Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.04.1996, sp. zn. I. ÚS 78/95 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 29/5 SbNU 241 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.78.95

sp. zn. I. ÚS 78/95 Nález Senát Ústavního soudu České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelek M. V., a D. K., obou zastoupených Mgr. M. J., advokátkou, se sídlem advokátní kanceláře Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 14. 2. 1995, sp. zn. 16 Ca 697/94, ve věci vydání rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu v Chomutově, ze dne 10. 10. 1994, sp. zn. 748/92/14/PÚ/Kr, takto: Ústavní stížnost s e zamítá . Odůvodnění: I. Svou ústavní stížností navrhovatelky napadají rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, vydaný v občanskoprávní věci v rámci správního přezkumu podle části páté, hlavy třetí, občanského soudního řádu pod sp. zn. 16 Ca 697/94, ze dne 14. 2. 1995. Stěžovatelky tvrdí, že toto rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu vydané podle ustanovení §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. v platném znění a ve kterém bylo zjištěno, že navrhovatelky nejsou vlastníky nemovitostí v kat. úz. Ch. ve výroku blíže specifikovaných, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Toto potvrzující rozhodnutí je podle tvrzení navrhovatelek zásahem do jejich základních práv a svobod, zakotvených v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy do práva vlastnit majetek. Současně namítají, že citovaným rozhodnutím došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť soudní rozhodnutí postrádá posouzení kauzy v souladu se zákonem. Bližší zdůvodnění porušení článků 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnost postrádá. Pouze obecně je argumentováno, že krajský soud stejně jako správní orgán nesprávně vyhodnotil výsledky dokazování a v důsledku toho po právní stránce nesprávně ve věci rozhodl, pokud dovodil, že nebyly splněny oba předpoklady pro vydání nemovitostí dle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy vedle stavu tísně i nápadně nevýhodné podmínky uzavřené kupní smlouvy. Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně polemizuje stížnost s právními závěry jak krajského soudu, tak správního orgánu (Okresního úřadu v Chomutově), pokud shodně dospěly k závěru, že nejsou současně splněny oba předpoklady předvídané zákonem o půdě (zák. č. 229/1991 Sb. v platném znění) k vydání nemovitostí. Dle názoru obsaženého v rozhodnutí správního orgánu i krajského soudu kupní smlouva o prodeji parcel v k. ú. Ch., uzavřená dne 28. 7. 1983 mezi bývalým Městským národním výborem v Chomutově a paní M. Ř., zastoupenou M. V., nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. k) cit. zák.). Nesprávnost takového závěru spatřují stěžovatelky v tom, že nebyl vzat zřetel na změny kultury části převáděných pozemků, čímž došlo ke stanovení nižší kupní ceny. Podle názoru navrhovatelek nápadně nevýhodné podmínky v jejich případě dány byly a nelze je zúžit pouze na hledisko, zda kupní cena odpovídala platným cenovým předpisům. Právní podstata návrhu spočívá v tom, že právní předchůdkyně obou stěžovatelek, paní M. Ř., uzavřela dne 28. 7. 1983 pod č. j. FO/81/83/Šk s bývalým Městským národním výborem v Chomutově kupní smlouvu o prodeji pozemků v k. ú. Ch. Předmětná kupní smlouva byla uzavřena pod tíhou institutu vyvlastnění, tedy pokud by nebylo možno dosáhnout cíle dohodou nebo jiným způsobem, přistoupilo by se podle tehdy platné úpravy k vyvlastnění. Vzhledem k této skutečnosti obě stěžovatelky, jako právní nástupkyně paní M. Ř., uplatnily restituční nárok podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. ve znění novel. Domáhaly se vydání nemovitostí, které vlastnicky před uzavřením kupní smlouvy patřily M. Ř. a byly sdruženy do JZD. Na část těchto pozemků bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby - spojovací komunikace. Původní vlastnice, zastoupená opatrovnicí M. V., byla nucena po několikerém jednání uzavřít v roce 1983 kupní smlouvu, kterou byly pozemky prodány do vlastnictví města Ch. V rámci koupě a prodeje sama opatrovnice původní vlastnice žádala o to, aby bylo odkoupeno více pozemků, než kolik jich bylo pro výstavbu potřeba, k čemuž nakonec došlo. V rámci restitučního nároku byl dovozen jak správním orgánem, tak ve správním přezkumu soudem částečný stav tísně v době uzavření kupní smlouvy. Jak správní orgán, tak soud dovodily z výsledků dokazování, že v době uzavření kupní smlouvy byla prodávající vlastnicí pozemků pouze formálně, když tyto byly sdruženy v zemědělské organizaci a ona sama neměla možnost fakticky s nimi nakládat, ani nijak ovlivňovat jejich stav. Pozemky byly devastovány a nakonec došlo k jejich prodeji, který by se jinak neuskutečnil. Avšak další předpoklad pro vydání nemovitostí - existence nápadně nevýhodných podmínek - dle rozsudku krajského soudu a rovněž dle jeho vyjádření k ústavní stížnosti, prokázán nebyl. Kupní cena prodávaných pozemků byla zcela shledána v souladu s tehdy platným cenovým předpisem, tj. vyhláškou č. 43/1969 Sb. Dokazováním byla prověřována i navrhovatelkami tvrzená záměrná změna kultury části prodávaných parcel ze zahrady na ornou půdu. Z dokazování vyplynulo, že ke změně kultury došlo při rekognoskaci v terénu technickohospodářským mapováním v letech 1968-1970, neboť od té doby jsou pozemky evidovány jako role. Nebylo tedy prokázáno, že by ke změně kultury došlo těsně před prodejem parcel, tj. těsně před rokem 1983. Ani skutečnost, že samy navrhovatelky považovaly parcelu 2412, jíž se otázka změny kultury přímo týká, za zahradu, na závěru soudu ničeho nezměnila, neboť pro uzavření kupní smlouvy byly rozhodující údaje v bývalé evidenci nemovitostí, a to údaje zde uvedené v době uzavření smlouvy. Vzhledem k těmto závěrům nevyhověl návrhu na vydání parcel jak správní orgán, tak soud v následném přezkumu, neboť nebyly splněny současně obě zákonem předpokládané podmínky, potřebné k uplatnění ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě v platném znění. Stěžovatelky předložily pro jednání před Ústavním soudem své stanovisko z 29. 9. 1995 k námitkám ostatních účastníků, v němž uvedly zejména, že není k dispozici přesný údaj o době, v níž byla provedena změna půdní kultury, a uvádějí toto: "Nikdo z Katastrálního úřadu v Chomutově není schopen dát ne pravděpodobnou, ale skutečnou a doklady podloženou písemnou odpověď, ve kterém roce se tak stalo. Dále pak k tomuto problému byly doloženy potvrzení dvě. Poprvé v r. 1956-1960, druhé z r. 1994, kdy ke změně pravděpodobně došlo v r. 1968-1970." Z těchto formulací vyrozumívá Ústavní soud námitku, zpochybňující názor, že ke změně půdní kultury došlo dlouho před uzavřením kupní smlouvy. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem 18. 6. 1995 uvádí, že ani po přezkoumání a doplnění správního řízení ve věci výkupu pozemku č. 2412 nelze pochybovat o stanovisku Katastrálního úřadu města Ch., že totiž ke změně kvalifikace pozemku ze "zahrady" na "ornou půdu" došlo dlouho před jeho výkupem. Také vyjádření pozemkového úřadu ze 17. 11. 1994 potvrzuje toto stanovisko. Oproti tvrzení ústavní stížnosti dodává, že změna označení půdní kultury zpět na "zahradu" rozhodnutím z 8. 10. 1990 se prokazatelně netýká sporné parcely, ale jiné části, totiž té, jež je vedena pod č. 4923/2 a která zůstala ve vlastnictví paní Ř. Tato změna byla provedena na její žádost. Dne 6. března t. r. proběhlo ústní jednání ve sporné záležitosti, v němž uplatnily stěžovatelky zejména námitku, že kupní smlouva ve věci sporné parcely byla za kupující podepsána osobami, jež neměly právo takovou smlouvu podepsat. Podepsány byly za majetkoprávní oddělení paní Š. a za finanční odbor paní S. - podpis statutárních zástupců města Ch. (předsedy a tajemníka) chybí. Dr. Ž., zastupující město Ch., nato sdělila, že není informována o obsahu tehdejšího statutu města Ch. a nemůže proto závazně sdělit, kdo byl tehdy pověřen podepisováním kupních smluv. Ústavní soud proto odročil jednání a požádal, aby ve lhůtě 1 týdne tuto otázku vyjasnila. To se stalo sdělením dr. R., pracovníka kanceláře starosty města Ch., dopisem ze dne 12. 3. 1996, z něhož se zjišťuje, že podepisováním kupních smluv byl v době uzavření kupní smlouvy pověřen vedoucí finančního odboru a pracovník majetkoprávního úseku finančního odboru. Totéž bylo prokázáno usnesením rady městského národního výboru č. 103 ze dne 26. 4. 1974. Dopisem z 25. 3. 1996 napadly stěžovatelky sdělení města Ch., a to zejména poukazem na to, že z usnesení není patrno, kdo byl jmenovitě zmocněn k podpisům za městský národní výbor a že není zřejmé, zda toto rozhodnutí bylo pojato do statutu města. Stěžovatelky sdělily rovněž, že kromě toho trvají i na své námitce nesprávného ohodnocení půdní kultury a námitce stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Ke stanovisku navrhovatele se vyjádřila 9. 4. 1996 kancelář starosty města Ch. v dopisu, podepsaném dr. R. Uvádí se, že doklady předložené soudu dostatečně prokazují, kdo měl právo v té době podepisovat kupní smlouvy. "Je pochopitelné" - sděluje se dále - "že se v dokladech neuvádí konkrétní jméno zmocněnce k podpisům a to z toho důvodu, že mělo usnesení rady č. 103 čj. Ra: 26.4.1974 působit do budoucna, přičemž se mohly konkrétní osoby měnit. ...Není rozhodující, zda takové rozhodnutí bylo či nebylo pojato do statutu národního výboru nebo organizačního řádu. V daném případě byla rozhodující skutečnost, která vyplývá z usnesení č. 103." II. V daném případě se v uplatněné ústavní stížnosti vytýkají krajskému soudu, jako soudu správního přezkumu, nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování a tedy výsledná nesprávná aplikace zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelky opakují námitky, které vznášely již v řízení správním a poté i v řízení před krajským soudem. Lze tedy shrnout, že vlastní závěry ústavní stížnosti jsou polemikou se skutkovými a právními závěry jak správního orgánu, tak i krajského soudu, jako soudu správního přezkumu. Ústavní soud se seznámil s obsahem předchozího řízení a se stanovisky účastníků a shledal, že ústavní stížnost směřuje především proti platnosti napadené kupní smlouvy. Pokud jde o námitku neplatnosti kupní smlouvy, přiklonil se Ústavní soud na základě doplňujících zjištění o náležitostech při podepisování kupních smluv ke stanovisku města Ch., že v daném případě jde o kupní smlouvu platnou, protože osoby, které ji tehdy za město Ch. podepsaly, se pohybovaly v rámci pověření, které jim rada městského národního výboru již v roce 1974 generelně udělila. Z formulace sdělení města Ch., že toto zmocnění "prakticky" bylo v platnosti až do změn po listopadu 1989, nelze dovodit, že tato úprava byla pouze "praktikována", aniž byla platná. Z obsahu tohoto sdělení je pro Ústavní soud podstatná formulace "byla v platnosti", jejíž obsah je jednoznačný. Podstatné také není, zda byla tato úprava zanesena do statutu města nebo do organizačního řádu. Důležité je, že platila. Ústavní soud také uznal důvody, proč zmocnění k uzavírání kupních smluv nebylo uděleno konkrétním, jmenovitě uvedeným osobám, ale nositelům určitých funkcí. Usnesení rady Městského národního výboru v Chomutově č. 103 z roku 1974 mělo umožnit do budoucna, aby kupní smlouvy podepisovaly ty konkrétní osoby, které v dané době zastávaly funkce, jejichž nositelům bylo toto podpisové právo svěřeno. Kromě námitky neplatnosti kupní smlouvy je základním argumentem ústavní stížnosti tvrzení, že nápadně nevýhodné podmínky prodeje výše uvedené parcely spočívají v tehdejším označení její půdní kultury jako "orná půda" místo označení za "zahradu". Odtud vyvozují stěžovatelky cenový rozdíl, který ve své stížnosti nikterak nevyčíslily. Také obecné soudy nezjišťovaly skutečný cenový rozdíl dle tehdy platných předpisů, protože vycházely ze zjištění, že změna půdní klasifikace neměla souvislost s odkupem pozemku. Je otázkou, zda byly tehdejší cenové rozdíly obou půdních kategorií vůbec tak velké, že by naplňovaly pojem "nápadně nevýhodných podmínek" dle zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění. Dle názoru Ústavního soudu však krajský soud řádně ověřil, že ke změně označení půdy nedošlo v souvislosti s prodejem výše uvedeného pozemku, ale dlouho před tím. Pro rozhodnutí ve věci samé není podstatné, zda tomu tak bylo v letech 1956-1960 anebo 1968-1970. Rozhodné je, že nebylo prokázáno, že ke změně kultury půdy došlo až v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy z roku 1983, tedy účelově. Přes určité nejasnosti o době převodu půdní kultury se Ústavní soud přiklonil ke stanovisku referátu pozemkového úřadu Okresního úřadu v Chomutově, který ve svém sdělení ze 17. 11. 1994 uvádí: "V tomto směru vyjádření ředitele Katastrálního úřadu Chomutov, který byl dotazován na dobu změny kultury, podporuje i snímek pozemkové mapy ze dne 2O. 3. 1974, který je založen u jedné z variant návrhu výkupu pozemků od paní Ř. Kultura orná je již u parcely 4923 pro k. ú. Ch. I. vedena. Tento snímek zcela vyvrací tvrzení, že ke změně došlo až v době započatých jednání výkupu případně vyvlastnění." V konkrétním případě ani ve výši kupní ceny nelze spatřovat nápadně nevýhodné podmínky, jestliže se kupní cena v době prodeje pozemku městu Ch. pohybovala v rámci tehdy platných cenových předpisů a nebyly zjištěny ani jiné okolnosti, které by svědčily o opaku. Proto Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci, totiž že jde o námitky uplatněné již v řízení o správním přezkumu, jimiž se krajský soud dostatečně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. Pokud pak jde o hodnocení výsledků dokazování i výsledné rozhodnutí, bylo postupováno zcela v souladu s ustanoveními §250q odst. 1 obč. soudního řádu. Krajský soud si podle tohoto předpisu opatřil další nové důkazy a zhodnotil další okolnosti, a to zejména pokud jde o dobu kdy, a způsob, kterým došlo ke změně v označení pozemku ze "zahrady" na "ornou půdu". Je třeba připomenout, že článek 36 Listiny základních práv a svobod, na který se odvolávají stěžovatelky, chrání pouze přístup k soudu a řádné projednání věci a nezaručuje úspěch v soudním sporu. Ústavní soud ČR proto neshledal porušení základních práv stěžovatelek na soudní ochranu, zaručených čl. 36 a dalšími Listiny základních práv a svobod, ani čl. 11 Listiny také vzhledem k tomu, že tato ochrana se vztahuje pouze na vlastnické právo již existující a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně. Dále je třeba uvést, že zákon č. 229/1991 Sb. v platném znění nemůže odstranit veškeré křivdy, jimiž se cítí stěžovatelé postiženi, ale jeho účelem je následky majetkových křivd zmírnit, a to při splnění určitých předpokladů, které v daném případě splněny nejsou. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování kautel, vyplývajících z čl. 95 Ústavy České republiky, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal. Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud ČR stížnost zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 10. dubna 1996