ECLI:CZ:US:1996:2.US.225.95
sp. zn. II. ÚS 225/95
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci Společnosti K., zastoupené advokátem JUDr. G. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 6 A 171/94-23, ze dne 30. 6. 1995, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ÚV, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení shora uvedeného usnesení s odůvodněním, že napadeným usnesením bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí vedlejšího účastníka ÚV z 18. 8. 1994. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí ÚV z 12. 4. 1994, kterým bylo zastaveno řízení o přihlášce vynálezu, sp. zn. PV 377-91, ze dne 14. 2. 1991, a to proto, že rozhodnutí, proti němuž žaloba o přezkum směřovala, je procesním rozhodnutím, které je podle §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. z přezkumu vyloučeno. Napadené rozhodnutí tak založilo dle stěžovatele porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), tj. práva na ochranu jeho majetku (vynálezu), a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, tj. práva domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu, a práva na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem. V dalších částech své ústavní stížnosti pak stěžovatel dovozuje, že za procesní rozhodnutí lze pokládat v zásadě jen taková rozhodnutí, která se týkají pouze vedení řízení a nikoliv ta rozhodnutí, která mají stejné důsledky jako meritorní rozhodnutí, jak je tomu v daném případě, neboť nesplněním podmínek předepsaných §33 odst. 3 zák. č. 527/1990 Sb., tj. nepodáním žádosti o úplný přezkum přihlášky ve stanovené hmotněprávní lhůtě, znamená ve svých důsledcích konečnou ztrátu práva na ochranu, neboť původce nemůže nejen požádat o prominutí zmeškání lhůty, ale nemůže ani svoji přihlášku podat znovu vzhledem k tomu, že by již nešlo o nový vynález. Z těchto skutečností pak stěžovatel dovodil, že mu bylo znemožněno uplatnit své právo na ochranu svého majetku, vynálezu, ačkoliv čl. 36 odst. 2 Listiny upravuje zákaz vyloučení z přezkumu rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod. Konečně ve svém návrhu odkázal na rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva z 19. 5. 1994, č. 19589/92, ve kterém se uvádí, že nedostatečná nezávislost a nestrannost OÚ a nemožnost přezkoumání jeho rozhodnutí zamítajícího přihlášku vynálezu nezávislým soudem je porušením čl. 6 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva), s tím, že také v daném případě, jestliže prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno ÚV, o jeho přezkoumání rozhodoval předseda ÚV a Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí odmítl přezkoumat, byla stěžovateli odebrána jakákoliv možnost, aby bylo prvoinstanční rozhodnutí přezkoumáno nějakým skutečně nezávislým orgánem.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že se stěžovatelem lze souhlasit potud, že zastavení řízení správním orgánem má závažné důsledky pro právo původce na ochranu jeho vynálezu, což však nemůže ničeho změnit na tom, že takové rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je z přezkumu soudem vyloučeno. Dále Vrchní soud v Praze uvedl, že to, čeho se žalobce v řízení před správním úřadem domáhal, bylo udělení patentu na vynález, tedy udělení výsady, která spočívá ve výlučném právu disponovat specifikovaným vynálezem, tj. využívat jej, poskytovat souhlas k jeho využití nebo na jiné osoby takovou výsadu převést, a která se navíc uděluje na určitou dobu. Uvedené výsady však v průběhu řízení neexistují a vznikají až udělením patentu. Proto také v těchto neexistujících hmotněprávních subjektivních oprávněních nemohl být dotčen. Právo, jehož porušení žalobce tvrdí, dále uvedl Vrchní soud v Praze, je založeno §33 zák. č. 527/1990 Sb. a je to právo na provedení úplného průzkumu přihlášky vynálezu, tedy právo na to, aby správní úřad určitým způsobem v řízení postupoval. Tento úplný průzkum musí správní úřad provést jen na základě žádosti podané do 36 měsíců od podání přihlášky vynálezu a za současného zaplacení správního poplatku. Bylo tedy věcí žalobce, aby vlastní žádostí a zaplacením poplatku toto pokračování v řízení vyvolal. Dále Vrchní soud v Praze konstatoval, že právo, ve kterém stěžovatel mohl být dotčen, bylo toliko právo na to, aby ÚV v řízení postupoval určitým způsobem a vydal rozhodnutí o určitém obsahu. Toto právo je právem na řádné vedení procesu a rozhodnutí o tomto právu není rozhodnutím o tom, že se odpírá vydání patentu, ale o tom, že se řízení zastavuje. Dále Vrchní soud v Praze uvedl, že stěžovatel směšuje rozhodnutí o zastavení řízení s rozhodnutím, jímž by byla přihláška zamítnuta pro nesplnění podmínek pro udělení patentu, s tím, že skutečně existují případy, kdy modifikace materiálně právní sféry účastníka prostřednictvím procesního rozhodnutí může nastat a je méně zřetelná, na rozdíl od případů, kdy souvislost je tak těsná, že procesní rozhodnutí se zdánlivě představuje jako rozhodnutí o hmotném právu, jak je tomu v posuzovaném případě, což však neznamená, že soud může oba typy rozhodnutí zaměňovat a neodlišit rozhodnutí o právu samotném od rozhodnutí, jehož důsledkem je to, že hmotného práva dosáhnout nelze. Závěrem Vrchní soud v Praze konstatoval, že stěžovatel nebyl dotčen v úvahu přicházejících hmotných právech, ale v právu na to, aby správní úřad v řízení provedl úplný průzkum přihlášky vynálezu. Zcela na závěr Vrchní soud v Praze ke stěžovatelově poukazu na rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva z 19. 5. 1994, č. 19589/92, které shledalo rozpor holandského zákona s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, uvedl, že jde o otázku právní úpravy, přičemž pokud jde o úpravu v České republice, má o ní své pochybnosti.
ÚV, jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s odůvodněním, že rozhodnutí vydané dle ustanovení §33 zák. č. 527/1990 Sb. je nesporně rozhodnutím procesní povahy, neboť odpovídá též procesní povaze uvedeného ustanovení. Dále uvedl, že v zásadě každé rozhodnutí procesní povahy má dopad na hmotná práva účastníků a to bez ohledu na to, zda toto rozhodnutí vychází z úkonu účastníka vztahu (např. zpětvzetí návrhu) nebo je vydáno na základě premise stanovené zákonem, jak je tomu v daném případě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení spolu s vyžádaným spisem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 171/94, z něhož zjistil, že rozhodnutím ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. PV 377-91, bylo zastaveno řízení o přihlášce vynálezu ze dne 14. 2. 1991 dle ustanovení §33 odst. 5 zák. č. 527/1990 Sb., a to proto, že přihlašovatel ve lhůtě 36 měsíců od podání přihlášky vynálezu nepodal žádost o úplný průzkum podloženou zaplacením správního poplatku. Proti tomuto rozhodnutí ÚV byl podán přihlašovatelem rozklad, který byl předsedou ÚV rozhodnutím ze dne 18. 8. 1994 zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno v podstatě s odůvodněním, že se přihlašovateli nepodařilo prokázat, že by splnil 36 měsíční lhůtu k podání žádosti o provedení úplného průzkumu. Toto rozhodnutí pak přihlašovatel, nyní stěžovatel, napadl žalobou v řízení dle části páté hlavy první a druhé o.s.ř., avšak toto řízení bylo ústavní stížností napadeným usnesením, čj. 6 A 171/94-22, zastaveno s odůvodněním, že dle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. jsou z přezkumu vyloučena rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy, přičemž v dané věci jde o rozhodnutí procesní povahy. Jak vyplývá ze shora uvedeného, řízení o přihlášce vynálezu, pod sp. zn. PV 377/91, bylo zastaveno v důsledku nesplnění podmínek, které zákon přihlašovateli, nyní stěžovateli, v §33 odst. 3 zák. č. 527/1990 Sb. ukládá. Pro účely ústavní stížnosti se pak stěžovatel tuto skutečnost snaží eliminovat výkladem, dle něhož by usnesení o zastavení řízení ne vždy bylo lze pokládat za rozhodnutí procesní povahy, ačkoliv nejen z hlediska soudní praxe, ale i teorie není sporu o tom, že rozhodnutí o zastavení řízení je procesním rozhodnutím a že připuštění možnosti posuzovat takové rozhodnutí jednou jako meritorní a podruhé jako nemeritorní by bylo v rozporu s principem důvěry občana v právo. Právě tato jeho povaha vylučuje, aby došlo k porušení práva vlastnit dle čl. 11 Listiny. Protože právo na řízení dle §33 zák. č. 527/1990 Sb. před ÚV není ani základním lidským právem, které by nebylo lze z přezkumu vyloučit (srov. čl. 36 odst. 2 Listiny věta druhá), a protože v napadeném a jemu předcházejících rozhodnutí byla dodržena litera zákona, tj. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. a §33 odst. 3 zák. č. 527/1990 Sb., jejichž ústavnost sama o sobě zpochybněna nebyla, nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ani sama nezákonnost rozhodnutí automaticky nezakládá jeho protiústavnost, tedy právo na ochranu před Ústavním soudem.
Nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud spolu s Vrchním soudem v Praze konstatuje, že stěžovatelem dovolávané rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva z 19. 5. 1994, č. 19589/92, je rozhodnutí týkající se právní úpravy, a to v souvislosti s rozhodováním ve věci samé, zatímco v dané věci jde, jak již bylo konstatováno, pouze o rozhodnutí procesního charakteru a nikoliv problematiku právní úpravy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. 8. 1996