ECLI:CZ:US:1996:2.US.278.95
sp. zn. II. ÚS 278/95
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II. ÚS 278/95
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11.11.1996 soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupené advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.6.1995, čj. 8 Co 1363/95-86, takto:
Ústavní s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj návrh ve smyslu §43 odst. 1 písm.c) zák.č. 182/1993 Sb. odmítl, neboť se jednalo o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka řádně a včas podala Ústavnímu soudu České republiky návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.6.1995, čj. 8 Co 1363/95-86, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4.5.1995, čj. 8 C 766/93-65, kterým byl zamítnut, návrh, že kupní smlouva ze dne 25.10.1963 a 23.11.1963, registrovaná dne 27.5.1964, pod čj. R 92/64 se zrušuje v té části, kterou byly navrhovatelkou a její matkou bezúplatně převedeny pozemky zapsané ve vložce č.7 pozemkové knihy pro k.ú. Ch., případně že odpůrci jsou povinni uhradit navrhovatelce cenu bezúplatně
II.ÚS 278/95
převedených pozemků v ceně dle cenových předpisů platných ke dni 24.6.1991. Soud také rozhodl o nákladech soudního řízení.
Svůj návrh stěžovatelka opírala o znění §8 odst.3 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění novel. Okresní soud dovodil, že se navrhovatelce nepodařilo prokázat důvody obsažené ve výše citovaném ustanovení, a to zvláště navrhovatelkou tvrzenou bezúplatnost převodu. Okresní soud rovněž nepřipustil rozšíření návrhu o zjištění, že projednávaná kupní smlouva jako celek je neplatná, a to jako předběžnou otázku.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v plném rozsahu a dovodil, že soud I. stupně v projednávaném případě provedl úplné dokazování, že zjistil skutkový stav věci náležitým způsobem a rovněž jej správně posoudil. Proto rozsudek I. stupně potvrdil.
Stěžovatelka odůvodňuje svou stížnost odkazem na porušení č1.36 odst. 1 a č1.11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR č.2/1993 Sb. jako součásti ústavního pořádku České republiky. Porušení základních lidských práv spatřuje stěžovatelka v tom, že oba soudy měly nejprve posoudit platnost celé kupní smlouvy jako předběžnou otázku. Odůvodnění stížnosti je pak zcela soustředěno na podporu tohoto tvrzení.
Ústavní soud pro řádné osvětlení podané stížnosti si vyžádal ještě stanovisko Krajského soudu v Českých Budějovicích a vyjádření manželů R. a R.N., jako účastníků soudních řízení.
Ústavní soud již ve svém usnesení č. III.ÚS 44/94 zdůraznil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, tedy do práv a svobod,
II.ÚS 278/95
zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud tedy není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani náhradní instancí v případu, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Obdobně také Ústavní soud judikoval v případech, vedených pod sp.zn. IV.ÚS 23/93 a III.ÚS 23/93. Ústavnímu soudu tedy přísluší zabývat se porušením ústavnosti. K porušení základních práv a svobod, vyplývajících z čl. 36 a čl.11 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
V procesních postupech, dokazování i rozhodnutí soudů neshledal Ústavní soud žádné porušení ústavnosti.
Stěžovatelka se nemůže dovolávat porušení č1.11 odst.1 Listiny, pokud soud v řízení podle lex specialis, kterým je jistě zákon č. 229/1991 Sb., ve znění novel, nedovodí její vlastnické právo. Nevede k tomu podle ust. §8 odst.4 cit.zákona pouze tvrzená bezúplatnost převodu, nýbrž nutno i zkoumat v celé komplexnosti všechny okolnosti celého případu, zvláště však převod vlastnictví a vzájemný vztah účastníků.
Toto hodnocení oba soudy provedly a dospěly k negativnímu stanovisku.
Zákon č. 229/1991 Sb. ve znění novel je ve vztahu k obecným zákonným předpisům, jak již bylo dovozeno výše, lex specialis. Hovoří o tom ustanovení §1 odst.3 cit. zákona, které výslovně uvádí, že právní vztahy k majetku, který je uveden v odst. 1 téhož paragrafu se řídí právními předpisy, pokud tento zákon (229/1991 Sb.) nestanoví jinak. Proto a jen proto je možno se odvoláním na zákon č.229/1991 Sb. domáhat neplatnosti části smlouvy z důvodu bezúplantého
převodu v důsledku uzavření kupní
II.ÚS 278/96
smlouvy na budovu, k níž parcely patřily. Obecné právní předpisy toto oprávnění neznají.
Stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst.1 Listiny, tj. že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, poukazem na to, že oba soudy nepřipustily rozšíření žaloby o návrh na rozhodnutí o platnosti celé smlouvy. Postup soudů i zde byl správný, neboť by se jednalo o dva odlišné právní instituty.
Pokud však stěžovatelka neuspěla se svým návrhem podle restitučního zákona, nic jí nebrání v tom, aby obecnou žalobou se domáhala neplatnosti kupní smlouvy, ale již z jiných důvodů, než uplatnila v řízení restitučním.
Tohoto práva stěžovatelka dosud nevyužila a nelze tedy hovořit o porušení č1. 36 odst.1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č.182/1993 Sb. odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu české republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 11. 11. 1996 JUDr. Antonín Procházka