ECLI:CZ:US:1996:1.US.93.96
sp. zn. I. ÚS 93/96
Usnesení
I. ÚS 93/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele KSČM, zastoupené advokátem JUDr. Č.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 417/95 ze dne 20. 12. 1995, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - města O., zastoupené advokátem JUDr. J.B., jako vedlejším účastníkem řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým včas podaným návrhem domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 417/95, ze dne 20. 12. 1995. Podle navrhovatele byl tímto soudním rozhodnutím porušen č1. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Dodatkový protokol a úmluva). Podle navrhovatele toto rozhodnutí obecných soudů odporuje rovněž čl. 90 Ústavy ČR (dále jen Ústava), jakož i čl. 4 Listiny a č1. 36 Listiny a konečně i č1. 6 odst. 1 Úmluvy.
I. ÚS 93/96
Navrhovatel tedy vytýká rozhodnutím obecných soudů porušení práva na ochranu vlastnictví, dále porušení práva na ochranu proti uložení povinnosti v rozporu se zákonem a v jeho mezích a konečně porušení práva na řádný a spravedlivý proces.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu potvrdilo rozsudek soudu prvého stupně, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 1995, sp. zn. 25 C 107/92, jímž na základě zák. č. 496/1990 Sb. byla navrhovateli uložena povinnost převést finanční prostředky ve výši 1 816 114,- Kč a 23 000,- Kč na účet SB., do tří dnů od právní moci soudního rozhodnutí.
Ústavní stížnost vytýká rozhodnutím obecných soudů nesprávný postup při posuzování otázky aktivní legitimace v řízení a v té souvislosti i při upřesnění označení žalobce. Označení žalobce i po splnění poučovací povinnosti soudů považuje navrhovatel za neústavní v rozporu s čl. 90 Ústavy. Podle navrhovatele nelze kumulovat při označení žalobce stát a obec.
Navrhovatel dále vytýká obecným soudům nesprávnou formulaci výroku, pokud zní na povinnost převést finanční prostředky na bankovní konto. Podle navrhovatele zák. č. 496/1990 Sb. hovoří o povinnosti vydat státu věci, peněžité prostředky a majetková práva, a proto nelze měnit tuto zákonnou dikci v rozporu s §80 písm. b) o. s. ř.
Konečně navrhovatel napadá soudní rozhodnutí, pokud stanovila povinnost převést finanční prostředky na konto vedené SB. Navrhovatel dovozuje, že tímto rozhodnutím obecné soudy rozšířily okruh účastníků civilního řízení, ačkoliv k tomu nebyly oprávněny, a postupovaly tak v rozporu s ustanovením §157 o. s. ř.
I. ÚS 93/96
Ústavní soud zjistil po obdržení vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1, že navrhovatel uplatnil proti rozsudku obecných soudů mimořádný opravný prostředek, neboť podal ve věci dovolání. Byl vyzván k úhradě soudního poplatku z dovolání, který nezaplatil, proto soud prvého stupně usnesením ze dne 24. 5. 1996, sp. zn. 25 C 107/92, řízení zastavil. Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal k Městskému soudu v Praze. O jeho odvolání ze dne 17. 6. 1996 nebylo dosud odvolacím soudem rozhodnuto. Tuto skutečnost potvrdil podáním ze dne 21. 7. 1996 i sám stěžovatel. Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 107/92, Ústavní soud ČR zjistil, že stěžovatel skutečně podal ve věci dovolání, a to podáním ze dne 14. 3. 1996. Dovolání se, pokud jde o přípustnost, opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř. a v oblasti dovolacích důvodů o ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. O tomto dovolání dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.
Podle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný.
Podle §75 odst. 1 zák. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V daném případě z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 107/92, i z doplňujícího podání samotného stěžovatele je zřejmé, že ve věci bylo podáno dovolání, o němž dosud dovolací soud nerozhodl. Dosud nebylo rozhodnuto ani o odvolání, jímž stěžovatel napadl prvoinstanční rozhodnutí, kterým bylo pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání řízení zastaveno. Teprve poté, co bude vydáno jednak rozhodnutí odvolacího soudu a poté následně i rozhodnutí dovolacího soudu,
I. ÚS 93/96
vyčerpá navrhovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Do té doby však je nutno jeho ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání návrh stěžovatele odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 24. října 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR