ECLI:CZ:US:1996:2.US.216.95
sp. zn. II. ÚS 216/95
Usnesení
II. ÚS 216/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v právní věci navrhovatelky G.T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, sp. zn. 3 Cdo 274/93, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1993, sp. zn. 18 Co 44/93, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že rozhodnutím soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se ve smyslu zák. č. 403/1990 Sb. domáhala uzavření dohody o vydání nemovitosti domu, se stavební parcelou č. 242/364, v k. ú. M., s odůvodněním, že žalobkyně, která byla nesporně vlastnicí nemovitostí, odňatých jí ve prospěch státu dle v1. nař. 15/1959 Sb., a předaných do vlastnictví právního předchůdce žalované SP, pozbyla nabytím občanství USA v r. 1956 občanství československé, a to i když se dle čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi
II. ÚS 216/95
Československem a Spojenými státy, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 169/1929 Sb., neztrácí naturalizací původní příslušnost, pokud země vede válku, neboť po skončení druhé světové války úplnou kapitulací Japonska dne 2. 9. 1945 nelze ze skutečnosti, že Československá republika podepsala s Japonskem Protokol o obnovení normálního styku až v r. 1958 (vyhl. č. 26/1958 Sb.), dovozovat, že ČR vedla válku. Navíc i kdyby navrhovatelka měla dvojí občanství, vztahovala by se na ni jako americkou občanku majetkoprávní Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek (dále jen mezivládní dohoda) ze dne 29. 1. 1982, což dále znamená, že se zák. č. 403/1990 Sb. na ni nevztahuje, neboť majetek žalobkyně byl vypořádán zmíněnou majetkovou dohodou, tak jak předpokládá §20 zák. č. 403/1990 Sb.
Městský soud pak potvrdil s odkazem na §20 zák. č. 403/1990 Sb. rozsudek okresního soudu jako věcně správný, neboť navrhovatelka je dle §6 zák. č. 162/1989 Sb. devizovým cizozemcem a ze sdělení S., ze dne 27. 11. 1991 bylo jednoznačně prokázáno, že konkrétně vymezený majetek byl vypořádán mezivládní dohodou. Městský soud jakožto odvolací soud dále neshledal správnou námitku, která by eliminovala aplikaci mezivládní dohody, z důvodu, že k vlastnímu zásahu do vlastnických práv došlo již zák. č. 80/1952 Sb., o domovní dani, neboť samotná podstata vlastnických práv nebyla tímto zákonem, vymezujícím povinnost platit a odvádět daně, dotčena, a potvrdil, že k zásahu do vlastnických práv došlo opatřením ONV P., ze dne 15. 6. 1962, čj. Fin 3-88/1273/33-Ši, dle vl. nař. 15/1959 Sb.
Vrchní soud v řízení o dovolání dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní je nepochybně nárokem občanky USA, devizové cizozemky, a to nikoliv nárokem vycházejícím z omezení výkonu vlastnických práv, ke kterému došlo nebo mělo dojít v době, kdy ještě nebyla občankou USA, neboť tyto nároky nelze uspokojit
II. ÚS 216/95
podle restitučního zákona, ale je nárokem z titulu odnětí vlastnického práva dle vládního nař. č. 15/1959 Sb., k němuž došlo před uzavřením mezivládní dohody, přičemž v době vyvlastnění již navrhovatelka byla občankou USA. Není právně významné, konstatuje Vrchní soud, zda žalobkyně u příslušného orgánu v USA nárok uplatnila a jak byl uspokojen, a stejně tak není relevantní, jestli žalobkyně měla vedle občanství amerického ještě i občanství československé. Vrchní soud dále uvedl, že právní povaha mezivládní dohody z hlediska její závaznosti s ohledem na způsob její publikace není rozhodná. V předmětném sporu se totiž nevypořádávaly nároky podle této dohody, ale zjišťoval se nárok devizového cizozemce podle §20 zák. č. 403/1990 Sb., tj. zda se předmět restituce shoduje či neshoduje s předmětem nároků, které byly majetkoprávní mezivládní dohodou vypořádány.
Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s články 1; 2 odst. 4; 12; 90; 95 Ústavy, dále s č1. 1; čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1; č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a konečně č1. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva), v podstatě proto, že dle jejího názoru věc, která je předmětem sporu, nebyla vypořádána dohodou ve smyslu ustanovení §20 zák. č. 403/1990 Sb., neboť k zásahu do vlastnických práv navrhovatelky došlo již zákonem č. 80/1952 Sb., o domovní dani, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1953, a dále též uvalením NS dne 13. 9. 1950, přičemž navrhovatelka nabyla občanství USA teprve dnem 4. 9. 1956, a proto nebyla splněna podmínka nepřetržitého trvání státního občanství USA ve smyslu čl. 2 mezivládní dohody, který předpokládá trvání státního občanství ode dne zásahu do vlastnictví až do dne vstupu mezivládní dohody v platnost. Dále namítala, že vzhledem k ustanovení §33 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., dle kterého se na občana, který má dvojí státní občanství, z nichž jedno je občanstvím československým, hledí jako na občana Československé, resp. České republiky, nemohl nárok navrhovatelky podléhat režimu
II. ÚS 216/95
mezivládní dohody, což také odpovídá stanovisku Federálního ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 12. 1992, které ani odvolací a stejně tak ani dovolací soud nevzal v úvahu. Konečně dovozovala porušení shora uvedených ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy rozhodnutími obecných soudů, pokud dospěly k závěru, že z hlediska ustanovení §20 zák. č. 403/1990 Sb. není rozhodující, zda mezivládní dohoda ze dne 29. 1. 1982 byla právně závazná, recipovaná a publikovaná, s tím, že dle jejího názoru se uvedená mezivládní dohoda nestala normou, neboť by musela být publikována v úřední Sbírce, a proto ji také nelze použít ve vztahu k §20 zák. č. 403/1990 Sb., byť by navrhovatelka byla považována za občanku USA. Konkrétně porušení č1. 12 Ústavy a č1. 1 Listiny spatřovala v tom, že ji napadanými rozhodnutími bylo upřeno právo na české občanství a tím i práva poskytovaná českým občanům, dále porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy a č1. 2 odst. 3 Listiny spatřovala v tom, že ji napadená rozhodnutí nutí domáhat se odškodnění podle mezivládní dohody, a pokud jde o porušení č1. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, toto spatřovala ve skutečnosti, že v řízení zůstal nepovšimnutý důkaz stanoviskem Federálního ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 12. 1992 a v odůvodnění rozsudku nebyl tento postup v rozporu s §157 o.s.ř. a §153 o.s.ř. odůvodněn. Pokud jde o porušení zásady právního státu podle čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, toto spatřovala ve skutečnosti, že obecné soudy při rozhodování vycházely z mezivládní dohody, která se nestala obecně závazným normativním aktem. Z uvedených důvodů navrhla proto zrušení obou napadených rozsudků.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, č1. 90 Ústavy ČR) a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 268/91, a jeho porovnáním
II. ÚS 216/95
s obsahem ústavní stížnosti ústavní soud zjistil, že navrhovatelka převážně pouze opakuje námitky, které vznášela již před obecnými soudy, a vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pak polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Dále Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se nárokem stěžovatelky, uplatněným dle zák. č. 403/1990 Sb., skutkově i právně zabývaly a v rámci provedeného dokazování dospěly k závěru, že majetek, o jehož restituci se jedná, byl majetek, o který stěžovatelka přišla rozhodnutím ONV P., ze dne 15. 6. 1962, čj. Fin 3-88/1273/33-Ši, a to dle vládního nařízení 15/1959 Sb., a je tedy majetkem, spadajícím pod režim zákona č. 403/1990 Sb. V dalším však vycházely z existence ustanovení §20 cit. zák. Z hlediska tohoto ustanovení pak nejprve zkoumaly, zda je stěžovatelka devizovým cizozemcem, a poté, zda byl majetek, o jehož restituci se jedná, vypořádán mezistátní majetkovou dohodou. V prvém směru dospěly soudy s odkazem na §5 devizového zákona č. 528/1990 Sb. a skutečnost, že navrhovatelka ani netvrdila svůj trvalý pobyt v ČR, k závěru, že navrhovatelka je devizovým cizozemcem. A v druhém směru vzaly obecné soudy s ohledem na sdělení S., ze dne 27. 11. 1991, tedy z hlediska skutkového, za prokázáno, že majetek, o který se v restitučním řízení jedná, byl vypořádán mezistátní majetkovou dohodou, a to konkrétně Dohodou mezi vládou ČSSR a vládou USA o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982. Z hlediska právního posouzení věci dospěly obecné soudy k závěru, že nelze pochybovat o tom, že právě majetek vyvlastněný opatřením dle v1. nař. č. 15/1959 Sb. zakládal nárok státních příslušníků Spojených států, dle čl. 1 uvedené mezivládní dohody, za dalších podmínek v ní upravených. Protože navrhovatelka se stala občankou Spojených států dne 4. 9. 1956 a o majetek přišla opatřením ONV P., ze dne 15. 6. 1962, čj. FIN 3-88/1273/33-Ši, šlo o nárok, který jí nepřetržitě od 15. 6. 1962 do dne vstupu mezivládní dohody v platnost ve smyslu čl. 2 této dohody příslušel, a tedy i o majetek podléhající režimu mezivládní dohody. V důsledku shora uvedeného, totiž po zjištění, že
II. ÚS 216/95
navrhovatelka je devizovým cizozemcem, a že majetek, který je předmětem žaloby dle zák. č. 403/1990 Sb., byl vypořádán mezivládní dohodou, byl její návrh zamítnut. Pokud jde o námitku, že se soud nevypořádal s provedeným důkazem, tj. stanoviskem Federálního ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 12. 1992, musí ústavní soud konstatovat, že soud provedl tento důkaz, k němuž se sice v odůvodnění přímo nevyjádřil, nicméně z obsahu rozhodnutí je zřejmý rozdílný názor soudů od názoru Federálního ministerstva zahraničních věcí na otázku, která spadá do pravomoci soudů, totiž, zda ve smyslu §20 zák. č. 403/1990 Sb., věc, která má být převedena, byla nebo nebyla vypořádána mezistátní majetkovou dohodou. Pokud se tedy soud s tímto důkazem v odůvodnění rozsudku adresně nevypořádal, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení základního lidského práva nebo svobody, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy či porušení čl. 90 Ústavy. K námitce stěžovatelky o tom, že její nárok nepodléhal režimu mezivládní dohody, neboť dle §33 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. je třeba na ni hledět jako na občana České republiky, Ústavní soud uvádí, že při zkoumání otázky, zda věc, která má být převedena do vlastnictví navrhovatelky, byla nebo nebyla vypořádána mezistátními majetkoprávními dohodami, ve smyslu §20 zák. č. 403/1990 Sb. jde o skutková zjištění, učiněná v souvislosti se zjišťováním splnění podmínek hmotněprávního
ustanovení (§20 zák. č. 403/1990 Sb.), a nikoliv o situaci, která je upravena v procesní kolizní normě mezinárodního práva soukromého, která stanoví, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, a dále upravuje právní postavení cizinců, jakož i stanoví postup československých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich. Jinými slovy, procesní ustanovení §33 zák. č. 97/1963 Sb. je svou povahou nepoužitelné na hodnocení hmotněprávní normou stanovených skutkových okolností, týkajících se zjištění, zda majetek, který má být vrácen dle zák. č. 403/1990 Sb., podléhal či nikoliv mezivládní dohodě. Dále Ústavní soud navazujíc na rozhodnutí Vrchního soudu výslovně uvádí, že splnění podmínky nepřetržitosti státního
II. ÚS 216/95
občanství Spojených států dle čl. 2 mezivládní dohody lze zkoumat
jen v poměru k nárokům a tedy majetku, který je jak předmětem mezivládní dohody, tak zák. č. 403/1990 Sb., a nikoliv tedy v poměru k jiným eventuálním nárokům, vzniknuvším např. daňovým zákonem či uvalením NS, neboť smyslem úpravy obsažené v §20 zák. č. 403/1990 Sb. je, aby nebyl jeden a tentýž nárok odškodnitelný dvakrát. Jiná věc je, že o něj navrhovatelka dle mezivládní dohody nepožádala nebo s jeho přiznáním byla neúspěšná, neboť rozhodnutí o něm spadalo do výlučné působnosti vlády Spojených států (srovnej čl. 3 mezivládní dohody). Pokud tedy Vrchní soud uvedl, že navrhovatelka se mohla a měla domáhat uspokojení svých majetkových nároků podle mezivládní dohody, nelze tuto skutečnost hodnotit jako donucování, tak jak má na mysli čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, ostatně tak by tomu mohlo být jen pokud by ve výrokové části rozhodnutí byla navrhovatelce uložena taková vykonatelná povinnost, tj. povinnost domáhat se určitého majetkového nároku u příslušného orgánu. Ohledně napadené právní závaznosti mezivládní dohody ze dne 29. 1. 1982 pak musí Ústavní soud konstatovat, že se jedná o platnou mezinárodní smlouvu, která je součástí a pramenem mezinárodního práva, s tím, že platnou se konkrétně stala ve smyslu čl. 12 dne 2. 2. 1982. Z hlediska mezinárodního práva je totiž právně irelevantní, byla-li daná smlouva státem vnitrostátně vyhlášena. Je-li tedy mezinárodní smlouva platná a účinná, je pro smluvní strany závazná, bez ohledu na to, zda ji podle svých předpisů vyhlásily či nikoliv, případně, že jejich předpisy
vyhlášení mezinárodní smlouvy obligatorně nestanovily. Konkrétně u nás se dle §2 písm. e) zák. opatř. č. 4/1962 Sb. ve Sbírce zákonů vyhlašovaly jen vyhlášky o sjednání mezinárodních smluv a dohod, o jejich ratifikaci nebo výpovědi nebo o jiných otázkách, jich se týkajících, a to jen, bylo-li jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů nutné nebo účelné, tzn., že ani v kontextu tohoto předpisu, upravujícího vyhlašování zákonů, platného v době sjednání mezivládní dohody, nelze z nedostatku vyhlášení této platné mezivládní dohody ve Sbírce zákonů dovozovat, že se jedná o neplatný normativní akt, který nelze podřadit pod pojem
II. ÚS 216/95
majetkoprávní mezistátní dohody pro účel, který má na mysli §20 zák. č. 403/1990 Sb. Konečně zbývá konstatovat, že za situace, kdy napadená rozhodnutí byla založena na tom, že navrhovatelka je devizovým cizozemcem, zůstala otázka jejího čs. občanství, a tím i č1. 12 Ústavy a čl. 1 Listiny zcela stranou. Ze všech shora uvedených důvodů ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení některého základního práva nebo svobody, zaručeného ústavou, úmluvou či Listinou, tak jak tvrdila stěžovatelka. Pouhá skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatelky a vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, není důvodem pro podání ústavní stížnosti. Ohledně porušení čl. 11 Listiny ústavní soud výslovně uvádí a odkazuje na judikaturu ústavního soudu, dle níž je čl. 11 chráněno právo již konstituované, existující a nikoliv tvrzený vlastnický nárok na ně. S ohledem na shora uvedené nebyla ústavní stížnost shledána za důvodnou a proto byla dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Zcela na závěr Ústavní soud uvádí, že dle §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. musí být stěžovatelka v řízení před ústavním soudem zastoupena advokátem, což je podmínka, kterou nelze v dané věci považovat za splněnou, jestliže stěžovatelka udělila plnou moc, a to nikoliv speciální, dle §31 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. panu T.W., který není advokátem a který není oprávněn dát se zastoupit dalším zástupcem, byť advokátem, jak plyne z §31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 15. 3. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR
Za správnost vyhotovení: