Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.09.1996, sp. zn. I. ÚS 87/95 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 71/6 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.87.95

sp. zn. I. ÚS 87/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 Co 431/94, ze dne 17. 1. 1995, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5C 161/93, ze dne 25. 5. 1994, zamítající návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy, takto: Ústavní stížnost s e zamítá . Odůvodnění: I. Podanou ústavní stížností podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., navrhovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Praze, vydaný v občanskoprávní věci pod sp. zn. 10 Co 431/94 ze dne 17. 1. 1995 a tvrdí, že toto soudní rozhodnutí v důsledku převzetí skutkových i právních tvrzení rozsudku Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5C 161/93, ze dne 25. 5. 1994, zasáhlo do základních práv a svobod, které jí zaručuje Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod. Konkrétně se jedná o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, tedy práva vlastnit majetek a práva na dědění, dále o čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. porušení práva na soudní ochranu. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka v tom, že oba soudy nepostupovaly ve shodě s ustanovením §132 o. s. ř., tj. nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů tím, že důkazy chybně hodnotily a nevzaly v úvahu, že v tehdejším režimu byl na vlastníky pozemků, příslušejících k obytným budovám či zemědělským usedlostem, činěn nátlak je zcizovat, pokud je nedarovali státu. Rodičům proto tehdy nezbylo nic jiného, než převést na bratra nejen dům se zahradou, ale také pozemky, které chtěli vlastně darovat stěžovatelce. Další porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod shledává stěžovatelka v tom, že v rozhodnutí krajského soudu jako odvolací instance nebyla vyslovena přípustnost dovolání podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože dle názoru stěžovatelky šlo o věc zásadního významu. Konečně podle navrhovatelky byl porušen i ústavní princip nezávislosti soudu podle čl. 82 a 95 Ústavy České republiky. Bližší zdůvodnění v této části však stížnost postrádá. Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně polemizuje stížnost s právními závěry jak krajského soudu, tak soudu prvého stupně, a to shodně s námitkami žalobkyně v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelka nadále tvrdí, že její žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 23. 8. 1972 mezi prodávajícími manželi B. a R. P. a kupujícími manželi J. a Z. P., která byla registrována bývalým Státním notářstvím Praha-východ dne 6. 3. 1973 pod Nz 1014/72, je důvodná. Navrhovatelka poukazuje na absolutní neplatnost této kupní smlouvy uzavřené mezi jejími rodiči a jejím bratrem a švagrovou, a to s poukazem na ustanovení §39 o. z. Absolutní neplatnost nadále spatřuje v tom, že vůle rodičů při uzavírání kupní smlouvy nebyla vážná, neboť ti měli v úmyslu rozdělit svůj majetek mezi navrhovatelku a jejího bratra. Navrhovatelce chtěli darovat pozemky a dům jejímu bratrovi. Dokladem toho je podle navrhovatelky mimo jiné i obsah závěti její zemřelé matky ze dne 18. 2. 1992, v níž se uvádí, že pole byla proti její vůli připsána ke kupní smlouvě. Podle stěžovatelů byla i straně kupující zřejmá nevážnost projevu vůle rodičů, pokud jde o převod polí. Dalším důvodem absolutní neplatnosti kupní smlouvy je podle navrhovatelky simulace právního úkonu. Podle tvrzení navrhovatelky uzavírána byla smlouva kupní, ačkoliv ve skutečnosti obě strany v části, týkající se pozemků pouze předstíraly, že uzavírají tuto smlouvu. Dle ústavní stížnosti platila při uzavírání kupní smlouvy domluva, že žalovaní převedou předmětné pozemky na stěžovatelku, jakmile to právní předpisy umožní. Konečně poukazuje navrhovatelka na nedostatek souhlasu zemědělského družstva k převodu pozemků, což rovněž způsobuje neplatnost. Ve vztahu k pozemku v kat. území M. souhlas vůbec nebyl dán, což podle navrhovatelky způsobilo, že v této části smlouva nevznikla. Argumentace navrhovatelky se dále týká i stavu určité tísně, neboť podle ní rodiče byli nuceni pole převádět, pokud odmítli darovat je státu. Okresní soud Praha - východ žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl a později Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se zabýval jednotlivými námitkami vůči uvedené kupní smlouvě a dospěl k závěru, že přes určité nedostatky notářského projednání celé záležitosti jde o smlouvu ve své podstatné části platnou. Pokud jde o převod pozemků, dospěly oba soudy k závěru, že k řádnému schválení převodu pozemků došlo u těch, které leží v katastrálním území Brandýs nad Labem. Pozemková parcela v kat. území M. nebyla však vůbec předmětem souhlasu příslušného orgánu, který byl nezbytný k převedení pozemků. Proto nastoupila zákonná domněnka, že v tomto bodě účastníci od smlouvy odstoupili, když nedošlo k rozhodnutí příslušného orgánu podle §490 odst. 2 občanského zákoníku. Krajský soud vyšel ve svém rozhodnutí z toho, že v této části smlouva vůbec nevznikla a tudíž nemůže být napadena. Protože zamítavým rozhodnutím ohledně určení neplatnosti kupní smlouvy porušily, podle navrhovatelky, obecné soudy ustanovení §132 o. s. ř. o volném hodnocení důkazů, porušily tím současně i ústavní princip nezávislosti soudu. Svým rozhodnutím pak zasáhly do práva navrhovatelky vlastnit majetek, jakož i do jejího práva dědit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a proto se obrátila na Ústavní soud. Ústavní soud si v dalším řízení vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření předsedkyň příslušných senátů Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze. V písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázaly oba obecné soudy na odůvodnění svých rozhodnutí. Ve stanovisku krajského soudu se přitom uvádí, že se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku námitkami, jež jsou obsahem ústavní stížnosti, již zabýval a s nimi vypořádal. Vedlejší účastníci pak navrhli zamítnout ústavní stížnost jako nedůvodnou. Vedlejší účastníci dovozují, že ze strany navrhovatelky se jedná o šikanu, pokud 20 let nastolený právní stav nezpochybňovala a v roce 1992 a 1993 po chybné interpretaci novely zákona č. 229/1991 Sb. se začala domáhat jejich pozemků žalobním návrhem u soudu. Tím jen narušila podle vedlejších účastníků sourozenecké vztahy. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádějí, že se nepodařilo prokázat pouze to, že kupní smlouva týkající se pozemku v k. ú. M. byla uzavřena se souhlasem místního národního výboru. Pokud jde o námitku nesouhlasu zemědělské organizace (JZD), přiložili vedlejší účastníci kopii dotazníku a čestného prohlášení s vyjádřeným souhlasem JZD, pokud jde o území Brandýs nad Labem. II. Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelka uplatnila před obecnými soudy určovací žalobu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti kupní smlouvy. Kupní smlouva byla uzavřena v roce 1972 a registrována bývalým Státním notářstvím Praha-východ v roce 1973. Jejími účastníky byli rodiče navrhovatelky jako prodávající a bratr navrhovatelky a její švagrová jako kupující.Předmětem smlouvy byl prodej rodinného domu č. p. 571 v kat. území Brandýs nad Labem a dále pozemky zčásti v kat. území Brandýs nad Labem a zčásti v kat. území M. Sepsání kupní smlouvy bylo sice provedeno formou notářského zápisu, avšak s řadou nedostatků, zejména při uvádění výměry pozemků a dále při vyjádření souhlasu s jejím textem a podpisech účastníků. Text kupní smlouvy postrádá formulaci, že zápis byl po přečtení účastníky schválen. V tomto směru dovodily obecné soudy, že nelze akceptovat tuto smlouvu jako kupní smlouvu notářským zápisem, neboť podle §92 odst. 1 písm. g) zákona č. 95/1963 Sb. musí notářský zápis obsahovat mimo jiné i potvrzení o jeho schválení účastníky po přečtení. Proto tento písemný právní úkon lze posoudit jako účastníky sepsanou smlouvu o převodu nemovitosti z hlediska dikce příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. Přitom nepřesnosti v oblasti výměr parcel nemohou způsobit neplatnost takového právního úkonu, podstatné náležitosti spočívají v jasné identifikaci parcelních čísel a označení katastru, v němž se tyto nemovitosti nacházejí. V těchto údajích pochybení nebyla. Z průběhu dokazování je jasně patrno, že podnětem k otevření otázky převodu pozemků bylo upozornění ze strany bývalého JZD Z., které sdělilo, že současně s prodejem domu je třeba vyřešit i otázku polí. Jak pole v kat. území Brandýs nad Labem, tak pole v kat. území M. byla v užívání JZD. Je tedy pravdou, že pro prodávající nebylo jiného řešení, než se podřídit pokynu notáře a pozemky nechat v tísni připsat ke kupní smlouvě, týkající se prodeje domu. Jinak by museli tyto pozemky darovat státu. V části kupní smlouvy, týkající se pozemků, došlo k závažnému pochybení ze strany bývalého Státního notářství Praha-východ při registraci této smlouvy v roce 1973, pokud zaregistrovalo i tu část kupní smlouvy, která se týkala pozemků v kat. úz. M. Podle právní úpravy platné v době uzavření kupní smlouvy, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb. a jeho ustanovení §47, jestliže se účastníci v předepsané formě shodli na obsahu smlouvy a k jejímu vzniku bylo třeba ještě rozhodnutí příslušného orgánu, byli svými projevy vázáni až do tohoto rozhodnutí. Bylo-li záporné, ke smlouvě nedošlo. Na tuto skutečnost mělo reagovat bývalé Státní notářství Praha-východ podle §64 odst. 2 zákona č. 95/1963 Sb. tak, že registraci v této části odmítá. Zákonem, který stanovil povinnost ke smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského pozemku vyžádat souhlas národního výboru, byl občanský zákoník (tj. zákon č. 40/1964 Sb.) a jeho §490 odst. 2. Tento souhlas původně uděloval okresní národní výbor, zákonem č. 146/1971 Sb. byla však tato působnost přenesena na městské a místní národní výbory. Bývalé Státní notářství Praha-východ však opomnělo vyžádat souhlas tohoto orgánu ohledně sloučení pozemků v kat. území M. Přesto však kupní smlouvu zaregistrovalo. S poukazem na ustanovení §868 o. z. ohledně nepravé zpětné účinnosti této normy je nutno vznik občanskoprávních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992 posuzovat podle tehdejších předpisů. V dané věci podle občanského zákoníku z roku 1964 (zák. č. 40/1964 Sb.). Se souhlasem příslušného orgánu byla podle této úpravy spojena účinnost smlouvy. Vzhledem k tomu, že ohledně polí v kat. území M. nebyl takový orgán vůbec o souhlas požádán, smlouva ohledně tohoto pozemku nevznikla. Správně proto bylo obecnými soudy dovozeno, že nelze namítat neplatnost smlouvy, která vůbec v této části nevznikla. Je namístě uvést, že v průběhu řízení byl nabídnut žalovanými soudní smír, podle něhož byli ochotni pozemek v kat. území M. navrhovatelce vydat. Tuto nabídku však navrhovatelka neakceptovala. Ohledně zbývajících částí kupní smlouvy pak správně obecné soudy dovodily, že se nelze úspěšně dovolat neplatnosti s poukazem na stav tísně, v níž se nacházeli prodávající. V §49 odst. 3 zákona č. 4O/1964 Sb. bylo zakotveno právo účastníka, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, na odstoupení od smlouvy. K odstoupení od smlouvy však nedošlo. V řízení před obecnými soudy obou stupňů bylo tedy správně dovozeno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., že v daném případě se nelze úspěšně dovolat absolutní neplatnosti kupní smlouvy určovací žalobou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. s poukazem na ustanovení §39 o. z. Námitku, že krajský soud porušil právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že nepřipustil dovolání proti svému rozsudku, neshledal Ústavní soud důvodnou. Uplatnění práva na soudní ochranu je v témže článku, odstavci čtvrtém, vázáno na podmínky a na podrobnou úpravu podle ustanovení zákona. Podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže to odvolací soud ve svém výroku vysloví, protože dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí, které je po právní stránce zásadního významu. V tomto případě však odvolací soud k takovému závěru nedospěl a také okolnost, že oba soudy sdílejí shodné stanovisko ve věci samé svědčí o tom, že se v názoru na obsah práva a povinností účastníků oba soudy nerozcházejí. Posouzení této otázky je plně v kompetenci obecného soudu. Pokud jde o výtku neposkytnutí právní ochrany porušením ustanovení §132 o. s. ř., neshledal Ústavní soud, že by při rozhodování obou soudů nebyl respektován požadavek volného hodnocení důkazů. Soud je povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Odvolací soud se také zevrubně všemi námitkami stěžovatelů zabýval a je hodnotil. Je však v povaze principu volného hodnocení důkazů, že jeho výsledkem je názor soudu, který je výrazem jeho vlastního přesvědčení, k němuž dospěl na základě volného zvážení všech důkazů. Rovněž námitku, že došlo rozhodnutím soudů k porušení práva na ochranu vlastního majetku jakož i práva na dědění podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud uznat, protože ochrana dle č. 11 Listiny základních práv a svobod se týká vlastnictví již právně konstituovaného a nikoli pouze tvrzeného nároku na ně. Pokud jde o právo na dědění, krajský soud uznáním neplatnosti té části kupní smlouvy, jež se týká pozemku v kat. území M., vytvořil předpoklady pro uplatňování dědických nároků. V té části kupní smlouvy, jejíž platnost byla uznána a v níž došlo ke změně vlastnických vztahů, jde však již o majetek, který se vymyká dědickému řízení po rodičích. Konečně pak i námitkou nevážnosti vůle a simulace právního úkonu, vycházející z přesvědčení stěžovatelky, že rodiče prodali svému synovi a bratrovi stěžovatelky dům s pozemky pouze "na oko", se oba soudy obšírně zabývaly a dospěly shodně k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že tomu tak skutečně bylo. Ústavní soud nicméně má za prokázané, že matka obou sourozenců, R. P., vydala 17. 12. 1991 svoje prohlášení, jehož pravost byla ověřena Městským úřadem v Brandýse nad Labem. V něm uvádí, že v konečném majetkovém uspořádání, na němž se se zemřelým manželem dohodla, se předpokládalo, že dcera t.j. B. Š., dostane pozemky, obhospodařované tehdy jak JZD Z.-M., tak i JZD B. n L. Uvedla současně, že toto prohlášení vydává, protože stanovisko své snachy považuje za porušení nepsané dědické dohody, jestliže tato nesouhlasí s navrácením polí její dceři. Dne 18. 2. 1992 ve své poslední vůli matka obou sourozenců prohlásila, že v případě, že jí budou vrácena pole, která byla proti její vůli připsána ke kupní smlouvě, odkazuje tato pole B. Š. Podmiňovací způsob tohoto vyjádření (v případě, že budou vrácena pole) sice nevyvrací morální nárok a vůbec morální aspekty tohoto sporu, jež si zasluhují toho, aby je účastníci řízení zvážili, nezakládá však právní nárok na prohlášení uzavřené kupní smlouvy za neplatnou a nemůže být proto Ústavním soudem hodnocena jinak, než jako morální apel na vlastního syna a jeho ženu. Ústavní soud není přezkumnou instancí vůči postupu, úvahám a závěrům řádných soudů při projednávání soudních sporů, nejedná-li se o porušení Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy, jakož i zákony zaručených práv a povinností v soudním řízení. Jak již bylo shora uvedeno, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména pak s rozsudkem Krajského soudu v Praze. Jde o námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také po právní stránce vypořádal. Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno odvolacím soudem v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5 C 161/93, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu na základě občanského zákoníku zcela respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 10. září 1996