ECLI:CZ:US:1996:2.US.237.96
sp. zn. II. ÚS 237/96
Usnesení
II. ÚS 237/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky paní D.T.H., zastoupené advokátem JUDr. B.G., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 31/96-23, ze dne 12. 6. 1996, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ŘSC a PP, a Policejního prezídia ČR, jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ve svém návrhu ze dne 27. 8. 1996, doručeném Ústavnímu soudu dne 30. 8. 1996, domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 31/96-23, ze dne 12. 6. 1996, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, kterou se navrhovatelka domáhala přezkoumání pravomocného rozhodnutí Policie ČR o zákazu pobytu v ČR, vydaného ve správním řízení. Městský soud odůvodnil rozhodnutí tím, že navrhovatelka podala proti prvostupňovému rozhodnutí orgánu Policie ČR odvolání opožděně a tudíž nemůže ve věci jednat. Stěžovatelka s tímto právním názorem nesouhlasí a namítá, že odvolání podala opožděně proto, že byla nucena pod hrozbou trestního stíhání opustit území ČR. Dále zdůraznila, že dle ustanovení §60 zák. č. 71/1967 Sb., je správní orgán povinen přezkoumat i opožděné odvolání a pokud je shledá důvodným, má rozhodnout o obnově řízení nebo o zrušení rozhodnutí mimo
II. ÚS 237/96
odvolací řízení s tím, že před podáním žaloby městskému soudu vyčerpala i tuto zákonnou možnost, avšak její odvolání bylo správním orgánem jako nedůvodné zamítnuto.
Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 10. 1996 uvedl, že stěžovatelka jako účastnice správního řízení byla v souladu se zákonem poučena o možnosti podat v zákonné lhůtě odvolání, tohoto práva však nevyužila, čímž došlo k marnému uplynutí lhůty i k zániku jejího práva využít řádného opravného prostředku. Lhůta stanovená v prvostupňovém rozhodnutí, ve kterém jí byla uložena povinnost opustit území ČR, byla přitom delší než lhůta, ve které mohla podat odvolání. Z výroku i odůvodnění rozhodnutí ŘC a PP, Policejního prezídia ČR vyplývá, uvedl dále městský soud, že odvolání bylo zamítnuto jako opožděné a že důvody k využití mimořádných opravných prostředků nebyly shledány, což znamená, že není pravdou, že odvolání nebylo shledáno důvodným, jak je tvrzeno v ústavní stížnosti. Městský soud pak dospěl k závěru, že rozhodnutí, jímž byl stěžovatelce zakázán pobyt, je jednak rozhodnutí procesní povahy, které je z přezkumu soudu vyloučeno, a dále, že podání odvolání ve správním řízení po uplynutí zákonem stanovené lhůty vedlo k tomu, že nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky, a proto bylo přezkumné řízení dle §250d odst. 3 o.s.ř. zastaveno.
Policejní prezídium ČR, ŘSC a PP, ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 1996 uvedlo, že správní orgány I. i II. stupně ve svém rozhodování vycházely z příslušných ustanovení zák. č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění pozdějších předpisů, a postupovaly v souladu se zák. č. 71/1967 Sb.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 31/96, spolu se správním spisem, PPR-3916/RCP-c-221-95, ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 29. 5. 1995, čj. PZC-153/PCKT-c-95, byl
II. ÚS 237/96
stěžovatelce podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 123/1992 Sb. zakázán pobyt do 29. 5. 1998 s tím, že je povinna podle §15 odst. 2 téhož zákona opustit území ČR do 18. 6. 1995. Rozhodnutí stěžovatelka převzala 29. 5. 1995, přičemž byla řádně poučena o právu a o 15 denní lhůtě pro podání odvolání. Prostřednictvím právního zástupce podala odvolání s datem 18. 9. 1995, které došlo správnímu orgánu dne 22. 9. 1995. Odvolací správní orgán Policejní prezídium ČR, ŘSC a PP, opožděné odvolání dne 6. 11. 1995 rozhodnutím, čj. PPR 3916 RCP-c 221-95, zamítl s odůvodněním, že nebyly shledány ani důvody dle §60 zák. č. 71/1967 Sb., tj. pro obnovu řízení anebo změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí mimo odvolací řízení. Vzhledem k tomu, že takové rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé, ale je rozhodnutím procesním, které je z přezkumu soudem vyloučeno podle §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., a dále proto, že opožděným odvoláním ve správním řízení nebyla splněna ani podmínka dle §247 odst. 2 o.s.ř., totiž vyčerpání opravných prostředků. Městský soud v Praze řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. usnesením ze dne 12. 6. 1996, čj. 38 Ca 31/96-23, zastavil.
Ústavní soud na základě shora uvedených skutkových zjištění a poté, co přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky, dospěl k závěru, že je neopodstatněná. Stěžovatelka tvrdí, že usnesením městského soudu o zastavení řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivé projednání věci soudem, neboť jí byl znemožněn přístup k soudu.
Ústavní soud však neshledal, že by napadeným usnesením městského soudu, které bylo učiněno zcela v souladu se zákonem (zejm. ustanovením §248 odst. 2 písm. e) a §250d o.s.ř.) i ustálenou judikaturou (např. Rs 41/94 Sb. s. r. s. 94/4), došlo k tvrzenému porušení č1. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pouhá skutečnost, že navrhovatelka má na věc
II. ÚS 237/96
jiný právní názor než soud, porušení základních lidských práv nezakládá. Podstatou totiž zůstává, že navrhovatelka se sama zbavila možnosti domáhat se přezkoumání správního rozhodnutí soudní cestou tím, že přes řádné poučení neuplatnila proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu odvolání včas. Tvrzení, že stěžovatelka byla pod hrozbou trestního stíhání nucena opustit ČR a neměla tedy možnost podat odvolání včas, neodpovídá skutečnosti, neboť posledním dnem lhůty pro podání odvolání bylo datum 13. 6. 1995, zatímco lhůta, do které musela opustit území ČR, byla stanovena na 18. 6. 1995, navíc z plné moci, založené ve spise Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 31/96, na č.1. 10, je zřejmé, že se stěžovatelka zdržovala na území ČR ještě 17. 8. 1995. Stejně tak nelze správnímu rozhodnutí, které předcházelo napadenému rozhodnutí soudu, ani vytknout, že by se nezabývalo opožděným odvoláním z hledisek upravených v ustanovení §60 zák. č. 71/1967 Sb., jestliže se v něm výslovně uvádí, že nebyly shledány důvody pro obnovu řízení anebo změnu nebo zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení.
Jak vyplývá ze shora uvedeného a právě proto, že byla v napadeném rozhodnutí dodržena litera zákona, tj. §248 odst. 2 písm. e) a §250d o.s.ř., jehož ústavnost sama o sobě zpochybněna nebyla, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. Pro úplnost ústavní soud uvádí, že ani sama nezákonnost rozhodnutí automaticky nezakládá jeho protiústavnost a tedy právo na ochranu před ústavním soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 4. 11. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR