Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.10.1996, sp. zn. II. ÚS 275/95 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 90/6 SbNU 157 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:2.US.275.95

sp. zn. II. ÚS 275/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2.10.1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) E. O. 2) M. H. 3) D. R. 4) J. B. 5) E. K. 6) R. K. 7) M. K. všichni zastoupeni JUDr. A. P., advokátem, AK, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 28. 7. 1995, čj. 4 Cdo 194/94-151, za účasti vedlejších účastníků takto: Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e zamítá . Odůvodnění: Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7.1995, čj. 4 Cdo 194/94-151, bylo zamítnuto dovolání navrhovatelů, v některých případech i jejich právních předchůdců, do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1993, čj. 13 Co 380/93-126, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp.zn. 25 C 300/91, kterými byl zamítnut jejich návrh na vydání majetku podle zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé ve svém vyjádření uvedli, že jsou přesvědčeni o tom, že jak napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, tak i rozsudky soudů nižších stupňů byla porušena jejich základní práva a svobody v podání blíže specifikovaná, jak to má na mysli ust. §72 odst. 1 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb. Domnívají se, že stěžejní otázkou celé causy je skutečnost, zda ke znárodnění firmy "F. O., továrna na mýdlo a jedlé tuky, vč. závodu v Ž.", došlo v období před či po 25. únoru 1948. Ke znárodnění majetku firmy podle jejich názoru nemohlo dojít podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., neboť v daném případě nebyla splněna podmínka obsažená v §1 odst. 1 bodu 5 dekretu č. 101/1945 Sb., tj., že dnem vyhlášení dekretu se znárodňují podniky na výrobu umělých jedlých tuků s více než 150 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938-1940. Vyhláška č. 26/1946 Ú.l., kterou bylo toto znárodnění vyhlášeno, je paktem, který nemohl osvědčovat skutečnost znárodnění dekretem č. 101/1945 Sb. Ke znárodnění se všemi jeho důsledky vč. přechodu vlastnictví na stát a ke vzniku křivdy proto mohlo dojít až přijetím zákona, a to čl. 4 zák.č. 115/1948 Sb. k 28. dubnu 1948, tj. v rozhodném období zákona č. 87/1991 Sb., který jednak změnil obsah vyhl. č. 26/1946 Ú.l. a zpětně legalizoval její obsah. V další části stížnosti navrhovatelé uvádí rozdílné právní hodnocení soudů nižších stupňů, týkající se doby přechodu vlastnictví na stát a použitých znárodňovacích předpisů. Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, dobu odnětí vlastnického práva k majetku firmy státem lze vztáhnout k datu 9. 1. 1946, tj. období přijetí vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Ú. o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, i když jak uvádí tentýž soud, se tak stalo v rozporu s citovaným dekretem. Obvodní soud pro Prahu 1 tedy přikládal této vyhlášce konstitutivní účinek na rozdíl od soudu odvolacího, který už o téže vyhlášce hovoří jako o aktu deklaratorním normativní povahy, i když se podle názoru tohoto soudu nejedná o správní akt ve smyslu vládního nařízení č. 8/1928 Sb., a nelze proto jeho platnost přezkoumat, nebo činit o něm závěry jako o aktu nicotném. Doba znárodnění se pak posouvá k termínu 27. 10. 1945, tj. ke dni účinnosti dekretu č. 101/1945 Sb., kdy stát nabyl vlastnictví ke znárodněnému podniku. K témuž závěru pokud se týká znárodnění dospěl i soud dovolací. Stěžovatelé polemizují s právními názory Vrchního soudu v Praze, týkajícími se podmínek znárodnění a jejich vztahu k zák.č. 87/1991 Sb., ve spojení se zák.č. 92/1991 Sb., v platném znění. Především vytýkají tomuto soudu, že ve svých úvahách nevzal na vědomí širší souvislosti dané dekretem č. 101/1945 Sb., ve znění zák.č. 115/1948 Sb. a zák.č. 108/1950 Sb., neboť všemi těmito citovanými právními normami byly soudy ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky v době rozhodování vázány. Stěžovatelé nesouhlasí i se stanoviskem dovolacího soudu, že není nutné se zabývat otázkou, zda ke znárodnění majetku došlo v rozporu s dekretem č. 101/1945 Sb., když tento soud tvrdí, že zjištění takového rozporu by nemělo vliv na rozhodnutí ve věci samé. Uvádí jako příklad citaci z publikace "Nové zákony a nařízení Československé republiky, ročník 1945 ", v němž autor návrhu v dekretu uvedl: "Ke změně (vlastnictví) dochází přímo z ustanovení zákona a nikoliv... na základě úředního výroku. Tím se líší znárodnění od vyvlastnění". K opačnému názoru však dospěl Vrchní soud, pokud ve svém rozsudku uvedl:" ... citovaným ustanovením byl ministr výživy zmocněn k tomu, aby sám rozhodl, zda určený podnik kritéria daná dekretem splňuje či nikoliv". Tím podle názoru stěžovatelů dochází ke znárodnění až rozhodnutím ministra, tedy postupem vyvlastňovacím. Obecné soudy pak nevzaly v úvahu tu skutečnost, jak uvádí stěžovatelé, že v daném případě rozhodnutí ministra mělo formu osvědčení o skutečnosti, že znárodnění nastalo již příslušným dekretem. V dalším odkazují na publikaci "Dekrety prezidenta republiky 1940-1945, dokumenty díl 2". Pokud se týká argumentace stěžovatelů, že vyhláška ministerstva výživy měla pouze zjednat jistotu dotčeným subjektům o pravém stavu věcí, pak se jedná o určení, jež nemá povahu konstitutivní, ale pouze evidenční, resp. deklaratorní. Ministr výživy byl tedy zmocněn dekretem pouze k tomu, aby vyhlásil, které podniky byly již příslušným dekretem prezidenta republiky znárodněny. Proto také s vyhláškou ministra nemohou být spojovány jiné právní účinky. Důvodem, proč stěžovatelé (jejich právní předchůdci) nenapadli vyhlášku stížností k Nejvyššímu správnímu soudu byla skutečnost, že při jednání s některými ministerskými úředníky nabyli dojmu, že ke znárodnění podniku nedošlo. V další části stížnosti jsou uvedeny důvody, proč stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry Vrchního soudu, pokud se týká účinků zák.č. 115/1948 Sb. ve vztahu k dekretům prezidenta republiky a dále k charakteru vyhlášky č. 26/1946 Ú.l., jakožto správního aktu. Ve své stížnosti opakují stěžovatelé argumentaci použitou již v řízení před obecnými soudy, tvrdí totiž, že čl. IV.zák.č. 115/1948 Sb. provedl nové znárodnění, a to se zpětnou účinností. Za znárodněné byly dnem 27. 10. 1945 prohlášeny všechny podniky, o nichž ministr výživy do 22. února 1948 vyhlásil podle §1 odst. 4 dekretu č. 101/1945 Sb., že byly tímto dekretem znárodněny. Navrhovatelé na podporu svého argumentu "o novém znárodnění" provedeném zák.č. 115/1948 Sb. uvádí: "Tento zákon byl přijat 28. dubna 1948, čl. IV. avšak nabyl účinnosti již dnem 1. 1. 1948 (čl. VIII. zákona)". Jestliže v daném případě ke znárodnění podniku podle původního znění dekretu č. 101/1945 Sb. nedošlo, protože nebyly splněny předpoklady stanovené v jeho ust. §1 odst. 1, nastalo znárodnění podniku teprve následkem přijetí zákona č. 115/1948 Sb., tedy 28.4.1948. I když právní účinky čl. IV. se pojí až k 27.10.1945, nepochybně tu platí výklad, že vznik křivdy nelze vztahovat ke dni přijetí zák.č. 115/1948 Sb., tedy k 28.4.1948 (viz nález Ústavního soudu č. 23/1994 Sb.). Další připomínkou k právnímu výkladu Vrchního soudu je skutečnost, že nevzal v úvahu texty shora uvedených zákonů a rovněž zákona č. 108/1950 Sb. Pokud se týká závěrů dovolacího soudu o době znárodnění a použitých příslušných právních norem, jsou stěžovatelé přesvědčeni, že nelze dospět k jinému stanovisku, než že znárodnění nastalo až zákonem č. 115/1948 Sb. a znárodnění samotné proběhlo v souladu s tímto zákonem, a nikoli ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) či §6 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb., jak uvádí dovolací soud. Svoji ústavní stížnost podali k Ústavnímu soudu České republiky na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a uvádí, že napadenými rozsudky obecných soudů došlo k porušení: 1) čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb. s ohledem na rozhodné období, ke kterému došlo ke znárodnění majetku a rovněž v rozporu s dekretem č. 101/1945 Sb. v platném znění, neboť ke znárodnění mohlo dojít až na základě novely tohoto dekretu obsažené v zákoně č. 115/1948 Sb. Rovněž je v rozporu s dále citovanými nálezy Ústavního soudu ČSFR a Ústavního soudu ČR. Soud se však necítil vázán zákonem, resp. ústavním nálezem, v době rozhodování, ačkoli mu to zákon i Ústava přikazují. 2) Čl.36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rozhodnutím soudu byla navrhovatelům odepřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť takový soud, který nerespektuje zákon, nelze považovat za nestranný. 3) Čl. 11 odst. 1 Listiny, který zajišťuje, že práva všech vlastníků mají stejný obsah a požívají stejné ochrany. 4) Čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny, neboť soud připustil, že meze základních práv a svobod jsou upraveny jinak než zákonem . 5) Čl. 90 Ústavy ČR, když ani jeden z rozhodujících obecných soudů nepostupoval tak, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Ve zbytku návrhu odkazují stěžovatelé na veškerá svá podání učiněná před soudy všech tří stupňů, vč. právních stanovisek, jež tvořila součást jejich právní argumentace. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud svým nálezem podané stížnosti zcela vyhověl a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1995, čj. 4 Cdo 194/94-151 zrušil. Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí stížnosti podle §43 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb. Shledal, že důvody pro odmítnutí návrhu neexistují, a proto požádal ve smyslu ust. §42 odst. 3 zák.č. 182/1993 Sb. ostatní účastníky řízení o vyjádření k návrhu a zaslání spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 25 C 300/91. Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 11. 12. 1995 uvedl, že k námitkám stěžovatelů může uvést pouze tolik, že zákonem č. 455/1991 Sb., konkrétně bodem 4 ust. §80, byl zrušen pouze §3 zák.č.115/1948 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru, ve znění zák.č.108/1950 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského. Ke znárodnění předmětného majetku však došlo podle dekretu č. 101/1945 Sb., a to ve znění před jeho novelizací uvedenými zákony. Pokud se týká stěžovateli uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR č. 23/1994 Sb., domnívá se dovolací soud, že soud je tímto nálezem vázán pouze v konkrétní věci, v níž byl vydán, a nikoliv obecně ve věcech ostatních, neboť pro takový závěr není v našem právním řádu opora. Tímto nálezem je však řešena problematika přechodu vlastnictví věcí na stát, tj. zda došlo k jeho přechodu dnem účinnosti příslušného znárodňovacího dekretu nebo až dnem, kdy určení znárodněných podniků bylo vyhlášeno v Úředním listě. V tomto případě však i k vydání takto určující vyhlášky došlo ještě před 25.2.1948. K dalším námitkám stěžovatelů se dovolací soud nemůže vyjádřit, neboť polemizují se závěry jím vypracovaného rozsudku. Vyslovuje však přesvědčení, že problematiku dané věci a výrok rozhodnutí je soudce povinen objasnit v důvodech tohoto rozhodnutí a není oprávněn jít po skončení řízení nad jeho rámec. Jako první vedlejší účastník se k návrhu vyjádřil Městský soud v Praze, který ve svém vyjádření poukazuje na to, že označení tohoto soudu za vedlejšího účastníka řízení nemá oporu v ust. §28 odst. 2 a §76 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb., přesto považoval za nutné vyjádřit ve svém podání toto stanovisko: "Je nepochybné, že stěžovatelé svým návrhem sledují přezkoumání pravomocných rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud ČR považují za nadřízenou instanci obecných soudů (viz nález ÚS ČR sp.zn. IV ÚS 43/94). Z tohoto důvodu je třeba považovat tuto stížnost za nepřípustnou z hlediska ust. §43 odst. 1 písm. f) zák.č. 182/1993 Sb.". Ve věci samé poukazuje první vedlejší účastník na právní závěry uvedené v rozsudku téhož soudu a zdůrazňuje, že navrhovatele nelze považovat za oprávněné osoby podle §3 odst.4 písm. c) zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože ke znárodnění firmy došlo podle dekretu č. 101/1945 Sb. a vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Ú.l., tedy mimo rozhodné období uvedené v zákoně č. 87/1991 Sb. Navrhovatelé tedy nemohou uplatnit nároky podle §2 odst. 2 věta druhá tohoto zákona, způsobem uvedeným v §47 odst. 2 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Shodně se závěrem Vrchního soudu pak uvádí, že ke znárodnění došlo dnem vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., tj. k 27. 10. 1945. V dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku ze dne 24. 11. 1993, čj. 13 Co 380/93-126. Tento vedlejší účastník se rovněž domnívá, že na straně navrhovatelů nedošlo k jimi uváděným porušením základních lidských práv a svobod . Druhý vedlejší účastník - Obvodní soud pro Prahu 1, se vyjádřil v tom smyslu, že ke znárodnění předmětného majetku došlo dekretem prezidenta republiky č. 101/1945 podle §1 odst. 1 bod 5, k vyhlášení znárodnění pak vyhláškou ministra výživy ze dne 9. 1. 1946 Ú.l.,tedy mimo rozhodné období stanovené v zákoně č. 87/1991 Sb. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatelé zaměňují tuto stížnost za další opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím a v této skutečnosti spatřují jak porušení Ústavy, tak i Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že při vydání rozsudku se soud řídil zákonem a v rozhodování a posuzování důkazů nepostupoval v rozporu s Ústavou a Listinou, navrhl i tento vedlejší účastník, aby Ústavní soud stížnost zcela zamítl. Třetí vedlejší účastník - Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry dovolacího soudu a uvádí, že porušení Ústavy nemůže spočívat v tom, že soudy tří stupňů nesdílejí právní názory stěžovatelů. Tento postoj se odrazil i v usnesení Ústavního soudu ČR, sp.zn. III.ÚS 44/94, neúspěch v soudním sporu nelze považovat za porušení Listiny základních práv a svobod. Domnívá se proto, že by se Ústavní soud měl v řízení zabývat pouze ústavněprávními aspekty dané věci, neboť mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s nimi sám neztotožňoval. V dalším odkazuje na svá předchozí písemná vyjádření, obsažená v soudním spise, zejména na vyjádření z 12. 10. 1993, 16. 11. 1993 a 5. 4. 1994. Navrhuje, aby Ústavní soud ČR stížnost zamítl v plném rozsahu, neboť napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelů. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 25 C 300/91, Ústavní soud zjistil, že tehdejší firma F. O., továrna na mýdlo a jedlé tuky, vč. závodu v Ž. byla veřejnou obchodní společností, na kterou se nevztahuje statut právnické osoby. Nynější stěžovatelé jsou příbuzní vlastníků tehdejších majitelů. Podle spisového materiálu založeného ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že v roce 1945 byla na firmu uvalena národní správa pro podezření ze spolupráce s Němci, která po vyvrácení podezření nebyla odvolána. Z vyjádření stěžovatelů předloženého Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vyplývá, že podnik v roce 1945 nesplňoval podmínku dekretu č. 101/1945 Sb., tj. že nedosahoval potřebného počtu 150 zaměstnanců. Ministerstvu výživy ČSR byly však předloženy i výpočty tehdejší závodní rady podniku, na který byla uvalena národní správa, z nichž vyplývá, že průměrný počet pracovníků firmy činil 204 pracovníků. Podle námitek majitelů továrny neměla být však znárodněna rovněž továrna na výrobu mýdla, parfumerie , továrna na glycerin, výroba krystalové sody, pila a lisovna v Ž., neboť nikdy netvořily s výrobou umělých jedlých tuků nerozlučný celek. Zřízení n.p. R. tukový závod bylo tedy v rozporu s §8 odst. 1 písm. c) dekretu č. 101/1945 Sb., neboť tento dekret umožňoval zřídit národní podnik pouze ve smyslu §1 odst. 1 dekretu (vyhláška č. 1721 a č. 1722 z 31. 8. 1946 a z 10. 9. 1946 Ú.l.), rovněž nebyl splněn důvod uvedený v §4 odst. 5 dekretu. Pokud se týká dalšího majetku firmy F.O., dům č.p. 125 se stavební parcelou 134/1 k.ú. R. a zahrady p.č. 100 k.ú. R., ty byly na základě zákona č. 87/1991 Sb. vydány Městským úřadem Rakovník a bytovým podnikem Rakovník. Z vyjádření Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci vyplývá, že majetek přešel do vlastnictví státu až zápisem do veřejné knihy v roce 1947. Z tohoto faktu vycházelo ministerstvo při odsouhlasování privatizačního projektu na přímý prodej majetkových účastí státu na podnikání a.s. R. Podle jeho názoru ke znárodnění došlo výměrem Zemského národního výboru v Praze z 21. 6. 1945, č. 1174-PS-1945 PhMr.Kl/T. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 lze zjistit, že tento soud považuje za znárodnění datum 11. 1. 1949 podle výměru Ministerstva výživy ČSR, č. 125.864/V-1948. Tento výměr se opíral o §1 odst. 1 bod 6 zák.č. 115/1948 Sb., tj. že pro znárodněný podnik nebyl určen žádný limit pracovníků na rozdíl od již citovaného §1 odst. 1 bodu 5 dekretu č. 101/1945 Sb. K vyhlášení znárodnění sice došlo již vyhláškou č. 26/1946 Ú.l. a toto znárodnění bylo v roce 1947 provedeno v pozemkových knihách, pro uvedený postup však nebyla opora v dekretu č. 101/1945 Sb. Stěžovatelé (dříve žalobci) se rovněž domáhali určení existence nároku ve smyslu §2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. a §47 odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb. proti Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, o určení neplatnosti smlouvy o koupi akcií mezi tímto ministerstvem a společností Procter and Gamble. V dalším se však tato žaloba vyčlenila k samostatnému řízení. Podle názoru obvodního soudu došlo ke dni 9. 1. 1946 k odnětí vlastnického práva, třebaže se tak stalo v rozporu s dekretem prezidenta republiky z roku 1945. Výměr ministerstva výživy z 11. 1. 1949 stanovil pouze rozsah znárodnění a neměl vliv na dobu odnětí vlastnického práva ke znárodněnému majetku. V odvolání stěžovatelé k tomuto rozsudku zdůrazňují, že soud zcela pominul právní argumentaci žalobců k problému, že k odnětí vlastnického práva došlo v rozporu s dekretem č. 101/1945 Sb., neboť nebyly splněny podmínky znárodnění. Městský soud jako soud odvolací ve svém rozsudku potvrdil rozsudek I. stupně, připustil však proti svému rozhodnutí dovolání. V odůvodnění uvedl, že ke znárodnění došlo již ke dni účinnosti dekretu č. 101/1945 Sb. a téhož dne nabyl stát vlastnictví ke znárodněnému majetku podle §4 odst. 1 dekretu v rozsahu stanoveném §4 odst. 2 a 3 dekretu. Za této situace se na projednávanou věc nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb., neboť nejde o křivdu vzniklou v rozhodném období a stěžovatele nelze proto považovat za osoby oprávněné podle §3 odst. 2 písm. c) zák.č. §2 odst.3, věta druhá způsobem stanoveným v §47 odst. 2 zák.č. 92/1991, ve znění pozdějších předpisů. Výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 21 6.1945, čj.1174-88-1945 PhMr.Kl/T, byla firma dána pod národní správu, to znamenalo, že vlastnictví zůstalo zachováno původním majitelům, i když bez možnosti volné dispozice. Podle vyjádření Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, pokud ministr výživy určil vadně rozsah znárodnění, nemá tato okolnost žádný význam, neboť ministr byl správním úřadem, který rozhodoval o vyhlášení znárodněných podniků. Podle názoru tohoto účastníka splňoval podnik podmínky stanovené v dekretu č. 101/1945 Sb., a to konkrétně v §1 odst.1 bodu 5, takže nelze pochybovat o době znárodnění tohoto podniku. Ze spisového materiálu vedeného u obvodního soudu, Ústavní soud zjistil, že ke dni 25. března 1991 byla založena a.s. R., s majetkovou účastí státu na podnikání ve výši 100%. Po vypracování privatizačního projektu na přímý prodej majetkové účasti státu v a.s. R, firmě P. and G., byla dne 19.6.1991 uzavřena s firmou P. and G. smlouva s Fondem národního majetku ČR o koupi akcií R. a.s.. Městský soud se zabýval námitkou nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného ministerstva. Při posouzení této otázky vycházel z ust. §47 odst.1 zák.č. 92/1991 Sb. a dospěl k závěru, že věcná pasivní legitimace na straně ministerstva je dána. K vyjádření Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR obdržel Ústavní soud ČR dne 22.4.1996 doplněk vyjádření, kterým se soudu sděluje, že po podrobném prostudování nálezů Ústavního soudu, sp.zn. III.ÚS 23/93, ze dne 7.11.1995, a III.ÚS 196/95, ze dne 7.11.1995, které řeší obdobnou problematiku, navrhuje se, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl. Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, čj. 4 Cdo 194/94-151, se podává, že tento dovolací soud zamítl dovolání stěžovatelů a v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl: "Ve sporu se jeví jako zásadní otázkou skutečnost, kdy došlo ke znárodnění majetku firmy "F. O."; zda ke dni účinnosti dekretu č. 101/1945 Sb.(27.10.1045), a to i v případě, že znárodněný podnik nesplňoval některá kritéria v dekretu vymezená, nebo ke dni uveřejnění vyhlášky č.26/1946 Ú.l., tj. ke dni 9.1.1946". Další možností je pak skutečnost, že ke znárodnění došlo až na základě čl.IV zák.č.115/1948 Sb., který nabyl účinnosti 28.6.1948 a který z vyhlášky č. 26/1946 Ú.l. "učinil" právní skutečnost, na základě které došlo ke znárodnění. Vrchní soud zastává názor, že ke znárodnění firmy došlo dnem účinnosti dekretu č. 101/1945 Sb. a shrnuje, že souhlasí s názorem stěžovatelů, že vyhláška ministra výživy č. 26/1946 Ú.l. je deklaratorní povahy a pouze uvádí, že jsou splněny podmínky znárodnění tímto dekretem stanovené, avšak sama nemohla znárodnění konstituovat. Nesouhlasí však s tvrzením stěžovatelů, že v případě, když ministr výživy aplikoval v konkrétním případě kritéria znárodnění chybně, je jím vyhlášené znárodnění nicotným aktem, který nemá a ani nemůže mít žádné právní účinky. Naopak, ministr výživy byl sám zmocněn k rozhodnutí, zda určitý podnik kritéria daná dekretem splňuje, či nikoliv. Jednal tedy v rámci svého zmocnění i v případě, že rozhodl v rozporu s dekretem. Tento rozpor však nemohl mít za následek nicotnost správního aktu, nýbrž jeho obsahovou vadnost. I takový správní akt je však platný a platí pro něj tzv. presumpce správnosti správního aktu, který se pokládá za bezvadný, dokud není úředním postupem zrušen či změněn. Z toho důvodu, uvádí Vrchní soud, měli účastníci dotčeni ve svých právech možnost podat proti vyhlášce o znárodnění stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten byl oprávněn podle §6 odst.2 zák.č. 36/1876 ř.z. v případě, že skutkový stav z něhož posledně rozhodující správní orgán (zde ministr výživy) vycházel, je v rozporu se spisy nebo v podstatných bodech potřebuje doplnění, mohl zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit správnímu orgánu k odstranění vad a k vydání nového rozhodnutí. V daném případě měli tedy možnost stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci, podat stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a domáhat se zrušení provedeného znárodnění. Této možnosti však nevyužili a proto je třeba vyhl. č. 26/1946 Ú.l. pokládat z hlediska účinnosti a závaznosti za akt bezvadný, jímž se potvrzuje, že ke znárodnění majetku došlo ke dni účinnosti dekretu č. 101/1945 Sb., tj. k 27.10.1945. Smysl čl.IV. zák.č. 115/1948 Sb. spatřuje dovolací soud v tom, aby zákonem byly legalizovány i ty vyhlášky, které neodpovídaly dekretem stanoveným kritériím znárodnění. Vzhledem k tomu, že ke znárodnění došlo mimo rozhodné období uvedené v zák. č. 87/1991 Sb. a pokud byla žalobcům způsobena křivda, nelze ji s ohledem na shora uvedené skutečnosti odškodnit na základě zák. č. 87/1991 Sb., neboť žalobci nejsou ve smyslu §3 citovaného zákona oprávněnými osobami. Nebylo proto nutné se zabývat v řízení tím, zda ke znárodnění majetku firmy došlo v rozporu s dekretem č. 101/1945 Sb., neboť takovéto zjištění nemůže mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud sám několikrát (např.nález II.ÚS 124/93) uvedl, že znárodnění majetku nastává ex lege, s odvoláním na příslušný znárodňovací dekret prezidenta republiky, za splnění tam uvedených podmínek, a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím vydaným na základě znárodňovacího dekretu. Proto Ústavní soud si v doplnění dokazování, provedeného již obecnými soudy, vyžádal zaslání archivních materiálů, týkajících se znárodnění firmy "F. O., továrna na mýdlo a jedlé tuky R." od těchto úřadů a archivů: 1) Státní okresní archiv v Rakovníku 2) Státní oblastní archiv v Praze 3) Státní ústřední archiv v Praze 4) Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR 5) Ministerstvo financí ČR, archivní odd. Z těchto obeslaných orgánů a institucí obdržel Ústavní soud České republiky tyto listinné doklady: 1) revizní zprávu sepsanou revizní komisí ministerstva financí v Rakovníku o výsledku revize daní přímých, provedenou u firmy F.O. v Rakovníku, za berní roky 1936-1939. Z této zprávy se podává, že podnik patří oboru výroby mýdla a umělých tuků mezi význačné podniky svého druhu v republice, přičemž v této firmě byly provozovány tyto druhy výroby: 1) výroba mýdla 2) výroba glycerinu 3) výroba voňavkářského a kosmetického zboží 4) výroba margarínu a umělých tuků 5) rafinování rostlinných a živočišných tuků. V továrních budovách v Ž. pak lisování surového rostlinného oleje. K výrobě obalů má firma pro potřebu balení mýdla a umělých tuků vlastní pilu. V roce 1936-1938 bylo v podniku zaměstnáno celkem 494 pracovníků. Z dalších materiálů ze státního archivu v Rakovníku byly soudu zaslány výpisy z Obchodního krajského soudu v Praze, oznámení pro Okresní národní výbor Rakovník, podepsané závodní radou a prozatímním národním správcem z 28.6.1945, z něhož vyplývá, že výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 21.6.1945, č. 1174-PS-1945 PhMr.Kl./T, byla firma dána pod národní správu. Z přiznání k všeobecné dani výdělkové za rok 1940 soud zjistil, že továrna vykazovala celkem 538 pracovníků (z toho 136 úředníků a 402 ostatních pracovníků). Z písemné korespondence týkající se znárodnění uložené ve Státním ústředním archivu v Praze, Ústavní soud zjistil, že dopisem ministra výživy ČSR ze dne 24.11.1945, čj.32718/V/45, adresovaným národní správě předmětné firmy a zároveň i společníkům této firmy, se mimo citace dekretu (§1 odst.1,2), týkající se počtu zaměstnanců podniku před znárodněním, zcela jednoznačně uvádí: "Ministerstvo výživy má za to, že Váš podnik na výrobu umělých jedlých tuků v R. jest podle výše uvedených znárodněn a že u něho nejsou dány podmínky pro vynětí ze znárodnění." Vzhledem k tomu, že v této době panovaly na straně společníků firmy pochybnosti o splnění podmínky znárodnění, obsahoval dopis i požadavky na předložení zejména potvrzení ústavů veřejného sociálního pojištění a opis živnostenského listu s vyznačením, kolik zaměstnanců připadalo na jednotlivá odvětví podnikové činnosti. Zároveň byl vysloven i požadavek o sepsání veškerých podniků a závodů firmy, které s továrnou F.O. tvoří nerozlučný hospodářský celek. Na základě tohoto přípisu odeslali společníci firmy Ministerstvu výživy ČSR dopis, ve kterém mimo jiné uvedli, že podniky tvořící firmu jsou: 1) továrna na výrobu mýdla 2) parfumerie 3) továrna na glycerin 4) výroba krystalové sody 5) pila 6) lisovna olejů v Ž. Tyto provozy by měly být ze znárodnění vyloučeny, neboť neslouží výlučně jen výrobě umělých jedlých tuků a nesplňují proto podmínku dekretu. Jejich zaměstnanci nemohou být zahrnuti do kvóty pracovníků dle §1 odst.1 dekretu. Podle zpracovaných tabulek dospěli společníci firmy k těmto údajům o počtu zaměstnanců: 1) k 1.1.1938 - 95,2 ( z celkového počtu 456) 2) k 1.1.1939 -156,3 ( z celkového počtu 554) 3) k 1.1.1940 -10O,3 ( z celkového počtu 551). Průměrný počet zaměstnanců pracujících ve výrobě umělých jedlých tuků byl propočten na 117,3. V další části sdělení společníci uvádí, že požadovaná potvrzení Ústavu veřejného sociálního pojištění a živnostenské listy nepřikládají, poněvadž budou zaslány národní správou a závodní radou firmy. V téže věci zpracovala jak závodní rada, tak i národní správa jiné výkazy, které obdrželo rovněž Ministerstvo výživy ČSR, které obsahují následující údaje: 1) k 1.1.1938 ..... 159,8 pracovníků 2) k 1.1.1939 ..... 267,5 pracovníků 3) k 1.1.1940 ..... 226,- pracovníků. Průměr pak činil 217,7 pracovníků tukových provozů. Dále ministerstvu sdělují, že veškerá podniková oddělení, pracující pro průmysl potravinářský (tj. výroba umělých jedlých tuků, rafinerie olejů a lisovna olejů) jsou propojena s ostatní výrobou tak, že s ní tvoří jednotný a nerozlučný hospodářský celek. Dalším dopisem národní správy z 8.12.1945 se objasňují způsoby provedených výpočtů a provádí se analýza stavu zaměstnanců firmy v porovnání s předcházejícími roky. Tato upřesňující zpráva nese tyto údaje: 1) k 1.1.1938 138,6 zaměstnanců výroby umělých jedlých tuků 2) k 1.1.1939 240,95 zaměstnanců -"- 3) k 1.1.1940 214,37 zaměstnanců -"-. Průměr tedy činil 204,3 pracovníků. Uvedené upřesnění bylo provedeno na základě rozboru společníků firmy, kteří nesouhlasili s propočtem zaměstnanců u některých společných středisek podle dříve použitého klíče. Ze Státního ústředního archivu Rakovník, archivu berní správy, pochází revizní zpráva sepsaná revizní komisí daní přímých, provedená u firmy F. O., továrna na mýdlo a jedlé tuky v R. Předmětná revizní zpráva byla zpracována za období 1936-1938 a vyplývá z ní, že v této době firma provozovala: výrobu mýdla, výrobu glycerinu, výrobu voňavkářského zboží a kosmetických prostředků, výrobu margarínu a umělých tuků, zpracování surových, rostlinných a živočišných tuků v Ž. a lisovnu surového rostlinného oleje. Ze strany 6 zprávy se zjišťuje, že v letech 1936-1938 bylo v podniku zaměstnáno průměrně asi 290 dělníků, 132 úředníků a 30 zástupců, v továrně v Ž. 2 ostatní pracovníci a 40 dělníků. Celkem tedy pracovalo v tomto období ve firmě 494 pracovníků. Ústavní soud ČR již několikrát ve svých nálezech konstatoval, že ke znárodnění majetku docházelo ex lege použitím příslušného dekretu prezidenta republiky, předpokladem však bylo splnění podmínek stanovených dekretem, tj. že podniky na výrobu umělých jedlých tuků měly více než 150 zaměstnanců, podle průměru k 1. 1. 1938-1940. Vydání vyhl. ministra výživy č. 26/1946 Ú.l., o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, pak již znamenalo jen naplnění ust. §1 odst. 4 dekretu č. 101/1945 Sb., o vyhlášení skutečností, konstituovaných dekretem č. 101/1945 Sb. Znárodnění majetku je originálním způsobem nabytí vlastnictví. Stal-li se tedy vlastníkem znárodněného majetku stát již ex lege dekretem č. 101/1945 Sb., v rozsahu dle §4 odst.2 tohoto dekretu, a toto platné nabytí vlastnictví bylo následně na základě zmocnění obsaženého v §1 odst.4 dekretu vyhlášeno vyhl. ministra výživy č. 26/1946 Ú.l., nemůže se již stát jeho "novým" vlastníkem stát ve smyslu zák.č. 115/1948 Sb. Stát již z jiného (primárního) právního titulu je jeho vlastníkem. Nelze tedy pochybovat o úmyslu tehdejších vládních a hlavně politických představitelů znárodnit podnik F. O., továrna na mýdlo a jedlé tuky, R., včetně závodu v Ž., jako kompletní hospodářský celek se všemi provozy, nemovitostmi a zařízeními, sloužícími nejen přímo výrobě umělých jedlých tuků, ale i provozy či zařízeními sice přímo s výrobou umělých jedlých tuků nesouvisejicích, které se ale podílely na zpracování buď surovin nebo vedlejších zpracovatelských produktů, jako tomu bylo např. u jiných velkých tukových závodů,(závody MILO, spol.s r.o.). Z písemné korespondence týkající se znárodnění, uložené ve Státním ústředním archivu v Praze, Ústavní soud zjistil, že dopisem Ministerstva výživy ČSR, adresovaným národní správě O. R. a zároveň i společníkům této firmy, se mimo citace dekretu (§1 odst. 1,2), týkající se počtu zaměstnanců podniku před znárodněním, jednoznačně uvádí: "Ministerstvo výživy má za to, že Váš podnik na výrobu jedlých tuků v R. jest podle výše uvedeného znárodněn a že u něho nejsou dány podmínky pro vynětí ze znárodnění". V celém případu se podle názoru Ústavního soudu nepodařilo stěžovatelům prokázat, že období znárodnění firmy přesahuje do rozhodného období daného zákonem č. 87/1991 Sb., neboť jak zák.č. 115/1948 Sb., tak i vyhl. ministra výživy z r.1949 Sb. se již jen obecně dotýkají dosud nedořešených případů znárodnění majetku podniků potravinářských. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud nezjistil porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst.1, čl.11 odst. 1 a čl.4 odst.2,3 Listiny základních práv a svobod, neboť v předchozích řízeních konaných jak u soudu prvoinstančního, tak i u soudů odvolacího a dovolacího, nedošlo k porušení citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy České republiky, proto Ústavní soud České republiky zamítl návrh stěžovatelů v plném rozsahu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 2. 10.1996