Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.07.1996, sp. zn. I. ÚS 95/96 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 69/5 SbNU 527 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.95.96

sp. zn. I. ÚS 95/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I., v.o.s., zastoupené JUDr. P. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 1996, č.j. 15 Ca 681/95-13, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí Oblastního celního úřadu V. ze dne 19. 9. 1995, č.j. 2687/95, a současně i na zrušení rozhodnutí Celního úřadu J. ze dne 24. 8. 1995, č.j. 74/95. Stěžovatel podal dne 25. 10. 1995 u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu na přezkoumání rozhodnutí Celního úřadu J. ze dne 24. 8. 1995, č.j. 74/95, ve spojení s rozhodnutím Oblastního celního úřadu ve V. č.j. 2687/95, ze dne 19. 9. 1995. Napadenými rozhodnutími bylo stěžovateli vyměřeno clo ve výši 262.536,- Kč s odůvodněním, že porušením celních předpisů, jež spočívalo v nezákonném odnětí zboží celnímu dohledu (ustanovení §140 odst. 2 a §240 zákona České národní rady č. 13/1993 Sb., celního zákona), vznikl celní dluh. Tento dluh měl vzniknout tím, že stěžovatel dne 12. 5. 1995 převážel přes celní přechod J. zboží v celkové hodnotě 1 079.588,- Kč, jež mělo být dodáno celnímu úřadu určení Kladno do 15. 5. 1995, a tato zákonná povinnost nebyla - z důvodu údajného odcizení zboží - ve stanoveném termínu dodržena. Stěžovatel namítal, že celní dluh při dovozu zboží podléhajícího dovoznímu clu může vzniknout pouze jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu, přičemž dlužníkem je podle ustanovení §240 odst. 3 písm. a) citovaného zákona osoba, která zboží odňala celnímu dohledu. Protože přepravované zboží prý bylo odcizeno, měla by být dlužníkem osoba, která zboží odcizila, a nikoli stěžovatel. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že celním výměrem Celního úřadu J. ze dne 24. 8. 1995, č.j. 74/95, bylo stěžovateli vyměřeno clo a DPH ve výši 262.536,-Kč s odůvodněním, že dne 12. 5. 1995 mu bylo propuštěno do režimu tranzitu zboží v celní hodnotě 1 079.588,- Kč. Toto zboží mělo být do 15. 5. 1995 dodáno Celnímu úřadu K., k čemuž však nedošlo a zboží bylo tedy nezákonně odňato celnímu dohledu. Vznikl celní dluh, který byl později snížen na 260.252,- Kč s tím, že část zboží v celní hodnotě 9.388,- Kč byla nalezena. Odvolání žalobce proti uvedenému celnímu výměru bylo zamítnuto a celní výměr svým rozhodnutím potvrdil Oblastní celní úřad V. Krajský soud podle ustanovení §133 odst. 1 písm. a) zákona České národní rady č. 13/1993 Sb. charakterizoval tranzit jako jeden z režimů s podmíněným osvobozením od cla, kdy deklarant, jenž podal návrh na propuštění zboží do režimu tranzitu, je celnímu úřadu odpovědný za splnění povinností, vyplývajících z režimu tranzitu a je povinen zejména zajistit, aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem předloženo celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady (ustanovení §140 odst. 2 citovaného zákona). Celní dluh při dovozu zboží podléhajícímu dovoznímu clu vzniká jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu (ustanovení §240 odst. 1 a 2 citovaného zákona). Dlužníkem je osoba, která zboží odňala celnímu dohledu, a také osoba, která měla plnit povinnosti, vyplývající z režimu, do kterého bylo zboží propuštěno [§240 odst. 3 písm. a), d) citovaného zákona]. Podle názoru krajského soudu bylo v daném případě zboží nepochybně odňato celnímu dohledu, a to v rozporu se zákonem, neboť nebylo předloženo celnímu úřadu určení, a tím i vznikl celní dluh. Dlužníkem byl stěžovatel, protože nesplnil povinnosti vyplývající z režimu tranzitu a nepředložil zboží celnímu úřadu. Proto krajský soud shledal napadená rozhodnutí v souladu se zákonem a podanou žalobu stěžovatele zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se nepokládá za celního dlužníka, neboť dovážené zboží celnímu úřadu nezákonně neodňal. Krajský soud prý proto porušil ústavně zaručené právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za osobu, která údajně zboží nezákonně odňala celnímu dohledu, označil stěžovatel T. Z., jehož vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování v Mělníku obvinil z odcizení zboží, podléhajícího celnímu dohledu. Protože se prý stěžovatel nedopustil nezákonného odnětí dovezeného zboží celnímu dohledu a protože se tohoto činu dopustila osoba jiná, nemůže být stěžovatel osobou povinnou k zaplacení celního dluhu. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud výše uvedený rozsudek krajského soudu zrušil. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost odpovídá všem zákonem stanoveným požadavkům a že proto nic nebrání ve vlastním projednání věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem, vedlejší účastník - Oblastní celní úřad V. a Celní úřad J. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že v napadeném rozsudku rozhodl na základě skutkového stavu, zjištěného správními orgány I. a II. stupně. Podle názoru soudu na vznik celního dluhu stěžovatele neměla vliv skutečnost, že dovážené zboží nebylo třetí den po jeho odstavení v kontejneru nalezeno. Krajský soud nesouhlasí se stěžovatelovým právním posouzením souzené věci, neboť výklad ustanovení §240 zákona České národní rady č. 13/1993 Sb., zastávaný krajským soudem i příslušnými správními orgány, odpovídá znění zákona i oprávněným požadavkům na dovozce (deklaranta), jemuž bylo v podstatě podmíněně odloženo proclení zboží propuštěného do režimu tranzitu. Deklarant (dovozce) je odpovědný za ochranu dováženého zboží proti ztrátě, odcizení a poškození a pokud této své odpovědnosti nedostojí, stíhá jej povinnost uhradit clo. Existence této povinnosti je nezávislá na nahodilé okolnosti, jakou je například odcizení zboží nebo osoba pachatele. Situace deklaranta je v režimu tranzitu v podstatě stejná jako situace dovozce, jenž zboží proclil již při vjezdu na území republiky a teprve poté mu bylo zboží odcizeno. V právním posouzení věci soudem proto nelze spatřovat - jak tvrdí stěžovatel - porušení jeho základního práva na soudní ochranu. Krajský soud má za to, že ústavní stížnost není důvodná. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání před Ústavním soudem. Oblastní celní úřad V. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že v souzené věci celní orgány postupovaly zcela v souladu s celním zákonem č. 13/1993 Sb. Stěžovatel byl povinen dodat zboží Celnímu úřadu K. do 15. 5. 1995, což neučinil. Z toho důvodu vydal Celní úřad J. dne 24. 8. 1995 rozhodnutí o celním výměru č.j. 74/95. Přitom se prý tento celní úřad dopustil chyby, když na daný případ aplikoval ustanovení §240 odst. 1 celního zákona, tato vada však byla Oblastním celním úřadem V. (po provedeném odvolacím řízení) v rozhodnutí č.j. 2687/95, ze dne 19. 9. 1995, odstraněna, když bylo obecně aplikováno celé ustanovení §240 celního zákona. Pro daný případ je přímo použitelné ustanovení §240 odst. 2, 3 písm. d) tohoto předpisu. Stěžovatel prý měl možnost minimalizovat případná rizika a škody vhodným pojištěním a při různých škodných eventualitách požadovat náhradu škody. Pokud v souzené věci vznikla škoda v důsledku trestného činu, má stěžovatel v trestním řízení postavení poškozeného s možností uplatňovat náhradu vzniklé škody. Na závěr Oblastní celní úřad V. uvedl, že na ústním jednání netrvá. Celní úřad J. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že tranzitním celním prohlášením č. 31522515-07480-9 byla stěžovateli stanovena povinnost dodat zboží celnímu úřadu určení Kladno do 15. 5. 1995. Propuštění zboží do režimu tranzitu znamená zejména speciální zákonnou povinnost deklaranta zajistit, aby bylo zboží za podmínek stanovených celním úřadem odeslání předloženo celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady. Tato povinnost nebyla ze strany stěžovatele splněna, a proto vydal Celní úřad J. rozhodnutí o celním výměru č.j. 74/95, ze dne 24. 8. 1995. Závěrem celní úřad uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Účastníci i vedlejší účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Poněvadž od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, rozhodl Ústavní soud, že od ústního jednání upouští (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecných soudů. Není jeho úkolem hodnotit dokazování, prováděné obecnými soudy, a nepřísluší mu přezkoumávat právní argumentaci obecných soudů, pokud jí nejsou porušeny základní práva a svobody stěžovatele, zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky. Nejedná se tedy o běžná práva fyzických nebo právnických osob, jež garantují právní normy podústavního charakteru, ale pouze o základní práva, garantovaná normami ústavními. Ústavní soud se tedy zabývá pouze ústavněprávními aspekty toho kterého právního případu. Ze svého takto vymezeného postavení vycházel Ústavní soud i v souzené věci. Základní námitkou stěžovatele bylo - jak již Ústavní soud uvedl - tvrzení, že podmínky celního zákona pro vyměření cla a daně z přidané hodnoty stěžovateli nebyly splněny, neboť k nezákonnému odnětí zboží celnímu dohledu nedošlo jednáním stěžovatele, nýbrž třetí osoby, která zboží odcizila. Pokud tuto skutečnost krajský soud ignoroval, porušil prý základní práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Z obsahu soudních i správních spisů vyplývá, že stěžovateli bylo celním výměrem Celního úřadu v J. ze dne 24. 8. 1995, č.j. 74/95, vyměřeno clo a DPH ve výši 262.536,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání Oblastnímu celnímu úřadu ve V., který rozhodnutím ze dne 19. 9. 1995, č.j. 2687/95, odvolání zamítl a rozhodnutí Celního úřadu v J. potvrdil. Proti rozhodnutí obou celních úřadů podal stěžovatel žalobu, již Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl. Šlo tedy o naprosto standardní řízení, upravené předpisy správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.) a občanského soudního řádu ( zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění), v souladu s nimiž se stěžovatel svého práva domáhal v zákoně uvedeným, tedy stanoveným postupem, nejdříve u orgánu správního a poté u obecného soudu. Stěžovateli nebylo v uplatňování jeho práv nijak bráněno a správní i soudní řízení proběhla způsobem zákonným. Ostatně, ani sám stěžovatel v tomto směru žádnou námitku nevznesl. Stěžovatel se tedy dopouští omylu, pokud považuje neúspěch v soudním sporu za porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak již Ústavní soud judikoval dříve, neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 245). Ani v tomto směru proto nelze hovořit o porušení stěžovatelova základního práva na soudní ochranu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolává, nedošlo. Ústavní soud se pro úplnost zabýval i otázkou, zda napadeným rozsudkem či v řízení, které mu předcházelo, nedošlo k porušení jiných ústavních zákonů či mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách podle článku 10 Ústavy. V rámci toho se zaměřil zejména na aplikaci ustanovení celního zákona č. 13/1993 Sb., o něž krajský soud napadený rozsudek opřel. Ani v tomto směru však Ústavní soud nezjistil, že by právním posouzením věci krajským soudem došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. července 1996