ECLI:CZ:US:1996:2.US.199.95
sp. zn. II. ÚS 199/95
Usnesení
II. ÚS 199/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti podané V.K., zastoupeným advokátem JUDr. V.P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. Ncd 345/94, ze dne 5. 8. 1994, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 28. 7. 1995 se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. Ncd 345/94, ze dne 5. 8. 1994, V.K., zastoupený advokátem JUDr. V.P.
Svou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu podle §12 odst. 2 o. s. ř. na přikázání věci projednávané Obvodním soudem pro Prahu 3, sp. zn. 5 C 218/92, Okresnímu soudu Praha-východ z důvodu vhodnosti. Stěžovatel rozhodnutí vytýká, že jím bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle č1. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť v daném případě byly splněny podmínky pro přikázání věci podle §12 odst. 2 o.s.ř.
II. ÚS 199/95
Přezkoumáním obsahu této stížnosti a napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze došel ústavní soud k těmto závěrům. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Protože proti usnesení Vrchního soudu není opravný prostředek přípustný, zjišťoval Ústavní soud, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. Podle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 3 se tak stalo jeho doručením JUDr. H., dne 22. 12. 1994, když spis obsahuje doručení pro JUDr. P., již 21. 9. 1994 (na doručence je razítko JUDr. P. a jeho podpis z 21. 9. 1994). Pokud by tomu tak bylo, byla stížnost podána značně opožděně oproti požadované 60-denní lhůtě podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Přesto stěžovatel tvrdí, že mu bylo doručeno teprve 29. 5. 1995, kdy je o tom ve spise záznam.
I kdyby Ústavní soud vyšel z údaje, o který se opírá ústavní stížnost, totiž že napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno tzv. krátkou cestou dne 29. 5. 1995 při ústním jednání samosoudkyní OS JUDr. S., ústavní stížnost je přesto podána opožděně. S přihlédnutím k výše uvedenému ustanovení §72 odst. 2 zákona o ústavním soudu tato lhůta začala běžet dnem doručení usnesení 29. 5. 1995 a uplynula dne 27. 7. 1995. Vzhledem k tomu, že konec lhůty připadl na pracovní den, byl tento den i posledním dnem této lhůty.
I v opačném případě však neměla stížnost po přezkoumání usnesení Vrchního soudu v Praze naději na úspěch, neboť z obsahu napadeného usnesení plyne, že Vrchní soud v Praze rozhodoval jako nejblíže společně nadřízený soud ve smyslu ustanovení §12 odst. 3 o.s.ř. Protože přikázání z důvodu vhodnosti není delegací nutnou a není na ni v souladu s ustanovením §12 odst. 2 o.s.ř. právní nárok, nelze o takové delegaci rozhodnout rovněž bez stanoviska dalších účastníků. Jestliže Vrchní soud přihlédl k nesouhlasnému stanovisku dalšího účastníka řízení, nikterak tím nezasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce.
II. ÚS 199/95
S ohledem na zmeškání lhůty by však ani jiné okolnosti neodůvodňovaly jiný postup Ústavního soudu, který je ve svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán zákonem o Ústavním soudu. Ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se ve vztahu ke stěžovateli nedá použít.
Podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 1996 JUDr. Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR