povolení nebo licence." Z této konstrukce je tedy zřejmé, že subjektem uvedeného trestného činu nemusí být toliko pracovník příslušné právnické osoby, nýbrž i osoba jiná (např. fyzická). Lze tedy dovozovat, že základní podmínky pro uvalení vazby ve smyslu §§67, 68 (§160) trestního řádu splněny byly, a proto uvedenou námitku stěžovatele Ústavní soud nemůže akceptovat. Ústavní soud proto došel k závěru, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze nebylo porušeno stěžovatelovo právo zakotvené v čl. 8 odst. 5 Listiny. Stěžovatel nenamítal a ani Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení jiného základního práva nebo svobody stěžovatele zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. září 1996