ECLI:CZ:US:1996:2.US.160.95
sp. zn. II. ÚS 160/95
Usnesení
b
II. ÚS 160/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelek: l) J.K., 2) L.B., obou zastoupených advokátem JUDr. J.S., o ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 1995, došlé Ústavnímu soudu dne 15. 6. 1995, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. 17 Co 108/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 10. 1993, čj. 4 C 301/92-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, včas podanou, se navrhovatelky obrátily na Ústavní soud se stížností proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 1995, sp. zn. 17 Co 108/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 10. 1993, čj. 4 C 301/92-50, v řízení o neplatnosti kupní smlouvy a vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.
Dle návrhu citovanými rozsudky byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb. Dovolání nebylo krajským soudem připuštěno. Krajský soud v Brně, stejně jako Okresní soud ve Znojmě, opřely svá rozhodnutí o stanovisko, že stěžovatelky, v daném řízení navrhovatelky, neprokázaly doručení výzvy odpůrcům. Soud I. stupně požadoval doručení výzvy do vlastních rukou, soud II. stupně oběma manželům. Soudy tak dle navrhovatelek na doručení výzvy položily nároky občanského soudního řádu a správního řádu v rozporu se zněním zákona č. 87/1991 Sb., který takové požadavky nečiní, a zejména s jeho smyslem, jak je hodnocen nálezem ÚS ČSFR I. ÚS 597/92. Dle stěžovatelek tak soudy obou stupňů neposkytly ochranu právům stěžovatelek v souladu s č1. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhly proto, aby Ústavní soud po provedeném řízení oba napadené rozsudky zrušil.
Okresní soud ve Znojmě se k ústavní stížnosti stěžovatelek vyjádřil v tom smyslu, že návrh stěžovatelek (žalobkyň v řízení u obecných soudů) byl zamítnut jako nedůvodný kromě jiného i z toho důvodu, že výzva k vydání nemovitosti nebyla doručena ve lhůtě stanovené v §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Jedná se o lhůtu propadnou, kdy neuplatněním práva ve lhůtě stanovené v zákoně
II. ÚS 160/95
nárok zaniká. Jedná se o lhůtu hmotněprávní (prekluze). V tomto případě bylo důkazní břemeno na navrhovatelkách, které ho neunesly, neboť neprokázaly, že by v zákonem stanovené lhůtě výzvu povinným osobám doručily. Pokud žalobkyně při uplatňování svého nároku nepostupovaly správně a v důsledku jejich nesprávného postupu jim nárok zanikl, pak není možné, aby soudy poskytovaly ochranu nad rámec vymezený zákonem (zák. č. 87/1991 Sb.). Naopak by tím došlo k zásahu do práv účastníků sporu a soud by porušil zásadu rovnosti účastníků před soudem, když by někomu přiznal více práv, než mu náleží. Soud se pak zabýval i otázkou aktivní legitimace obou žalobkyň a dospěl k závěru, že nároky žalobkyním podle zák. č. 87/1991 Sb. vůbec nenáleží, když neprokázaly, že by předmětná nemovitost přešla na stát způsobem, který v žalobě uváděly. Dle vyjádření okresního soudu tak z ústavní stížnosti nelze dovodit, jakým právům stěžovatelek měl soud poskytnout ochranu, když se shora uvedených důvodů navrhovatelkám vůbec nároky podle zák. č. 87/1991 Sb. uplatňovat nenáleželo.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení před Ústavním soudem, ve svém vyjádření uvedl, že z důvodů uvedených stěžovatelkami v ústavní stížnosti není patrno, jakým způsobem soud porušil při svém rozhodování práva stěžovatelek zakotvená v č1. 11 Listiny základních práv a svobod. Tvrzení porušení vlastnických práv totiž předpokládá jejich existenci, v souzené věci se však stěžovatelky teprve domáhaly na základě svých tvrzení konstituování jejich vlastnických práv. Pojmově je vyloučeno porušit právo, které má být teprve nalezeno. Pokud se týká námitky stěžovatelek směřujících ke způsobu doručení výzvy o vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., odkázal krajský soud na zdůvodnění naříkaného rozsudku.
Soudy obou stupňů navrhly zamítnutí ústavní stížnosti z důvodů výše uvedených. Za účelem správných zjištění si ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 4 C 310/92. Šetřením zjistil, že v daném případě šlo především o skutkové zjištění, zda výzva stěžovatelek byla adresátu doručena. Obecné soudy zaujaly stanovisko, že i když zák. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších jej měnících předpisů nestanoví způsob doručení výzvy, z formulace ustanovení §5 odst. 2, cit. zák. "k vydání věci vyzve oprávněná osoba osobu povinnou" je jak z gramatického, tak i obsahového výkladu pojmu "vyzve" nepochybné, že výzva, aby se skutečně stala výzvou ve smyslu citovaného ustanovení, musí být adresátu doručena. Pokud není prokázáno, že zásilka obsahující výzvu byla skutečně doručena, není splněna podmínka zakotvená v ustanovení §5 odst. 2 cit. zák.
Ústavní soud dospěl po prostudování spisu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatelky shrnují v ústavní stížnosti argumenty, které již uvedly v řízení před obecnými soudy s tím, že se domnívají, že rozhodnutí soudu jsou nesprávná, pokud jde o právní posouzení věci, a dále z toho dovozují, že v souzeném případě došlo k porušení základních lidských práv a svobod dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pro tento závěr však nesnesly navrhovatelky žádný nový argument, který by již nebyl uplatněn v řízení před obecnými
II. ÚS 160/95
soudy. Okresní ani krajský soud neupřely svými rozhodnutími navrhovatelkám právo na ochranu vlastnického práva (žalobce), když dovodily, že nejsou splněny podmínky pro to, aby žalobě mohlo být vyhověno.
Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanoví Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Se zřetelem na to bylo nutné se zabývat otázkou (aniž to navrhovatelky namítaly), zda v řízení před obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. Stěžovatelky vytýkají krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Podstata jejich ústavní stížnosti spočívá tak v polemice s právním závěrem rozsudku krajského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že navrhovatelkám nebylo porušeno jejich ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jejich případem se soud zabýval a ve věci rozhodl.
Pokud jde o aplikaci čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že nevyhovění žalobě v soudním sporu nelze samo o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny základních práv a svobod soudem.
Podle čl. 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR
V Brně dne 19. 11. 1996