ECLI:CZ:US:1996:2.US.217.95
sp. zn. II. ÚS 217/95
Usnesení
r
II. ÚS 217/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 9 Co 738/94-63, ze dne 16. 5. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, č.j. 7 C 391/92-45, ze dne 16. 6. 1994, podané A.K., zastoupenou advokátem JUDr. T.Sch., za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a J.B., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelka napadla ústavní stížností pravomocné rozhodnutí rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), č.j. 9 Co 738/94-63, ze dne 16. 5. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud"), č.j. 7 C 391/92-45, ze dne 16. 6. 1994, kterým byl zamítnut její návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 18. 11. 1964 mezi ní a jejím manželem R.K., jako prodávajícími a vedlejším účastníkem řízení jako kupujícím.
Navrhovatelka napadá rozhodnutí krajského soudu z toho důvodu, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť krajský soud rozhodl, aniž jí umožnil účast na jednání, čímž jí bylo znemožněno v průběhu jednání doplnit výpověď a popřípadě navrhnout doplňující důkazy. Dále krajskému soudu vytýká, že vadně posoudil platnost kupní smlouvy z hlediska ustanovení §37 odst. 1 o.z. a §39 o.z., neshledal smlouvu neplatnou z důvodu jejího uzavření za nápadně nevýhodných podmínek v důsledku zamítavého působení tehdejšího předsedy JD a nedostatečně přihlédl k postihu manžela navrhovatelky v 50. letech, kdy byl donucen ke vstupu do JD a v 60. letech, kdy mu bylo bráněno ve vystoupení z JD. Dále navrhuje provedení důkazů
II. ÚS 217/95
k podpoře svých tvrzení. Podle jejího názoru tak okresní soud nedostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a nesprávně zhodnotil navržené důkazy, krajský soud tento vadný rozsudek schválil a odmítl odvolání žalobkyně, aniž se podstatnějším způsobem zabýval skutečnostmi uvedenými v odvolání či provedl důkazní řízení k jejich spolehlivému objasnění a aniž umožnil navrhovatelce tyto důkazy při ústním jednání doplnit a navrhnout důkazní prostředky k jejich doložení. Protože kupní smlouva byla neplatná, považuje se navrhovatelka stále za majitelku předmětné zemědělské usedlosti a z tohoto důvodu spatřuje v rozhodnutí krajského soudu porušení práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 24. 8. 1995, přičemž napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 6. 1995. Stížnost byla proto podána včas. Navrhovatelka byla při podání ústavní stížnosti zastoupena v souladu s ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Ústavní stížnost proto Ústavní soud shledal přípustnou.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení zastupovaný předsedkyní jeho senátu JUDr. Z.B. Ta ve svém vyjádření uvedla, že ze spisu je plně patrné, že krajský soud navrhovatelku řádně obeslal, stejně jako jejího zástupce. Navrhovatelka svou účast omluvila, o odročení jednání však nežádala, navíc byl jednání přítomný její právní zástupce. V dalším plně odkázala na odůvodnění rozsudku a vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť navrhovatelka v odvolání v podstatě nenavrhla nové důkazy a odvolací soud na řízení v 1. stupni neshledal formální vady. K neúčasti navrhovatelky uvedl, že byla zastoupena právníkem a vědomě se svého práva na přítomnost při jednání zřekla. Poukázal dále na její snahu věc zpolitizovat a přičítat vedlejšímu účastníkovi domnělé i prokázané křivdy spáchané na její rodině. V této souvislosti navrhovatelka i nepravdivě uvádí, že byl členem KSČ. Má za prokázané skutečnosti, které svědčí o tom, že prodej byl ve prospěch navrhovatelky, neboť její rodina se zbavila dluhů a mohla odejít z JD. Ústavní stížnost bud opakuje prokázané skutečnosti a dále navrhuje důkazy, o nichž má vedlejší účastník pochybnosti. Prodej nebyl vynucený, byl na inzerát podaný navrhovatelkou a jejím manželem, nebyl ani uspěchaný, když vedlejší účastník u navrhovatelky určitou dobu bydlel. Prodejní cena byla smluvená, tudíž námitky vůči znaleckému posudku jsou nepodstatné. Navrhovatelka podle jeho názoru jen zneužívá doby, když na restituci nemá nárok.
Na základě ústavní stížnosti a vyjádření účastníků Ústavní soud již mohl posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatelka pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení
II. ÚS 217/95
před obecnými soudy. Ústavní soud ovšem není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Z nich se navrhovatelka dovolává porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud však porušení tohoto práva neshledal, neboť navrhovatelce bylo umožněno domáhat se svého práva stanoveným způsobem u soudu, ať již podáním žaloby k okresnímu soudu či odvolání ke krajskému soudu, a navrhovatelka jeho porušení neprokázala.
Dále se navrhovatelka dovolává porušení ústavního principu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z podloženého spisového materiálu neplyne nic, co by zpochybňovalo dodržení těchto principů v proběhlém řízení. Ve spise je doložena účast právního zástupce navrhovatelky, kterému byla dne 1. 2. 1993 udělena plná moc k zastupování a který se jednání v odvolacím řízení zúčastnil a měl možnost přednést případné další návrhy. Konečně i navrhovatelka v ústavní stížnosti jen obecně poukazuje na "možnost" doplnit svou výpověď a "případně dle potřeby" navrhnout další důkazy.
Pokud jde o námitku zásahu do základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, nebylo navrhovatelkou v řízení před obecnými soudy rovněž prokázáno jeho porušení z hlediska jejího práva vlastnit majetek, stejně jako uplatňovat nárok na jeho stejnou ochranu. Obecné soudy postupovaly při zjišťování okolností uzavření kupní smlouvy v souladu s ustanoveními §120 a §132 o.s.ř., jež upravují průběh dokazování a hodnocení důkazů a do nichž se promítají ústavní procesní principy. Ústavní soud zastává názor, že obecným soudům musí být dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu. To se týká i posuzované záležitosti. Ze skutkových zjištění byly krajskému soudu známy argumenty pro i proti podání navrhovatelky. S ohledem na obsah výpovědí svědků, jejich poměr k účastníkům řízením a k věci samé, okresní soud postupem v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. k určitému závěru, který vyjádřil ve svém rozhodnutí a obdobným postupem bez závažnějšího porušení procesních ústavních principů dospěl ke svému rozhodnutí i krajský soud. Svým postupem proto ani jeden ze soudů nezasáhl do základního práva stěžovatelky na soudní ochranu
II. ÚS 217/95
ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím ani do práva vlastnit majetek. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že ústavní zásady soudního řízení jsou povolány chránit nejen práva žalobce, nýbrž i žalovaného. Má-li proto soud poskytovat ochranu právům, dopadá ustanovení čl. 90 Ústavy ČR na práva obou stran, které vedou před soudem svou při.
Ústavní soud není odvolací instancí, a proto nemůže pokračovat v dalším řízení o platnosti kupní smlouvy, neboť mu to nepřísluší. Pro úspěch v řízení o ústavní stížnosti je rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu však rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo a stěžovatelka to neprokázala u žádného z ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení vůči své osobě namítá. Přitom pouze zásah do základních práv a svobod je oním důvodem, který by opodstatnil jinak ústavně výjimečně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy ČR).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnul jako zjevně neopodstatněnou.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle ustanovení §62 odst. 4, ani případně podle §83 odst. 1 zákona o ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu navrhovatelky ani co do uhrazení nákladů jejího právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 1996 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR
Za správnost vyhotovení: