ECLI:CZ:US:1996:2.US.184.95
sp. zn. II. ÚS 184/95
Usnesení
II. ÚS 184/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 13 Co 94/95-52, ze dne 25. 4. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí n. Orlicí, čj. 9 C 925/93-36, ze dne 17. 10. 1994, podané H., zastoupeným advokátem JUDr. J.L., za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a P.S., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 25. 4. 1995, čj. 13 Co 94/95-52, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí n. Orlicí, ze dne 17. 10. 1994, čj. 9 C 925/93-36. Napadeným rozhodnutím nebylo vyhověno návrhu stěžovatele v odvolání proti rozsudku okresního soudu. Okresní soud v Ústí n. Orlicí svým rozsudkem jen zčásti vyhověl návrhu na náhradu škody, kterou stěžovateli způsobil vedlejší účastník tím, že havaroval s automobilem, který mu účastník zapůjčil.
II. ÚS 184/95
Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 10. 7. 1995, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci 29. 5. 1995. Stížnost byla proto podána včas. Navrhovatel je právnickou osobou. Domáhá se však ochrany základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a č1. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, což jsou podle názoru Ústavního soudu základní práva, jejichž nositelem může být případně i právnická osoba. Ústavní stížnost proto Ústavní soud shledal přípustnou.
Dále se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Navrhovatel tvrdí, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové byla vůči němu porušena výše uvedená ustanovení ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod. Zdůvodňuje to tím, že krajský soud i okresní soud při rozhodování ve věci:
- nepřihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel a vedlejší účastník uzavřeli dohodu o náhradě škody zajištěnou písemným uznáním dluhu co do důvodu a výše. Tím byla podle názoru stěžovatele porušena ústavní zásada č1. 2 odst. 3 Listiny, která každému umožňuje uzavírat dohody a narovnání, pokud nejsou v rozporu se zákonem. Dále se v této souvislosti dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a dále
- nesprávnou aplikací ustanovení §442 a §443 o.z. při rozhodování o skutečné škodě a určení její výše zkrátily jeho zákonný nárok na náhradu škody v rozporu se zákonem. V této souvislosti se dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení Krajský soud, zastupovaný JUDr. M.H. Ten ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost jen opakuje důvody odvolání do rozsudku okresního soudu. Postup obou soudů podle jeho názoru odpovídá ustálené judikatuře a není
II. ÚS 184/95
v rozporu s uváděnými ústavními předpisy. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud rovněž vyzval k vyjádření se vedlejšího účastníka řízení, ten však na jeho výzvu nereagoval.
Na základě takto získaných podkladů mohl Ústavní soud přistoupit k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti. Přitom je nucen řídit se ústavní zásadou, podle které funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy, není
oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, i kdyby je třeba považoval za chybné, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (zde o.s.ř. a o.z.) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zastává názor, že obecným soudům musí být dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu. To se týká i posuzované záležitosti, kdy okresní ani krajský soud plně nevyhověly požadavku na náhradu škody, která vznikla stěžovateli. Ze skutkových zjištění okresního soudu byly krajskému soudu známy argumenty pro i proti podání navrhovatele. S ohledem na obsah výpovědí svědků, jejich poměr k účastníkům řízením a k věci samé, stejně jako s ohledem na odborný posudek a výpověď znalce, došel okresní soud postupem v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. k určitému závěru, který vyjádřil ve svém rozhodnutí. Svým
II. ÚS 184/95
postupem proto ani jeden ze soudů nezasáhl do základního práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl.36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že ústavní zásady soudního řízení jsou povolány chránit nejen práva žalobce, nýbrž i žalovaného. Má-li proto soud poskytovat ochranu právům, dopadá ustanovení čl. 90 Ústavy ČR na práva obou stran, které vedou před soudem svou při. Rovněž vázanost soudu zákonem je třeba chápat ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR jako povinnost soudu podle tohoto zákona postupovat a nehodnotit závazně jeho ústavnost, nikoli však jako nemožnost jej vykládat a hodnotit důkazy podle své úvahy.
Stejně tak Ústavní soud neshledal zásah do ústavního principu čl. 2 odst. 3 Listiny, když soudy vyložily ustanovení §558 o.z. jako vyvratitelnou právní domněnku co do existence a výše dluhu v době jeho uznání. Pokud se tuto vyvratitelnou domněnku žalovanému podařilo podle názoru soudů skutečně za pomoci řádně zpracovaného znaleckého posudku vyvrátit, nelze v tomto spatřovat zásah do práv obsažených v čl. 2 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud na tomto postupu okresního a krajského soudu neshledal tak závažné nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého z Listinou základních práv a svobod nebo Ústavou ČR zaručeného práva nebo svobody. Výtky, které jsou navrhovatelem adresovány postupu krajského soudu, popř. okresního soudu, nejsou podle názoru ústavního soudu takového rázu, aby opodstatnily jinak ústavně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím.
V zájmu úplnosti ještě Ústavní soud dodává, že se necítí vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž jen jejím petitem. Proto ještě přezkoumal, zda nedošlo k porušení základního práva stěžovatele zakotveného v č1. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah
II. ÚS 184/95
a ochranu. Ani v tomto směru však neshledal takový zásah, který by bylo možno hodnotit jako znevýhodnění vlastníka poškozené věci, tj. stěžovatele a naopak zvýhodnění vedlejšího účastníka, který by nemusel hradit tolik, kolik by při dodržení všech ústavních zásad náleželo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnul jako zjevně neopodstatněnou, když meritum věci spočívalo ve výkladu občanskoprávních předpisů, nikoli v zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 1996 JUDr.Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu ČR
Za správnost vyhotovení: