ECLI:CZ:US:1996:2.US.264.95
sp. zn. II. ÚS 264/95
Usnesení
II. ÚS 264/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky M.E., zastoupené JUDr. K.S., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. 13 Co 437/95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se ve svém návrhu domáhala zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. 13 Co 437/95, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 4. 1995, sp. zn. 4 C 140/94, ačkoliv včas učiněné telegrafické podání bylo v souladu s ustanovením §42 odst. 3 o.s.ř. a ustanovením §57 odst. 2 o.s.ř. o počítání lhůt písemně ve lhůtě doplněno, a to podáním učiněným na poště dne 9. 5. 1995. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím bylo zkráceno ústavní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhat se zákonem stanoveným způsobem svého práva.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že k vyhlášení napadeného usnesení došlo v neveřejném jednání senátu odvolacího soudu, a to na základě nesprávného referátu o dosavadním průběhu řízení, kterým nebylo zohledněno datum 8. 5. 1995, jakožto státní
II. ÚS 264/95
svátek posouvající poslední den lhůty na 9. 5. 1995. Tímto rozhodnutím tak skutečně byla navrhovatelce odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 písm. f) o.s.ř.
Z vyjádření Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1996 pak Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo dne 17. 10. 1995 podáno dovolání, které je nyní vedeno u Nejvyššího soudu ČR, pod sp. zn. 3 Cdon 1481/96.
Ústavní soud po přezkoumání návrhu dospěl k závěru, že proti rozhodnutí Krajského soudu, sp. zn. 13 Co 437/95, ze dne 31. 8. 1995, je zcela nepochybně přípustné dovolání dle ustanovení §237 písm. f) o.s.ř., neboť stěžovatelce byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jak již bylo ústavním soudem judikováno (srov. např. IV. ÚS 55/94), lze v tomto případě dovolání jako mimořádný opravný prostředek považovat za procesní prostředek, který zákon navrhovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, a který musí být vyčerpán, aby byla splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti (srov. §75 zák. č. 182/1993 Sb.). Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 11. 3. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR