Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.06.1996, sp. zn. II. ÚS 219/95 [ nález / BROŽOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 48/5 SbNU 393 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:2.US.219.95

sp. zn. II. ÚS 219/95 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů F. a M. B., oba zastoupeni Mgr. R. A., advokátem Advokátní kanceláře v L.,, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 11 Co 145/95-46, ze dne 25. 5. 1995, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, čj. 7 C 404/93-25, ze dne 25. 11. 1994, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, zastoupeného předsedou senátu 11 Co, jako účastníka řízení, a D. P., zastoupené JUDr. P. N., advokátem Advokátní kanceláře v L., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 11 Co 145/95-46, ze dne 25. 5. 1995, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, čj. 7 C 404/93-25, ze dne 25. 11. 1994, se z r u š u j í . Odůvodnění: Navrhovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 11 Co 145/95-46, ze dne 25. 5. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, čj. 7 C 404/93-25, ze dne 25. 11. 1994, neboť jimi měl být porušen čl. 4; čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 3 odst. 3; čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních práv a svobod spočívá dle názorů navrhovatelů v tom, že v řízení nebyl správně zjištěn skutkový stav a došlo k chybnému právnímu posouzení věci. Konkrétně soudy chybně konstatovaly, že k vydržení nemovitostí nedošlo, neboť navrhovatelé nedrželi věci v dobré víře a nebyly proto splněny podmínky oprávněné držby, ačkoliv předložili tzv. potvrzení ze dne 7. 8. 1974 o odprodeji rodinného domu, podepsané a potvrzené zástupcem MNV, a dovolávali se rozsahu oprav na nemovitosti včetně plateb všech poplatků a konečně i právního vědomí zúčastněných stran. Soudy se navíc dle navrhovatelů nezabývaly otázkou neplatnosti dodatečného dědického řízení, která měla být řešena jako otázka předběžná. Konečně ve své ústavní stížnosti vytýkali soudům obou stupňů, že se nezabývaly výslechem navrhovatele F. B. a celé jednání bylo vedeno, jakoby navrhovatelka byla výlučnou vlastnicí. Nad rámec ústavní stížnosti byl Ústavní soud požádán, aby se zabýval otázkou doručování rozsudků do vlastních rukou účastníkům řízení a jejich právní mocí, neboť v rozporu s ustanovením §158 odst. 2 o.s.ř. byl rozsudek zaslán právnímu zástupci a nikoliv účastníkům řízení. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhovatelů předeslal, že si navrhovatelé protiřečí, pokud tvrdí, že podmínky ústavní stížnosti jsou dány, a současně namítají, že rozsudky dosud nebyly řádně doručeny a nejsou v právní moci. K vlastnímu obsahu ústavní stížnosti krajský soud zdůraznil, že s námitkami navrhovatelů se již vypořádal ve svém rozhodnutí, na které také odkázal s tím, že se otázkou "platnosti" dědického řízení nebylo třeba z důvodu nadbytečnosti zabývat. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhovatelů uvedla, že základním problémem celého sporu bylo, zda došlo ze strany navrhovatelů k vydržení předmětných nemovitostí. Aby došlo k vydržení, konstatuje vedlejší účastnice, musí oprávněný držitel prokázat nejen faktické ovládání věci po stanovenou dobu a vůli nakládat s věcí jako s vlastní, ale především dobrou víru, že mu věc patří. Existenci dobré víry se však navrhovatelům nepodařilo prokázat, jak zejména vyplynulo ze svědectví bývalého předsedy MNV, který navrhovatele výslovně upozorňoval na nutnost převod uskutečnit prostřednictvím státního notářství. Dále vedlejší účastnice odmítla, že by došlo k porušení Listiny nebo Ústavy napadeným rozhodnutím, a naopak uvedla, že navrhovatelé porušují její vlastnické právo k nemovitostem tím, že je užívají bez právního důvodu a nejsou ochotni platit ani nájemné. Konečně vyjádřila pochybnost ohledně včasnosti ústavní stížnosti a zcela na závěr navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud především zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas. Dle ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že jde o lhůtu procesní, lze konstatovat splnění zákonné lhůty, neboť napadený rozsudek nabyl právní moci dne 28. 6. 1995 a ústavní stížnost byla podána na poště k přepravě dne 25. 8. 1995. Z hlediska namítaného navrhovateli, totiž nedostatku doručení účastníkům dle §158 odst. 2 o.s.ř., se uvádí, že navrhovatelé měli v řízení před obecnými soudy zástupce s plnou mocí pro celé řízení, a proto byl rozsudek dle §49 o.s.ř. správně doručen pouze jemu. Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti navrhovatelů respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé uplatnili námitky, spočívající právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 7 C 404/93, Ústavní soud zjistil, že paní D. P. (nyní vedlejší účastnice) se žalobním návrhem domáhala vydání rozsudku, kterým by byli odpůrci (nyní navrhovatelé) zavázáni k povinnosti vyklidit dům se stavební parcelou v obci k. ú. D., neboť je jeho jedinou vlastnicí, a to na základě rozhodnutí Státního notářství v Litoměřicích ze dne 12. 1. 1988, sp. zn. D 90/88. Navrhovatelé žádali zamítnutí návrhu a posléze uplatnili vzájemný návrh, kterým se domáhali určení, že jsou na základě vydržení vlastníky sporné nemovitosti, neboť ji od ledna 1974 fakticky drží, o jejím prodeji se dohodli s matkou D. P., která jim také vystavila potvrzení ze dne 7. 8. 1974 o zaplacení kupní ceny a to aniž jim bylo něco známo o nutnosti písemné kupní smlouvy a její registrace. Soudy obou stupňů pak na základě výslechu 1) paní D. P., která uvedla, že o existenci nemovitostí se dozvěděla až při dodatečném projednání dědictví na státním notářství v roce 1988, a dále, že její matka A. D. zemřela v roce 1985, ale ona se s ní stýkala spíše sporadicky, takže k odprodeji domu se nemůže vyjádřit; 2) navrhovatele F. B., který uvedl, že o tom, že by s manželkou neměli být vlastníky, se dozvěděl, až když je navštívila D. P.; dále uvedl, že veškeré záležitosti, týkající se koupě předmětné nemovitosti, vyřizovala manželka, a on byl od toho, aby pracoval a zajistil tak zaplacení kupní ceny, investice i vlastní přestavbu celého domu; 3) navrhovatelky M. B., která uvedla, že se dohodly s matkou D. P. A. D., že jí prodá předmětný dům za částku 17.500,- Kčs, přičemž znalecký posudek obstarala prodávající, jež také převzala kupní cenu, kterou jí zaplatila na místním národním výboře za přítomnosti J. K., který zformuloval potvrzení ze dne 7. 8. 1974; dále uvedla, že s potvrzením ze dne 7. 8. 1974, i se znaleckým posudkem jela na Státní notářství v Litoměřicích, tam ji ale poslali na Pozemkovou knihu, kde jí bylo řečeno, aby zjistila, kdo byl vlastníkem před D., v této fázi však již nechala záležitost být, protože byl všude nepořádek a z jedněch dveří ji posílali do druhých; později, když zemřela prodavatelka, šla na výzvu své matky na státní notářství a tak vlastně způsobila dodatečné projednání dědictví, to bylo v roce 1988; dále uvedla, že sourozenci D. P. se nemovitostí zřekli, protože věděli, že nemovitost poctivě zaplatili; 4) svědkyně J. B., sestry D. P., která uvedla, že její matka A. D., prodávající, bydlela u ní asi 10 let před svou smrtí, přitom ona sama věděla, že maminka nemovitost prodala, ale nic jiného, dále uvedla, že sama o dům zájem neměla, mimo jiné proto, že přece nebude z předmětné nemovitosti stěhovat navrhovatele, když si to tam opravili; 5) svědka J. K., který uvedl, že předmětný dům byl v dezolátním stavu, že jak za přítomnosti navrhovatelky M. B., tak prodávající A. D., obě upozorňoval, že nestačí, že si daly peníze, že musí mít kupní smlouvu a musí se k notářům; dále uvedl, že když náhodně potkal prodávající A. D., ptal se jí, jestli už je věc v pořádku, a ona sama ho ujistila, ať se nebojí, že záležitost již byla dána do pořádku; 6) svědka F. P., bratra D. P., který uvedl, že věděl, že matka A. D. dům prodala, a že také dostala peníze; dále uvedl, že si vzpomíná, jak jednou za ním matka A. D. přijela do Litoměřic a ptala se ho, zda s ní může jít na okres, že chce dát barák dohromady, což jí on odmítl, že musí do práce; současně dodal, že matka musela tušit, že něco není v pořádku, když jej vyhledala; a konečně na základě listinných důkazů, tj. výpisu z katastru nemovitostí z 16. 10. 1992; spisu Státního notářství v Litoměřicích, sp. zn. D 90/88 a potvrzení ze dne 7. 8. 1974, dospěly k závěru, že navrhovatelé nenabyli vydržením vlastnického práva k předmětné nemovitosti, neboť neprokázali existenci dobré víry. Naopak z provedených důkazů, konkrétně z výpovědi navrhovatelky M. B., která sama připustila existenci pochybností o vlastnictví nemovitosti, a z potvrzení podepsaného navrhovatelkou M. B., prodávající A. D., svědkem K., o převzetí finanční částky ze dne 7. 8. 1974, ve kterém se výslovně uvádí, že kupující uhradí náklady na sepsání kupní smlouvy, shledaly oba soudy za prokázané, že navrhovatelé již v době sepsání tohoto potvrzení věděli, že k převodu nemovitosti je nutná písemná kupní smlouva, a pouze svou liknavostí neuvedli věc do náležitého právního stavu. Krajský soud navíc konstatoval, že otázku dobré víry je třeba hodnotit objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska, tj. osobního přesvědčení. Kritériem pro potvrzení dobré víry je, jak uvádí krajský soud, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na každém subjektu rozumně požadovat, neměl a nemohl mít, nebo měl a mohl mít pochybnosti o tom, že mu věc, kterou fakticky ovládá, patří. Návrh na určení, že navrhovatelé jsou vlastníky nemovitostí, byl proto zamítnut, a vzhledem k tomu, že neoprávněně zasahují do vlastnického práva D. P., byla jim uložena povinnost vyklidit sporné nemovitosti po přidělení bytové náhrady. Ústavní soud pak z připojeného spisu dále zjistil, a to ze znaleckého posudku předloženého soudům k důkazu, č. 936/94, ze dne 11. 10. 1994, že současná cena nemovitosti činí 345.886,- Kč. Jak vyplývá ze shora uvedeného, oba soudy dovodily nedostatek existence dobré víry u obou navrhovatelů, aniž by vzaly na vědomí, že z výpovědi jak navrhovatele, tak navrhovatelky jasně plyne, že záležitost, týkající se zakoupení předmětných nemovitostí, byla věcí navrhovatelky, zatímco věcí navrhovatele bylo, aby prací zajistil jak zaplacení kupní ceny i investic, vynaložených na přestavbu domu, tak vlastní přestavbu, což také nepřímo potvrdil svědek K., jednající pouze s navrhovatelkou, a vyplývá i ze skutečnosti, že potvrzení ze dne 7. 8. 1974 podepisovala jen navrhovatelka, přičemž právě s ohledem na shora uvedenou dohodu mezi manžely není důvodu pochybovat ani o tom, že navrhovatel se skutečně dozvěděl nejdříve až v roce 1988, když je navštívila D. P., nyní vedlejší účastnice, o tom, že by neměli být vlastníky. Lze tedy skutečně v tomto konkrétním případě mít za to, že navrhovatel splňuje podmínku dobré víry, a to i s ohledem na rozsah přestavby, kterou realizoval, neboť neměl a ani nemohl mít pochybnosti o tom, že mu nemovitosti nepatří. Splnění dalších náležitostí vydržení jako je faktické ovládání věci a vůle nakládat s ní jako se svou je nesporné. Stejně tak pokud jde o dobu nepřetržité držby nutnou pro vydržení, i v tomto směru lze konstatovat její splnění, ve smyslu §§135a, 132a odst. 1 a §507a odst. 3 OZ, ve znění zák. č. 131/1982 Sb., neboť 10 letá lhůta, jejíž běh nemohl skončit dříve než po uplynutí jednoho roku od 1. 4. 1983, započala v roce 1974 a skončila až v roce 1988 návštěvou vedlejší účastnice D. P.. Konečně zůstává k posouzení, zda nabytí vydržením jen jedním z manželů, tj. navrhovatelem, znamená i nabytí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj. navrhovatelů. Protože vydržení není vyjmenováno mezi výjimkami uvedenými v §143 OZ, má Ústavní soud za to, že stane-li se oprávněný držitel vydržitelem věci, ta také přijde do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud oba navrhovatelé žijí v trvajícím manželství za existujícího bezpodílového spoluvlastnictví. Jestliže se tedy oba soudy věcí z tohoto pohledu nezabývaly, nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že v řízení před nimi, jejichž výsledkem jsou ústavní stížností napadené rozsudky, nebyla právům navrhovatele poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 90 Ústavy. Z těchto důvodů Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil, aniž by byl nucen zabývat se porušením dalších základních práv a svobod dle ústavní stížnosti navrhovatelů (§82 odst. 1, 2 a 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. 6. 1996