ECLI:CZ:US:1996:2.US.248.95
sp. zn. II. ÚS 248/95
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
II. ÚS 248/95
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou dne 3.12.1996 ve věci ústavní stížnosti Ing. R.R., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., takto:
Ú s t a v n í s o u d n á v r h o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm.c) zák.č. 182/ 1993 Sb. návrh odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Dne 17.10.1996 obdržel Ústavní soud ČR stížnost, která směřovala proti zásahu orgánu Policie ČR, jak tvrdí stěžovatel, do ústavně zaručeného práva podle čl.2 odst. 3a č1.8 odst.2 Listiny základních práv a svobod.
Dne 15. 11. 1995 obdržel Ústavní soud ČR na základě výzvy tohoto soudu doplnění podání navrhovatelem, ve kterém uvádí, že podaný návrh směřuje proti vyšetřovateli O.ú.v., Policie ČR, ve smyslu ust. čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy.
Jak dále stěžovatel uvádí, záznamem ze dne 6.4.1995, čj. ČVS:OVV-481/95, bylo navrhovateli sděleno obvinění z trestného činu podle §149 trestního zákona. Na základě tohoto obvinění bylo orgány činnými v trestním řízení proti navrhovateli
II.ÚS 248/95
postupováno v rámci zahájeného trestního řízení.
V další části návrhu stěžovatel velmi podrobně vypočítává veškeré úkony vyšetřovatelů a soudů v průběhu trestního řízení.
Z návrhu je zřejmé, že v průběhu tr. řízení podal navrhovatel prostřednictvím svého právního zástupce celou řadu stížností, které byly adresovány Ministerstvu vnitra ČR, VSZ, Ministerstvu spravedlnosti ČR, ÚV ČR a OSZ.
Podle usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 5.5.1995, sp.zn. Nt 363/95, byl stěžovatel podle ust. §68 tr. řádu z důvodu uvedených v §67 písm. b) a c) tr. řádu vzat do vazby.
Tím, že citovaným usnesením byly podle názoru navrhovatele jen nedostatečně konkretizovány vazební důvody, byla soudem stěžovateli odňata možnost se účinně hájit. Obviněný (stěžovatel) pak v řízení před soudem nebyl poučen o právu kdykoliv žádat o propuštění na svobodu ve smyslu ust. §72 odst.2 tr. řádu.
Příčiny porušení základních lidských práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že :
1) o podjatosti orgánu činného v trestním řízení rozhoduje podle ust. §31 odst. 1 tr. řádu osoba, proti které stížnost směřuje;
2) ust. §§67 a 68 tr.řádu připouští možnost, že se obviněný nedoví důvody, pro které je vzat do vazby, když soudu, který rozhoduje o stížnosti proti vzetí do vazby podle současné judikatury postačuje, že tyto důvody jsou obsaženy ve spise;
3) při zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu je obcházeno ustanovení §69 tr. řádu, osoba je nejdříve zadržena pod záminkou podání vysvětlení, pak je vyslechnuta a po výslechu je sepsán protokol o zadržení, s využitím ust. §14 zák.č.
II.ÚS 248/95
283/1991 Sb., takže doba omezení osobní svobody činí více než 72 hodin;
4) není určena žádná lhůta, ve které by byl povinen soud rozhodnout o stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby a dále není určena žádná lhůta pro soud prvního stupně, ve které by byl povinen postoupit spis soudu příslušnému rozhodovat o stížnosti;
5) obviněný nemá žádný zákonný způsob obrany proti sdělení obvinění, ač tímto rozhodnutím nastávají okamžité důsledky omezení práv občana;
6) žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele je termínována pojmem "neprodleně", což ve výkladu znamená jen časově blíže neurčený pojem;
7) ust. §127 tr. zákona nedefinuje konkrétně pojem "pravidla hospodářského styku".
Ze všech shora uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že neexistuje systém účinné kontroly činnosti orgánů činných v trestním řízení, který by byl upraven zákonem a který by mohl obviněný využít k ochraně práv v trestním řízení.
Konečně konkrétní porušení svých práv uvedené v čl. 2 odst. 3 Listiny, spatřuje navrhovatel v postupu vyšetřovatele, a to jak záznamem o sdělení obvinění ze dne 2.5.1995, tak záznamem o sdělení obvinění ze dne 17.8.1995, neboť těmito postupy vyšetřovatele byla podle názoru stěžovatele nepřípustně rozšiřována skutková podstata trestného činu podle §127 tr. zákona.
K porušení čl. §8 odst. 2 Listiny došlo pak tím, že v důsledku nezákonného obvinění byl stěžovatel zbaven osobní svobody. Současně pak došlo i k porušení čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť trestní proces
II.ÚS 248/95
není spravedlivý, když neposkytuje obviněnému záruku, že jeho věc bude projednávat jen nestranná osoba.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ČR nálezem zrušil ust. §31 odst. 1 trestního řádu, ust. 74 odst. 1 tr. řádu, ust. §160 odst. 1 tr. řádu a ust.§127 tr. zákona a domáhá se rovněž toho, aby postup vyšetřovatele, kterým bylo sděleno obvinění záznamem o sdělení obvinění ze dne 17.8.1995, byl prohlášen za porušení ústavně zaručených práv uvedených v č1.2 odst. 3 a č1. 8 odst.2 Listiny.
V příloze svých podání poskytl stěžovatel soudu celkem 35 listinných důkazů. Jedná se z valné většiny o záznamy, sdělení, protokoly, usnesení, podání, žádosti a stížnosti, které byly vyhotovovány bud' orgány činnými v trestním řízení nebo z podnětu stěžovatele.
Z těchto listinných důkazů soudce zpravodaj zjistil, že předmětem ústavní stížnosti je ve smyslu ust. §72 odst.1 písm.a) zák.č. 182/1993 Sb. záznam o sdělení obvinění ze dne 17.8.1995, ČVS:OVV-481/95, vydaný Police ČR, O.ú.v. T.
Tímto záznamem o sdělení obvinění bylo podle ust. §160 odst.1, 5 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Ten byl obviněn z trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1,2 tr. zákona. Záznam o sdělení obvinění je pouhým opatřením, nikoliv rozhodnutím, proti němuž není přípustná stížnost. Sdělení obvinění je zákonnou podmínkou zahájení dalších procesních úkonů vyšetřování a je významným institutem ochrany práv obviněného, protože vymezuje předmět trestního řízení a důvody, které vedou ke stíhání obviněného.
Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že vznesením obvinění dochází k porušení č1.2 odst.3 Listiny, tj. že každý
II.ÚS 248/95
může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Právě pouze zahájení trestního stíhání jen na základě zákonných důvodů a zákonem předepsaným způsobem, umožňuje kontrolu principu zákonnosti a spravedlnosti procesu.
Obviněnému, případně jeho právnímu zástupci nic nebrání kdykoliv v průběhu vyšetřování podat žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele ve smyslu ust. §167 tr. řádu, má-li za to, že jeho zákonná práva jsou postupem vyšetřovatele porušována. Tato možnost, jak z listinných dokladů vyplývá, byla právním zástupcem stěžovatele využívána s tím, že žádost byla příslušnými orgány prošetřena. Ze shora uvedeného vyplývá, že postupem vyšetřovatele ve smyslu ust. §160 odst.1 nemůže dojít k porušení práva, zaručeného čl. 8 odst.2 Listiny.
Stěžovatel dovozuje, že z výše uvedených důvodů, tj.uplatněním §31 odst.1 tr. řádu, zák.č. 141/1961 Sb., ve znění a změn a doplňků, §74 odst.1 tr. řádu §160 odst.1 tr. řádu a §127 tr. zákona, zák.č.140/1961 Sb., ve znění změn a doplňků, došlo k porušení citovaných základních práv a svobod, vč. čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stížností napadá navrhovatel záznam o sdělení obvinění podle §160 odst.1,5 tr. řádu. Napadené ustanovení §31 odst.1 tr. řádu řeší problematiku rozhodnutí o vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 tr. řádu. Tato problematika není v přímé souvislosti s napadeným opatřením.
Rovněž institut stížnosti, kterou lze napadnout rozhodnutí o vazbě (§74 odst.1 tr. řádu), není dotčen podaným návrhem, protože záznam o sdělení obvinění není z procesního hlediska rozhodnutím.
Pokud se týká ust. §127 trestního zákona, není z podané
II.ÚS 248/95
stížnosti patrné, proč navrhovatel žádá zrušení celého tohoto ustanovení jen z důvodu jemu příliš vágně definovaného pojmu "pravidla hospodářského styku", když uvedené ustanovení tr. zákona ve výkladu tohoto pojmu přejímá a odkazuje na výrazy upravené zejména obchodním zákoníkem. Jeho zrušením by tedy naopak došlo k vytvoření nechtěného právního vakua.
Podle ust. §74 zák.č. 182/1993 Sb. může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Podaná ústavní stížnost byla soudcem zpravodajem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, vzhledem k výše uvedenému byl současně odmítnut i návrh na zrušení již uvedených jednotlivých ustanovení trestního řádu a trestního zákona, neboť uplatněním citovaných ustanovení nenastaly tvrzené skutečnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 3.12.1996 JUDr.Antonín Procházka soudce zpravodaj