ECLI:CZ:US:1996:2.US.247.95
sp. zn. II. ÚS 247/95
Usnesení
II. ÚS 247/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 243/95-15, ze dne 12. 7. 1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu v B., č.j. OPÚ/R-1102/94-783/94-Hy, ze dne 26. 5. 1994, podané L.B., zastoupenou advokátem JUDr. J.K., za účasti Krajského soudu v Českých. Budějovicích jako účastníka řízení a 1) O.ú., pozemkového úřadu v B., 2) J.V., 3) V.H., 4) SŠ a 5) PF ČR, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelka napadla ústavní stížností pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), č.j. 10 Ca 243/95-15, ze dne 12. 7. 1995, které nabylo právní moci dne 25. 8. 1995. Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 13. 10. 1995. Byla tudíž podána včas. Stěžovatelka je na základě plné moci zastoupena v souladu s ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Na tomto základě bylo možno přistoupit k posouzení dalších formálních a materiálních náležitostí ústavní stížnosti.
Stěžovatelka se domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu v B (dále jen "pozemkový úřad"), č.j. OPÚ/R-1102/94-783/94-Hy, ze dne 26. 5. 1994, kterým byl zamítnut návrh na vydání nemovitosti, a to pozemkové parcely č. 593 v k.ú. B., podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
II. ÚS 247/95
Pozemkový úřad obdržel dne 20. 5. 1994 pravomocné usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), č.j. 13 C 111/92-30, ze dne 10. 4. 1994, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu, aby soud rozhodl, že povinná osoba (vedlejší účastník č. 4) je povinna uzavřít se stěžovatelkou a vedlejšími účastníky č. 2 a č. 3 dohodu o vydání předmětné nemovitosti. O tomto podání rozhodl tak, že se návrh zamítá, neboť návrh byl předložen dne 20. 5. 1994, tedy již po uplynutí prekluzívní lhůty, kterou stanoví §13 odst. 1 zákona o půdě. Toto rozhodnutí krajský soud potvrdil s poukazem na to, že podle speciálních ustanovení §9 odst. 1 zákona o půdě musí oprávněná osoba uplatnit nárok na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu a podle §13 odst. 1 téhož zákona ve lhůtě do 31. 1. 1993. Skutečnost, že o vlastním návrhu, který byl doručen dne 23. 2. 1992 okresnímu soudu, bylo rozhodnuto tak, že se řízení podle §104 odst.1 o.s.ř. zastavuje s tím, že právní účinky podání zůstávají zachovány, neměla podle krajského soudu na rozhodování pozemkového úřadu účinek, neboť nebyla splněna hmotně právní podmínka zákona o půdě. Stejně tak nešlo ani o případ uplatnění ustanovení §4a odst. 5 zákona o půdě, ani §250r o.s.ř., kde by byl správní orgán vázán názorem soudu.
Toto rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka napadla a vytkla mu, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a tím zasáhl do jejích základních práv uvedených v čl. 1, čl. 3 a č1. 11 Listiny základních práv a svobod (ve stížnosti je omylem odkaz na ústavní zákon č. 23/1991 Sb.). Dále stěžovatelka napadá postup okresního soudu, který svým postupem po téměř třech letech dospěl k závěru, že na její návrh podaný podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se tento předpis nevztahuje a že tudíž nemá pravomoc rozhodnout. Konečně napadá postup těchto orgánů proto, že jí bylo tímto způsobem znemožněno uplatnit její nároky podle zákona o půdě.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení krajský soud zastupovaný JUDr. J.T. Ten ve svém vyjádření uvedl, že rozsudkem krajského soudu nebyla stěžovatelce způsobena újma na jejích základních právech. Krajský soud postupoval podle §250f, neboť se jednalo o jednoduchý případ za úplně zjištěného skutkového stavu o otázce včasnosti uplatněného restitučního nároku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Rovněž vedlejší účastník č. 1 ve svém vyjádření zopakoval skutečnosti z odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí návrhu.
Na tomto základě posoudil Ústavní soud přípustnost ústavní stížnosti. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Toto ustanovení je základem ustálené judikatury ústavního soudu, podle které funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní
II. ÚS 247/95
instancí, není vrcholem soudní soustavy, není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Smyslem ustanovení §75 odst. 1 je proto zajistit, aby Ústavní soud řešil jen takové situace, ve kterých již byly vyčerpány všechny ostatní možnosti ochrany základních práv a svobod. V tomto směru však musí Ústavní soud konstatovat, že námitky porušení základních práv a svobod jsou spojovány především s postupem okresního soudu. Tento soud nevyhověl návrhu stěžovatelky a vedlejších účastníků č. 2 a č. 3, podle kterého jim měla být vydána předmětná nemovitost na základě zákona č. 87/1991 Sb. Jestliže tomuto návrhu okresní soud nevyhověl, měla stěžovatelka možnost podat odvolání proti usnesení okresního soudu, č.j. 13 C 111/92-30, ze dne 10. 4. 1994, kterým bylo zastaveno řízení ve věci. Stěžovatelka byla o této možnosti řádně poučena. Protože tak však neučinila, ač i nadále není přesvědčena o správnosti kvalifikace povahy předmětné nemovitosti okresním soudem, musí snášet důsledky tohoto svého opomenutí jak v řízení před pozemkovým úřadem a krajským soudem, tak především před Ústavním soudem, který může zrušit pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci jen za výše uvedené podmínky vyčerpání všech opravných prostředků.
Pokud jde o namítané porušení základních práv podle čl. 1, čl. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba uvést, že postupem krajského soudu nedošlo ani k porušení rovnosti účastníků, když všem byly zachovány stejné procesní prostředky k uplatnění práv, a nedošlo ani k porušení jejího práva vlastnit majetek, když podle ustálené judikatury ústavního soudu (Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu, sv. l, č. 5) je č1. 11 chráněno vlastnictví již zpravidla existující, nikoli tvrzený nárok na ně. Jestliže stěžovatelka namítá, že jí bylo postupem pozemkového úřadu a krajského soudu zabráněno v uplatnění nároku podle zákona o půdě, tak je nutno zdůraznit, že tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť řízení o vydání zemědělského majetku podle zákona o půdě je jiným řízením, než řízení o mimosoudních rehabilitacích podle zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo proto vyloučeno, aby uplatnila svůj tvrzený nárok i podle zákona o půdě ve lhůtě do 31. 1. 1993.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti obrací proti rozhodnutí krajského soudu, ve své argumentaci však napadá postup Okresního soudu a Pozemkového úřadu.
Pro úspěch její ústavní stížnosti by však bylo rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu však rozhodnutím krajského soudu nedošlo
II. ÚS 247/95
a stěžovatelka to nebyla schopna prokázat u žádného z ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení vůči své osobě namítá.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 1996 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR