ECLI:CZ:US:1996:1.US.93.95
sp. zn. I. ÚS 93/95
Nález
Senát Ústavního soudu České republiky
rozhodl ve věci ústavní
stížnosti navrhovatelů K. K., bytem Ch. a J. K., bytem Ch.,
zastoupených JUDr. J. R., advokátem, proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 18 Co 6/95, ve
spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, ze dne 7. 11.
1994, sp. zn. 4 C 36/94, o určení vlastnictví a vyklizení
nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka Zemědělského družstva
D., zastoupeného advokátem JUDr. K. S., takto:
Ústavní stížnost s e zamítá .
Odůvodnění:
I.
Svou ústavní stížností ze dne 5. 5. 1995 navrhovatelé
napadají rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, vydaný
v občanskoprávní věci, týkající se žaloby na určení vlastnického
práva k nemovitosti a současně žaloby na její vyklizení, pod sp.
zn. 18 Co 6/95, dne 22. 2. 1995. Svým rozsudkem potvrdil krajský
soud rozhodnutí prvoinstančního soudu ohledně zamítnutí žaloby na
určení, že žalobci jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky
stodoly na stavební parcele č. 72 v kat. úz. L., zapsané na LV č.
419 u Katastrálního úřadu v N. a že žalovaný je povinen tuto
nemovitost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Toto potvrzující rozhodnutí je podle navrhovatelů zásahem do
jejich základních práv a svobod, zakotvených v článku 11 odst.
1 a 4 Listiny základních práv a svobod, tedy do práva vlastnit
majetek, jakož i do zásady, že vyvlastnění nebo nucené omezení
vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, na základě zákona
a za náhradu. Současně poukazují navrhovatelé na rozpor uvedeného
apelačního rozhodnutí s článkem 17 Všeobecné deklarace lidských
práv, podle něhož má každý právo vlastnit majetek a nikdo nesmí
být svého majetku svévolně zbaven.
Bližší zdůvodnění porušení článku 11 odst. 1 a 4 Listiny,
jakož i čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, ústavní stížnost
postrádá. Pouze obecně je argumentováno, že krajský soud stejně
jako soud prvého stupně nesprávně vyhodnotil výsledek dokazování
a v důsledku toho po právní stránce nesprávně ve věci rozhodl,
pokud dovodil, že vlastnického práva ke sporné stodole nabyl
žalovaný, tj. vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, totiž
Zemědělské družstvo D., a to podle §25 zákona č. 49/1959 Sb. ve
spojení s čl. 2 odst. 2 Vzorových stanov JZD schválených IV.
celostátním sjezdem JZD a publikovaných pod č. 92/1959 Ú. l.
V tomto směru za nesprávné považují oba navrhovatelé i závěry
soudů obou stupňů, pokud dovodily, že bývalé Státní notářství
v Náchodě nesprávně zařadilo do pozůstalosti po zemřelém F. P.
polovinu nemovitostí, mimo jiné i st. par. č. 72 - kůlna.
V důsledku toho pokládaly soudy obou stupňů - dle názoru
stěžovatelů neoprávněně - za irelevantní usnesení bývalého
Státního notářství v Náchodě ze dne 1. 11. 1967, sp. zn.
D 672/67. Současně v návaznosti na tento závěr jako irelevantní
posoudily i navazující darovací smlouvu ze dne 16. 12. 1991,
registrovanou rovněž bývalým Státním notářstvím v Náchodě pod
R I 2326/91 dne 29. 1. 1992.
Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené
zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové
náplně polemizuje stížnost s právními závěry jak krajského soudu,
tak soudu prvého stupně, a to argumentací zcela totožnou
s námitkami žalobců v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelé
nadále tvrdí, že nemohlo dojít k nabytí vlastnictví sporné stodoly
žalovaným, když akt odevzdání stodoly ze strany právních
předchůdců navrhovatelů nebyl v řízení prokázán. Nadále
navrhovatelé namítají i možné vydržení nemovitosti ve smyslu §135 o. z., a to s poukazem na závěry notářských řízení ve věci
pozůstalostního řízení po zemřelém F. P. a navazujícího
registračního řízení ohledně darovací smlouvy uzavřené dne 16.
12. 1991.
Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelé
uplatnili svou žalobu před obecnými soudy s poukazem na
skutečnost, že vlastnictví ke stodole na par. č. 72 v k. ú. L.
nabyli přechodem práv od svých právních předchůdců. Konkrétně se
jednalo v prvé fázi o výsledek pozůstalostního řízení po zemřelém
F. P., kde usnesením ze dne 1. 11. 1967 bývalé Státní notářství
v Náchodě potvrdilo nabytí poloviny sporné nemovitosti dědičkou J.
V. Poté dne 16. 12. 1991 došlo k uzavření darovací smlouvy, podle
níž J. V. a J. K., roz. V., darovaly st. par. č. 72 v k. ú. L. do
rovnodílného podílového spoluvlastnictví obou navrhovatelů. I tato
darovací smlouva nebyla v registračním řízení bývalým Státním
notářstvím v Náchodě zpochybněna a dne 29. 1. 1992 byla pod
R I 2326/91 registrována.
Vzhledem k tomu, že od roku 1960 spornou stodolu užívá
fakticky vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, ve sporu
žalovaný, tj. ZD D., a navrhovatelé potřebovali tuto stodolu
k provozování soukromé zemědělské činnosti, obrátili se na
žalovaného s žádostí o její vydání. Žalovaný odmítl vydat tuto
nemovitost s odůvodněním, že ji považuje za své vlastnictví, a to
s poukazem na ustanovení §25 zákona č. 49/1959 Sb.
V řízení před obecnými soudy obou stupňů bylo prokázáno, že
sporná stodola stojící na par. č. 72 v k. ú. L. byla poprvé
v katastru nemovitostí zaregistrována až na základě čestného
prohlášení ing. Z. J. ze dne 1. 3. 1994 pod sp. zn. N 4/94.
Jednalo se o čestné prohlášení odpovědného pracovníka ZD D.
Z procesu dokazování je také jednoznačně patrno, že ZD D. od
šedesátých let využívalo této stavby na par. č. 72 v k. ú. L. pro
svou zemědělskou výrobu jako dílny. Také celý objekt podstatně
přestavělo. Převzetí stodoly zemědělským družstvem je doloženo
zápisem z 3. 9. 1960, který podepsal F. P.
Z hlediska přechodu vlastnického práva na žalovaného, tedy na
ZD D., pak vzhledem k tomu, že oba právní předchůdci navrhovatelů
byli členy ZD (jak F. P., tak J. V.), bylo obecnými soudy
dovozeno, že podle §25 zákona č. 49/1959 Sb. nabyl vlastnického
práva ke stodole žalovaný. Toto ustanovení je nutno vykládat ve
spojitosti s čl. 2 odst. 2 Vzorových stanov JZD publikovaných pod
č. 92/1959 Ú. l., podle něhož mimo jiné členové družstva měli
povinnost odevzdat družstvu i hospodářské budovy, které družstvo
potřebovalo pro společné hospodářství. V důsledku toho právní
předchůdci obou navrhovatelů měli kogentně stanovenu povinnost
spornou stodolu odevzdat právnímu předchůdci žalovaného, tj. JZD
25. únor se sídlem ve L. Předání nemovitosti z hlediska dikce
shora uvedeného §25 zákona č. 49/1959 Sb. provázelo přechod
vlastnického práva k této nemovitosti na žalovaného. Právě
s poukazem na tuto argumentaci soudy obou stupňů dovodily
nesprávnost závěrů v řízeních před bývalým Státním notářstvím
v Náchodě, a to jak v řízení pozůstalostním z roku 1967, tak
v řízení o registraci darovací smlouvy v roce 1992. S poukazem na
tato skutková i právní zjištění proto rozhodly soudy obou stupňů
zamítavým výrokem ve vztahu k žalobě, uplatněné žalobci.
Závěrem v odůvodnění rozhodnutí v odvolacím řízení je zaujat
nepřímo postoj tohoto soudu i k případnému uplatnění nároků obou
žalobců podle zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (č.
195/1993 Sb.). V tomto směru vyslovil krajský soud názor, který
navrhovatelům konkrétně a zevrubně naznačil právní postup, jímž se
mohli i po rozsudku krajského soudu dle zákona o úpravě
vlastnických vztahů k půdě (úplné znění pod č. 195/1993 Sb.)
domáhat vrácení nemovitosti. Současně je upozornil, že
neuplatněním nároků podle citovaného zákona ve stanovených lhůtách
práva zanikají. Protože objektivní pětiletá lhůta uplyne až 24.
6. 1996, doporučil soud zvážit, zda i subjektivní šestiměsíční
lhůta uplynula či zda začne běžet oprávněným až od právní moci
rozsudku.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zaujal dne 6. 6. 1995
Krajský soud v Hradci Králové stanovisko, že ústavní stížnost
nepovažuje za důvodnou a poukazuje na odůvodnění, které uvádí ve
svém rozsudku. Ve stanovisku vedlejšího účastníka, Zemědělského
družstva D., se uvádí, že všechny soudem zjištěné okolnosti
potvrzují vlastnictví družstva ke sporné stodole a poznamenává se,
že navrhovatelé měli včas a řádně uplatnit svůj nárok podle
ustanovení §6 odst. 1 písm. s) zákona č. 229/1991 Sb. a že je
právně irelevantní, že navrhovatelé vycházeli z nesprávných
předpokladů a nezvolili při uplatnění svého nároku postup,
stanovený zákonem.
II.
Navrhovatelé nevyužili podnětu krajského soudu a nedomáhali
se uvedené nemovitosti na základě zákona č. 229/1991 Sb. v platném
znění. Namísto toho podali ústavní stížnost, kterou opřeli
o obecný odkaz na čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož má každý právo vlastnit majetek, vlastnické
právo má nárok na ochranu a vyvlastnění je možné jen ve veřejném
zájmu na základě zákona a za náhradu.
V daném případě se v uplatněné ústavní stížnosti vytýkají
krajskému soudu, jako soudu odvolacímu, nesprávné právní závěry ve
vztahu k výsledkům dokazování, a tedy výsledná nesprávná aplikace
zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že navrhovatelé
opakují námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy.
Lze tedy shrnout, že vlastní závěry ústavní stížnosti jsou
polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů obou
stupňů. Navrhovatelé své nároky před řádnými soudy neopřeli
o aplikaci zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku v platném znění.
Ani v možnostech Ústavního soudu však není měnit právní
základ uplatňovaných nároků a Ústavní soud se tak mohl zabývat
pouze zkoumáním, zda se obecné soudy ve svém rozhodování opíraly
o Ústavu, Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy
dle čl. 10 Ústavy, a to na základě nároků a způsobu jejich
právního zdůvodnění, jež byly v řízení před obecnými soudy
uplatněny. Z tohoto hlediska nezbývá Ústavnímu soudu, než
přisvědčit správnosti závěrů obecných soudů, které se námitkami
v řízení uplatněnými dostatečně zabývaly a krajský soud se
v odůvodnění svého rozhodnutí s nimi také vypořádal. Pokud jde
o hodnocení výsledků dokazování i o výsledné rozhodnutí, bylo
postupováno v souladu s ustanovením §120 občanského soudního řádu
i s příslušnými hmotněprávními ustanoveními.
V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vlastnictví
uvedené stodoly přešlo na zemědělské družstvo vstupem obou
právních předchůdců stěžovatelů do JZD. Na tom nemohl nic změnit
ani výsledek dědického řízení. Ústavní soud zde odkazuje na závěr
krajského soudu, že zemědělské družstvo nebylo tehdy účastníkem
ani řízení dědického, ani registračního a k věci se tedy nemohlo
vyjádřit. Za této situace nemohl Ústavní soud vzít za základ
zjištění obsah protokolu o předběžném šetření Státního notářství
v Náchodě z 22. 6. 1967, pokud v něm vyslýchaný J. V. uvedl, že
zemřelý F. P. nebyl členem družstva. Obsah spisu naopak nasvědčuje
o opaku. Také okolnost, že vkladový list stodoly do zemědělského
družstva nepodepsala J. V., není právně relevantní, neboť ze spisu
soudů odevzdání nemovitosti vyplývá.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Náchodě,
sp. zn. 4 C 36/94, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při posuzování
a rozhodování občanskoprávní věci navrhovatelů zcela respektovaly
zásady, obsažené v článcích 36, 37, a 38 Listiny základních práv
a svobod, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí ničeho
podstatného vytknout.
Ústavní soud ČR je orgánem ochrany ústavnosti dle článku 83
a dalších Ústavy České republiky. Právo na soudní ochranu zaručuje
každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho
práva, a to za plného respektování záruk, vyplývajících z čl. 95
Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem.
V této oblasti však Ústavní soud porušení ústavních principů
neshledal.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ČR ústavní
stížnost zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 21. února 1996