Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.1996, sp. zn. I. ÚS 65/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 56/5 SbNU 429 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.65.96

sp. zn. I. ÚS 65/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I. D., zastoupeného JUDr. K. M., účastníků řízení Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě a vedlejšího účastníka - města H., zastoupeného JUDr. H. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 16 Co 513/94-163, ze dne 26. 10. 1995, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě č.j. 8 C 281/91-138, ze dne 28. 2. 1994, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, které nabyly právní moci dne 4. 1. 1996. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal, aby žalovaný, ČR - město H., byl zavázán k uzavření dohody o vydání věci, a to domu č.p. 4 se stavební plochou č. 229 a zahradou č. 100, vše zapsáno u Katastrálního úřadu v Náchodě na LV č. 998 pro obec H.. Povinnost k uzavření dohody o vydání věci stěžovatel opíral o ust. §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož "povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek". Soud dospěl k názoru, že podmínka tísně byla při uzavření kupní smlouvy ohledně uvedených nemovitostí na straně prodávajících (stěžovatele i jeho matky) splněna. Existence druhého předpokladu vydání věci, tj. uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, však podle názoru soudu dána není. Stěžovatel prý neprokázal, že tehdejší MěNV znemožnil jeho matce prodej domu jinému zájemci a jednání, která byla tehdy s dalšími kupci vedena, byla prý pouze velmi předběžná. Vyplacená kupní cena, jež činila 88.750 Kčs, byla údajně cenou maximální, za kterou bylo možno podle cenových předpisů v době uzavření kupní smlouvy předmětné nemovitosti prodat. Pokud by došlo k podstatnému překročení této kupní ceny, bylo by to důvodem neplatnosti kupní smlouvy. Proto stěžovatel a jeho matka nemohli v roce 1980 za nemovitosti získat vyšší cenu, která jim byla údajně nabízena (tzn. 100.000 Kčs a více) jinými zájemci, neboť tato cena by byla v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Okresní soud dále usoudil, že rozdíl ve znaleckých posudcích ohledně ceny předmětných nemovitostí, jenž vyplýval ze znaleckých posudků S. Ř. (zpracovaného v době prodeje nemovitostí v roce 1980) a J. N. (zpracovaného v roce 1993), byl nepatrný. Znalec S. Ř., který vycházel ze správného cenového předpisu (vyhlášky č. 43/1969 Sb.), ocenil stavbu na částku 84.600 Kčs a znalec J. N. na částku 88.965 Kč. Vzniklý rozdíl proto činil částku 4.365 Kč. Podle názoru okresního soudu kupující (MěNV H.) neporušil ani tzv. vedlejší ujednání, neboť splnil slib, učiněný matce stěžovatele, a zajistil jí odpovídající byt. Další vedlejší ujednání, podle něhož měl kupující MěNV v H. platit část nájemného, odpovídající užívání tzv. nadměrných metrů v novém bytě ve výši 97 Kčs měsíčně, považoval soud za neprokázáno. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Náchodě potvrzen. Dovolání připuštěno nebylo. Krajský soud zejména uvedl, že zákonem stanovený požadavek uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek znamená, že každý z obou uvedených pojmů musí být posuzován odděleně, přestože lze zpravidla vysledovat věcné a skutkové souvislosti. Stěžovatelovo právo není možné uplatnit, jestliže nejsou v době právního úkonu současně oba předpoklady naplněny. Pokud jde o předpoklad tísně, krajský soud konstatoval, že v době uzavírání kupní smlouvy dán byl, a to na straně stěžovatelovy matky i na straně samotného stěžovatele. Předpoklad nápadně nevýhodných podmínek u smlouvy úplatné znamená především posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda v objektivně daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. Byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta podle tehdy platných cenových předpisů, nelze bez dalšího usuzovat na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tudíž na existenci nápadně nevýhodných podmínek. V souvislosti s uzavřením kupní smlouvy se prodávajícím dostalo ekvivalentního plnění a nelze hovořit o jejich zkrácení o částku 4.465 Kčs, která vyplynula jako rozdíl mezi znaleckými posudky znalců Ř. a N. Nutno také vidět, že znalec N. dospěl k ceně převáděných nemovitostí podle vyhl. č. 43/1969 Sb. (bez aplikace výjimky podle jejího §13 odst. 2) ve výši 25.150,60 Kčs, která se liší od ceny stanovené znalcem Ř. v roce 1980 pouze o 420,60 Kčs a že užití této výjimky nebylo ve vztahu k prodávajícímu nárokové. Krajský soud dále dovodil, že z provedených důkazů lze nepřímo usuzovat na to, že MěNV v souvislosti s kupní cenou přijal závazek, že matce stěžovatele bude hradit náklady, vzniklé užíváním tzv. nadměrných metrů, a že tomuto závazku patrně nedostál. Ani toto případné ujednání by však nemohlo znamenat, že by byla matka stěžovatele ve srovnání s předsmluvním stavem zjevně znevýhodněna a že by poměr hodnoty získané v důsledku uzavření kupní smlouvy v porovnání s vydávanou protihodnotou mohl být pro prodávající nápadně nevýhodný. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými soudními rozsudky bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo vlastnit a nabývat majetek, zaručené Listinou základních práv a svobod. Nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem prý mělo plnou oporu v zákoně č. 87/1991 Sb., neboť stát v minulosti nabyl vlastnického práva k uvedeným nemovitostem na základě kupní smlouvy, uzavřené nejen v tísni, jak uznaly i oba soudy, ale současně i za nápadně nevýhodných podmínek. Za nápadně nevýhodnou podmínku považuje stěžovatel zejména rozpor mezi kupní cenou za nemovitosti skutečně zaplacenou a cenou, která podle tehdy platných cenových předpisů původním vlastníkům náležela. Rozdíl obou cen, zjištěný v průběhu řízení před obecnými soudy, činil 4.365 Kčs v neprospěch prodávajících. Tento rozdíl pokládá stěžovatel za podstatný, a to zejména s přihlédnutím k cenovým relacím v tehdejší době. Kupní cena tedy byla stanovena v rozporu s tehdy platnými předpisy a na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že odhadní cena byla stanovena aplikací výjimky podle ust. §13 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb. Dopisem ze dne 4. 4. 1996 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že na základě nových skutečností, zjištěných znaleckým posudkem znaleckého ústavu BEWERT, s.r.o., podal u Okresního soudu v Náchodě dne 3. 4. 1996 návrh na obnovu řízení. Podle nového znaleckého posudku tohoto ústavu měla odhadní cena předmětných nemovitostí činit podle ust. §13 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. 23.334 Kčs a podle výjimky v odst. 2 stejného ustanovení částku 162.241,92 Kčs. Z tohoto nového znaleckého posudku stěžovatel usoudil, že výsledek znaleckého posudku znalce J. N., č. 221/78/93, o jehož závěry se obecné soudy opíraly, neodpovídá vyhlášce ČCÚ a MF ČSR č. 43/1969 Sb. a že odhadní cena posuzovaného domu byla podstatně podhodnocena. K uvedenému podání stěžovatel přiložil i stejnopis návrhu na obnovu řízení a citovaný posudek znaleckého ústavu BEWERT ze dne 30. 3. 1996. Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, takže nic nebrání vlastnímu projednání věci samé. Překážkou projednání věci není ani skutečnost, že stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, protože tento návrh se nepovažuje za procesní prostředek, který stěžovateli zákon poskytuje k ochraně jeho práva (ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud proto vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud v Náchodě ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou, protože nebylo prokázáno, že při prodeji domu byla splněna podmínka podle 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., tedy existence nápadně nevýhodných podmínek. Nebylo prokázáno, že by MěNV v H. matce stěžovatele zmařil prodej domu, za který byla prodávajícím vyplacena maximální kupní cena, za niž tehdy bylo možné dům prodat. Napadenými soudními rozhodnutími proto nebylo "nijak kráceno Listinou základních práv a svobod zaručené právo stěžovatele vlastnit a nabývat majetek". V dalším okresní soud poukázal na podrobné odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 2. 1994, č.j. 8C 281/91-141. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. 10. 1995, č.j. 16 Co 513/94-163, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Vedlejší účastník, město H., se ve svém vyjádření odvolal na svá předchozí stanoviska před obecnými soudy a plně se ztotožnil s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud vychází ze zásady, že nemá oprávnění zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soudní soustavy a nepřísluší mu tedy ani přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy. Jeho úkolem je bdít nad dodržováním ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud zkoumal, zda napadená rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové neporušují základní práva nebo svobody stěžovatele, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy. V daném případě se jednalo zejména o posouzení, zda napadená soudní rozhodnutí neporušila stěžovatelova práva vlastnit a nabývat majetek, zaručená zejména v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se především odvolává na svou dosavadní judikaturu, zejména na nález I. ÚS 139/93 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., C.H. Beck, str. 129 a násl.). Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy vychází z ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Naplněny proto musí být oba zákonné předpoklady: jak stav tísně, tak i existence nápadně nevýhodné podmínky. Ústavní soud souhlasí s názorem obecných soudů, že přestože se zákonné předpoklady stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek často vzájemně prolínají a někdy i podmiňují, je nutno respektovat jejich relativní oddělenost, kdy předpoklad tísně představuje především stav subjektivní a předpoklad nápadně nevýhodných podmínek zejména objektivní skutečnosti v konkrétní situaci. Okresní i krajský soud ve svých vyjádřeních (a v příslušných rozhodnutích) k ústavní stížnosti uvedly, že předmětná kupní smlouva byla - na základě provedeného dokazování - uzavřena ve stavu tísně. Z obsahu výše označeného soudního spisu je však patrno, že při uzavírání kupní smlouvy z 10. 9. 1980 nebyl naplněn zákonný předpoklad nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky totiž nelze - jak plyne z dosavadní judikatury - spatřovat toliko v samotné kupní ceně, která byla v konkrétním případě zaplacena. V souladu s tím je možné přijmout názor stěžovatele, že konkrétní cenu je třeba vždy posuzovat v souvislosti s hodnotami, které reprezentovala ve své době a nikoliv podle cen současných. "Nápadně nevýhodné podmínky" se mohou stěžovateli jevit jako existující i při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními. Takto však nelze ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. vykládat, protože "nevýhodné podmínky" v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával. Stěžovatel za nápadně nevýhodnou podmínku považuje zejména rozpor mezi kupní cenou skutečně zaplacenou a cenou, která vlastníkům podle tehdejších cenových předpisů měla náležet. Uvedený rozdíl činil částku 4.365 Kčs. V této otázce se však Ústavní soud ztotožnil s názorem Okresního soudu v Náchodě, že cenový odhad v době uzavírání kupní smlouvy proběhl v souladu s tehdy platnými předpisy. Zjištěný rozdíl nelze pokládat za zásadní do té míry, že by sám o sobě potvrdil existenci namítaných nápadně nevýhodných podmínek. Navíc je třeba mít v patrnosti, že rozdíl 4.365 Kčs vyplynul ze srovnání obou znaleckých posudků s přihlédnutím k uplatnění nenárokovatelné výjimky podle ust. §13 odst. 2 vyhl. č. 43/1969 Sb. Rozdíl zmíněných znaleckých posudků ohledně základní, běžné ceny, činil pouze 420,60 Kčs. V průběhu řízení před Ústavním soudem stěžovatel Ústavnímu soudu přípisem ze dne 4. 4. 1996 předložil informaci o návrhu na obnovu řízení, který podal. K tomuto návrhu přiložil i znalecký posudek ústavu BEWERT ze dne 30. 3. 1996, jímž jsou předmětné nemovitosti oceňovány - podle tehdy platných předpisů - na podstatně vyšší hodnotu, než tomu bylo ve znaleckých posudcích předchozích, o něž se v předchozím řízení opíraly obecné soudy. Z hlediska Ústavního soudu však toto novum není relevantní, neboť jeho úkolem je toliko zkoumat, zda napadenými soudními rozhodnutími nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele. Znalecký posudek ústavu BEWERT nebyl obecným soudům v době jejich rozhodování znám a proto k němu ani nemohlo být při jejich rozhodnutí přihlédnuto. Z toho důvodu nemohl posudek znaleckého ústavu BEWERT při svém rozhodování o ústavnosti rozsudků Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové reflektovat ani Ústavní soud. Znalecký posudek ústavu BEWERT představuje novou okolnost, jíž se mohou zabývat obecné soudy v řízení o návrhu na obnovu řízení, která však nemohla ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu v souzené věci. Při ústním jednání u Ústavního soudu stěžovatel namítl, že byl vyloučen ze svého práva domáhat se soudní ochrany, neboť krajský soud v napadeném rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, ačkoliv šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. To spatřoval stěžovatel ve sporné otázce, zda v řízení před obecnými soudy mělo být při úvaze o ceně prodávaných nemovitostí aplikováno ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb. nebo ustanovení §13 odst. 2 téže vyhlášky, které při splnění stanovených podmínek připouští tak znovu výjimku z kupní ceny stavby. Tuto argumentaci Ústavní soud nesdílí. Dovolání je mimořádný opravný prostředek. Je v zásadě v pravomoci příslušného obecného soudu, zda je připustí, pokud usoudí, že jsou splněny podmínky pro jeho podání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Pokud tak obecný soud neučinil, lze proti tomu úspěšně brojit ústavní stížností jen tehdy, jestliže by tím došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele za podmínek §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Takový případ však v souzené věci nenastal. Podle názoru Ústavního soudu je třeba i zákonnou podmínku ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., totiž že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vykládat toliko se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu. V souzené věci byla výjimka podle ustanovení §13 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb. použita ve znaleckém posudku znalců Ř. i N. a rozdíl v ocenění nemovitosti činí mezi oběma posudky - s přihlédnutím k uvedené výjimce - toliko 4.365,- Kčs. Tento rozdíl, jak již Ústavní soud konstatoval, není natolik zásadní, aby zákonnou náležitost, tj. existenci nápadně nevýhodných podmínek, naplňoval. Za nápadně nevýhodné podmínky nelze považovat ani skutečnost, že matka stěžovatele musela po získání náhradního bytu hradit zvýšené náklady vyplývající z užívání tzv. nadměrných metrů. Je nutno přihlédnout i k tomu, že při stanovení ceny předmětné nemovitosti byla použita nenároková výjimka podle ust. §13 odst. 2 vyhl. č. 43/1969 Sb., přičemž "poskytnutou vyšší úhradu použije majitelka a současně obyvatelka domu č.p. 4 k řešení vlastní bytové situace". To výslovně uvedl finanční odbor ONV v Náchodě v písemném souhlasu k poskytnutí vyšší úhrady ze dne 24. 4. 1980 (č.l. 96 spisu). Navíc je otázkou, zda vůbec MěNV H. závazek hradit matce stěžovatele zvýšené náklady z tzv. nadměrných metrů převzal. Zatím co okresní soud toto ujednání nepovažoval za prokázáno, krajský soud uvedl, že na jeho existenci lze usuzovat nepřímo a že MěNV svému závazku patrně nedostál. I kdyby však takový závazek MěNV skutečně existoval, bylo by věcí stěžovatele a jeho matky, aby splnění tohoto závazku vymáhali právní cestou. V takovém případě by však nešlo o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, nýbrž pouze o neplnění podmínek, které smluvně sjednány byly. Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení práva vlastnit (a tudíž i nabývat) majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud v souladu s dosavadní judikaturou poukazuje na to, že článkem 11 je chráněno "vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně" (srov. např. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995). Z toho plyne, že pouhý spor o vlastnictví, jímž vlastnické právo má být teprve konstituováno, ústavně chráněno není a ani být nemůže. K porušení uvedeného článku Listiny základních práv a svobod tedy nedošlo. Na základě obsahu spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 8 C 281/91 lze dále konstatovat, že obecné soudy při rozhodování předmětného sporu zcela respektovaly i zásady spravedlivého procesu obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, takže ani z tohoto hlediska nelze jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. června 1996