Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.03.1996, sp. zn. II. ÚS 193/94 [ nález / CEPL / výz-2 ], paralelní citace: N 19/5 SbNU 159 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:2.US.193.94

sp. zn. II. ÚS 193/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu ve věci návrhu stěžovatele W. M. zastoupeného advokátem V. B. na zrušení rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, za účasti Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever, jako účastníka řízení a J. M., G. L. a Státního statku Křimice jako vedlejších účastníků řízení, takto: Rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, se zrušuje. Odůvodnění: I. Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost stěžovatele W. M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, č.j. PÚ-3457/92. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení: a) ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to části prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území" a ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území" a b) ustanovení §13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné lhůty k uplatnění nároků. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal: 1. aby Ústavní soud vyslovil, že předmětným rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever byla porušena ustanovení čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod a toto rozhodnutí zrušil, 2. aby Ústavní soud ke dni 1. 2. 1995 zrušil: a) ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území" a ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území" a b) ustanovení §13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné lhůty k uplatnění nároků. Svůj návrh blíže nezdůvodnil, poukázal však souhlasně na nález Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, který byl vyhlášen pod č. 164/1994 Sb. II. Skutková stránka případu je následující. Dne 28.12.1992, tedy v zákonem stanovené lhůtě, uplatnili stěžovatel a dále J. M. a G. L. podle §9 odst. 1 citovaného zákona nárok k blíže specifikovaným pozemkům. Výzva byla podána prostřednictvím advokáta. V následujícím správním řízení byl advokát čtyřikrát Pozemkovým úřadem marně vyzván k doložení uplatněného nároku, aniž na to bylo reagováno. Proto si Pozemkový úřad opatřil potřebné doklady sám. Na základě takto opatřených dokladů došel Pozemkový úřad k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát dle zákona č. 142/1947 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb., tj. podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. Současně však konstatoval, že ani u jednoho z navrhovatelů nejsou splněny podmínky §4 tohoto zákona, tzn. že nejsou občany ČR a nemají trvalý pobyt na jejím území. To vedlo povinnou osobu státní statek Křimice k odmítnutí uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Advokát stěžovatele sice tvrdil, že stěžovatel má trvalý pobyt v Ú. n. M., v důkazním řízení se to však nepotvrdilo. Podle stanoviska hospodářsko-správního referátu OÚ Plzeň-sever, ze dne 23. 2. 1993, čj. H/13/93, se nepodařilo prokázat ani státní občanství stěžovatele. Proto Pozemkový úřad Okresního úřadu Plzeň-sever již další dokazování neprováděl a ani nezjišťoval, zda je stěžovatel státním občanem ČR. S ohledem na nesplnění uvedených podmínek podle §4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnutím, č.j. PÚ-3457/92, ze dne 28.4.1994 určil, že uvedené osoby včetně stěžovatele nejsou vlastníky předmětných nemovitostí a nepřísluší jim za ně poskytnutí náhrady. Stěžovatel byl současně poučen o možnosti přezkoumání rozhodnutí krajským soudem. Této možnosti však nevyužil. Předmětné rozhodnutí proto nabylo dne 3.6.1994 právní moci. Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud stížnost spojenou s návrhem na zrušení uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15.12.1994. Její součástí je i předložení listiny, která dokazuje, že v době uplatnění nároku byl stěžovatel na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, čj. VSP/3-53/1239/90-786, ze dne 26.7.1990 občanem České republiky. K návrhu se vyjádřil Pozemkový úřad Okresního úřadu Plzeň-sever. Ve svém přípise uvádí, že šetřením zjistil, že stěžovatel nemá trvalý pobyt na adrese, kterou mu uvedl. Proto již dále nezjišťoval, zda je u stěžovatele splněna podmínka státního občanství, neboť i v této věci měl odůvodněné pochybnosti. Své rozhodnutí však opřel o prokázané nesplnění podmínky trvalého pobytu. Poukázal též na to, že podle jeho názoru by stejně zrušení této podmínky nedostačovalo, neboť by muselo být současně zrušeno ustanovení §3 zákona č. 229/1991 Sb., neboť v případě stěžovatele se jedná o devizového cizozemce. Ve svém postupu nepochybil a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Dále se vyjádřil vedlejší účastník Státní statek Křimice. Ve svém stanovisku uvádí, že ohledně vydání zemědělského majetku se na něj obrátil právní zástupce stěžovatele poprvé 11. ledna 1991. Nakonec korespondence mezi tímto vedlejším účastníkem a právním zástupcem stěžovatele byla ukončena dne 20. prosince 1992, kdy byla Státnímu statku Křimice doručena výzva k vydání zemědělského majetku podle zákona č. 229/1991 Sb. Tato výzva však nebyla doložena potřebnými doklady, a proto tento vedlejší účastník postoupil dne 10. ledna 1994 Pozemkovému úřadu Plzeň-sever stanovisko o neuzavření smlouvy o vydání nemovitosti. Na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Plzeň-sever o tom, že stěžovatel a výše uvedení vedlejší účastníci J. M. a G. L. nejsou vlastníky blíže určených nemovitostí zapsaných v pozemkové knize pro k.ú. Ú. nad M., došlo k privatizaci těchto nemovitostí. Podle vedlejšího účastníka tak nebyl jeho postupem ani postupem Pozemkového úřadu Plzeň - sever porušen zákon č. 229/1991 Sb., v platném znění. II. senát Ústavního soudu došel k závěru, že navrhovatel splňuje podmínky ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a usnesením ze dne 22. 2. 1995 řízení přerušil a návrh na zrušení předmětných ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR v části týkající se návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu v ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Svým doplňujícím usnesením, ze dne 15. června 1995, postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu i zbývající část návrhu požadující zrušení ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 39/1993 Sb. Dne 15. června 1995 soudce zpravodaj odmítl část návrhu požadující zrušení ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poté, co plénum Ústavního soudu rozhodlo ve věci ústavnosti výše uvedených ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. svým nálezem, sp.zn. Pl. ÚS 8/95, (č. 29/1996 Sb.) proto mohl II. senát Ústavního soudu pokračovat v přerušeném řízení. III. Na základě provedeného řízení došel II. senát Ústavního soudu k těmto právním závěrům. Pokud jde o přípustnost samotného návrhu, bylo třeba se vyrovnat se skutečností, že stěžovatel ústavní stížnost podal dne 15.12.1994, tedy více než šest měsíců po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, avšak ne později než jeden rok od doby, kdy došlo podle jeho názoru k zásahu do jeho základního práva. V této souvislosti je třeba konstatovat, že zákon o Ústavním soudu stanoví v ustanovení §75 odst. 1, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Současně však z tohoto pravidla stanoví v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) výjimku pro případ, že "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo." Zákon o Ústavním soudu tak sice umožňuje, aby stěžovatel pominul další procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva, avšak snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pokud Ústavní soud dojde při obligatorním posouzení, zda stížnost svým významem "podstatně" přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, k pro něj nepříznivému závěru. Ústavní soud přitom vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Proto Ústavní soud v této souvislosti nepokládá za změnu své stálé judikatury, podle které není další odvolací instancí a součástí soustavy řádných soudů, když takovou stížnost přímo neodmítne. Je třeba zdůraznit, že v případě neústavního zákona nemůže ani přezkumná soudní instance rozhodnout jinak, než bylo rozhodnuto na předchozím stupni správního řízení. Ani odvolací soud nemůže učinit nic jiného, než že v případě závěru, že jde o neústavní zákon, řízení přeruší a obrátí se na Ústavní soud. Nejde proto o vytváření situace, kdy by Ústavní soud vstupoval do řízení na místo druhoinstančních orgánů, nýbrž o zcela zvláštní, zákonodárcem sankcionovaný postup. Zákonodárce zmocněný Ústavou ČR k takovému postupu proto umožňuje Ústavnímu soudu v tomto výjimečném případě rozhodnout i tehdy, když procesní prostředky vyčerpány nejsou. Zbývá tedy posoudit, zda jde skutečně o případ, kdy ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud došel k závěru, že v tomto případě taková situace nastala. Důvody, které jej k tomu vedly, možno shrnout následujícím způsobem. V případě jiného právního předpisu (zákon č. 87/1991 Sb.), který řešil obdobnou situaci, již Ústavní soud posoudil podmínku trvalého pobytu jako neústavní (Pl. ÚS 3/94, č. 164/1994 Sb.). Tento nález a následná nečinnost zákonodárce vytvořily situaci nerovného postavení mezi těmi, kdo uplatňují restituční nároky jen z toho důvodu, že v jednom případě se jedná o zemědělský majetek a ve druhém o majetek vymezený negativně v ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Věc se dotýká širokého okruhu osob, které mohou být ustanovením §4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dotčeny ve svých základních právech v případě, že se prokáže neústavnost takového ustanovení. Ústavní soud tak byl současně veden zájmem na odstranění nerovnosti mezi osobami, které uplatňují restituční nároky podle různých právních předpisů. Vše to jej vedlo k závěru, že jde o věc, která podstatně přesahuje vlastní zájem navrhovatele. Proto byl návrh přijat k dalšímu řízení a postoupen plénu Ústavního soudu, které stěžovateli ve svém nálezu Pl. ÚS 8/95 vyhovělo a zrušilo ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území a" a ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území". Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.) plyne, že taková úprava odporuje stejným ustanovením, tj. čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod, jako obdobná ustanovení stanovící podmínku trvalého pobytu v případě zákona č. 87/1991 Sb. a že nebyl shledán důvod, pro který by bylo třeba se od právního názoru vysloveného v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) odchýlit. Provedené řízení před II. senátem Ústavního soudu prokázalo, že důvodem pro rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, podle kterého stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí uvedených nemovitostí, bylo právě nesplnění podmínky trvalého pobytu. Tím došlo ve vztahu ke stěžovateli k porušení jeho výše uvedených základních práv. Toto porušení ovšem nelze vytýkat správnímu orgánu, který v předmětné věci rozhodoval, neboť postupoval přesně podle tehdy platných právních předpisů, kterými je ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a §3 odst. 1 správního řádu vázán. Uplatněním těchto předpisů však nastala skutečnost, která je ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu předmětem ústavní stížnosti, a to podle názoru Ústavního soudu stížnosti oprávněné. Ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než zrušit rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, čj. PÚ 3457/92, podle kterého stěžovatel není vlastníkem v něm uvedených nemovitostí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. V Brně dne 13. března 1996